Texty: HULEC, Vladimír: Divadlo je svaté, svaté je divadlo - Modrý kocour - Žezla aneb Žádné lásky, jenom kruté smyslnosti. AS 2008, č. 2.

Na existenciální deprese se zaměřily ještě další soubory. Hodně svérázné bylo například Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice. Hra Pavla Časara Žezla aneb Žádné lásky, jenom kruté smyslnosti vyvolala asi nejkontroverznější odezvu festivalu. Autor se v ní pokusil zachytit proces myšlení a zmapovat možné způsoby chování (v závislosti na velmi rozdílných situacích) naprosto záporné, pro společnost nepřijatelné osoby – vraha z vilnosti. Ukazuje ho v dlouhých monolozích. Nejprve čekajícího na popravu a vzpomínajícího na své zločiny. Po jakési podivné světové nemoci se z něj však stává poslední a jediný žijící muž. Je nepostradatelný a podle toho se chová. Když se zjistí, že kdesi na Zemi přece jen nějací muži přežili, vrací se hlavní postava do cely a je popravena. Ovšem to je jen jedna rovina příběhu. Hledat a nalézat by se v něm daly ještě mnohé další odkazy a konotace. Freudovské, archetypální, náboženské, rituální, biblické. Nejsem si jist, zda o nich tvůrci vůbec uvažovali. Spíš se mi zdálo, že se jimi nechali vést intuitivně a že některé se objevují zcela náhodně, nevědomě. Opájení se lidskou zvrhlostí mi přišlo až nebezpečné. A právě postoj autora k tak nebezpečnému tématu, jakým je obsese vraždění dětí v konfrontaci s lidskou existencí, mi na prapodivné, v mnoha ohledech záhadné inscenaci strašlivě scházel. Mohl ji stvořit šílenec i dítě.