Texty: Nejdek, Jirásek, Vzpomínky režiséra a vedoucího souboru Josefa Plase

Zdroj: Čtyřicet let trvání ochotnického divadla v Nejdku. Karlovy Vary, OKS 1986

Vzpomínky
Viděl jsem první představení Lucerny, kterým se naši ochotníci představili veřejnosti. Tehdy, v šestačtyřicátém roce to bylo osvěžení mysli a příslib. Stal jsem se pravidelným návštěvníkem téměř všech dalších premiér a ani ve snu mě nenapadlo, že sám budu jednou s těmito průkopníky českého divadla v Nejdku šlapat stejná divadelní prkna a potáhnu s nimi tu příslovečnou Thespidou káru. Ba dokonce, že budu jednou vedoucím souboru.
Ale to byla dost vzdálená budoucnost. Založil jsem s několika nadšenci ochotnický soubor v Suché a měl jsem s ním plné ruce práce. Hráli jsme Svobodu, Jiráska, Molièra a měli jsme časem velmi dobré návštěvy. Mezi návštěvníky byli ovšem i někteří nejdečtí ochotníci, a tak jsem jim vešel ve známost.
Svůj první křest v Jirásku jsem podstoupil v Jarišově Boleslavu I. byla to velmi lidnatá inscenace, zejména se to v ní hemžilo zlými a podlými lechy, kteří znesnadňovali knížeti Václavovi život. I bylo mi dávno jednoho z těch nehodných zahrát. Při svém mládí a útlé postavě ztělesňoval jsem stařešinu rodu, a tak jsem se snažil zdůrazňovat své stáří alespoň chraplavým hlasem. Nějak se nám celá ta smečka lechů těžce nepovedla, nebyl jsem v tom tedy sám. A vzpomínám na ten začátek rád.
Poznal jsem v souboru celou řadu dobrých kamarádů, s kterými jsem časem absolvoval dlouhou anabázi her, zkoušek, zájezdů – práce, trablů i legrace. Okruh mých známých se
tak rozšířil o Borise Vozara, Honzu Drobka, Jardu Varvařovského, Františka a Růžu Bydžovských a další. Ne na posledním místě chci jmenovat svérázného, bohatýrského Vaška Rösslera, toho oblíbeného bouřliváka s lehko zranitelným srdcem. Sehráli jsme spolu nejednu hereckou partii, poseděli v kruhu dobrých přátel, společně si pobesedovali i zazpívali. Někdy se až nepříčetně rozvztekal, ale za chvíli byl zase jako beránek. Jeho huronský smích dovedl nakazit všechny, kdo ho jen zaslechli. Byl to opravdu svérázný, sukovitý chlap.
V Rubínově Oldřichu a Boženě jsem se stal jeho vrahem. Otevřeným oknem jsem po něm jako vystřelil šíp, který mu měl proklát hrdlo. Mistrovsky to Vašek dělal. Ukrýval šíp pod kutnou na prsou a v dané chvíli jej oběma rukama prudce přiložil tam, kde měla být smrtelná rána. Diváci vždycky zatrnuli leknutím. Ale Vašek tuto opakovanou divadelní smrt přežil. Neunesl a nepřežil však různé životní kolize, a tak dnes už dávno není mezi námi. Často ho vídám ve snu živého a rozjařeného, jak po zdařilém představení býval. A je mi to pak tím více líto. Jeho památce patří proto tato moje první vzpomínka.

V době, kdy ještě televize neovládala kulturní pole, stálo za to jezdit s úspěšnými inscenacemi na zájezdy. V tom byl František Bydžovský mistrem. Uměl sjednat výhodný zájezd do osvědčených míst, odkud jsme mohli očekávat dobrou protihodnotu. Hostovali jsme tak ve Zbiroze, Radnicích, Rakovníku. Zajížděli jsme ovšem i do bližších míst v našem okrese a naopak třeba až do Zruče nad Sázavou. Nálada bývala při odjezdu radostná a bujará, o zpěv, anekdoty a smích nebyla nouze. Zpáteční jízda pak obyčejně odpovídala kritice, jaké se souboru dostalo v besedě po představení. Nejtruchlivější pak byly dojezdy ze vzdálených míst, často ve čtyři, v pět ráno. Byl-li zájezd nedělní, šlo se často přímo do práce. Ale dělali jsme to rádi. Zejména tehdy, když byla naše cesta za lidmi, kteří divadlo opravdu milovali a dovedli souboru vytvořit vynikající přátelské prostředí. Vzpomínám, že takovým místem byl Kačerov. Zemědělská obec na Rokycansku s renesančním zámkem, vynikající architektonickou památkou. V té době ovšem sloužil zemědělské výrobě a byl značně zpustlý. Ale mezi areálem budov bylo dlážděné obdélníkové nádvoří, lemované štíhlými sloupovými arkádami, jako stvořené pro divadelní scénu. Překrásná scenérie, dokonalá akustika, sevřenost prostoru jako v kamenném divadle. A v hledišti nabito do posledního místečka. Lidé se sem scházeli, sjížděli na kolech, na vozech i auty ze širokého okolí. Byla to úplná pouť za divadlem. Ovšem, je to Radnicko, kraj bohaté divadelní tradice. Krásně se nám tam hrálo.
Hezky se pak sedělo po představení ve vesnické hospodě, probírala hra, popíjelo a debatovalo. Potom si nás místní občané rozebrali na přenocování a my jsme usínali s blaženým pocitem dobře odvedeného díla a s velkými sympatiemi pro tento kulturní, upřímný a přátelský lid.
A jemu věnuji tuto svou druhou vzpomínku.

Vždycky bylo v našem souboru problémem najít vhodnou hru. Měli jsme sice dramaturgický plán, ale obvykle jen na papíře. Režiséři si prostě hledali hru, která by seděla, sami. Režíroval-li František Bydžovský, míval hned od začátku záměr, aby mohl do hry pozvat hosta, nejlépe z Prahy a vůbec nejraději z Národního divadla. A opravdu se mu to několikrát podařilo. V Půlnoční mši hostoval u nás Ladislav Boháč, v Drahomíře Radovan Lukařský, byl zde i Václav Postránecký a jiní.
Za největší událost v životě souboru však považuji hostování národního umělce Karla Högra.
Hrál se Hrubínův Oldřich a Božena. Roli německého experta, který přišel „udělat pořádek“, hrál náš Jiří Bureš, a hrál ji dobře. Od začátku ale věděl, že jednoho dne bude muset při repríze popustit své místo hostujícímu herci. Věděli jsme, že František vyjednává s Högerem, který tuto roli hrál současně v Národním divadle a kritiky pěly chvalozpěvy. Skutečně se to povedlo a Karel Höger hostování v Jirásku přijal.
Všech se nás jaksi zmocňovala nervozita. Znali jsme své kvality i kvality Högerovy. Jak před ním obstojíme? Můžeme vůbec vedle něho hrát? Měli jsme prostě z Mistra trému.
V den Högerova příjezdu měl jsem v Plzni závěrečnou zkoušku z dálkového studia, a proto jsem přišel do divadelní zkoušky později. Když jsem se Högerovi představoval, omlouvám se a vysvětluji. Usmál se (sám bývalý kantor) a řekl: A kolik to hodí? Tři stovky měsíčně, odpovídám. Taky dobrý, řekl a potřásl mi rukou. Všechny kolem to pobavilo, nálada se uvolnila a šlo se na jeviště.
A byla to, panečku, zkouška! Jemně a nenásilně vedl Höger spoluherce k opravám v aranžmá i ve výrazu, vymohl více světla na jevišti, vypointoval vrcholové body dramatu. A hrál. Hrál prostě, civilně, modeloval postavu hlasem, gestem, pohybem. Byl tvrdým, intrikánským Gunterem, byl velkým hercem. Jako by byl mezi svými. Žádný byť i nepatrný náznak nadřazenosti. Vlídný, kamarádský, laskavý. Velký herec a velký člověk.
Chvíle prožité v jeho blízkosti byly pro nás opravdu svátkem.
Ne každý český ochotník může říci, že hrál s Karlem Högrem. My to říci můžeme.
Rádi na to vzpomínáme a jsme na to nesmírně hrdi!
Jaroslav Plas