Texty: HULEC, Vladimír: Divadlo je svaté, svaté je divadlo - Modrý kocour. AS 2008, č. 2.

Divadlo je svaté, svaté je divadlo
Modrý kocour
Turnov, 21. 2.–24. 2. 2008

Vladimír Hulec

Letošní Modrý kocour se konal již potřinácté. Opět to byl maraton, opět diváci přebíhali z kina do divadla a zase zpátky, opět se v hospodě U Karla IV. diskutovalo a popíjelo až do pozdních popůlnočních hodin a ráno s bolavou hlavou běželo na představení. A opět za tím vším byl Petr Haken se svou rodinou, jedni z nejztřeštěnějších divuchů a divušic, které kolem amatérského divadla u nás znám.
Viděno dvojitě
Jedna změna ale nastala – festival rozdělil své dvě postupové přehlídky dvěma různým porotám. Směr Náchodská Prima sezóna, tedy studentské divadlo, rozhodovala trojice Josef Tejkl – Jaroslav Stuchlík – Petr Haken, kdežto směr Písek trojka Petr Christov – Petr Lanta – Vladimír Hulec. Nebylo tedy pro porotce nutné vidět celý festival, a tak mi promiňte, že pár absencí jsem měl i já. Neberte však tento referát pouze z pohledu „píseckého“, byť jeho se bude týkat především. Snažil jsem se z festivalu (byla na něm i nesoutěžní představení) zhlédnout maximum, co mé tělo a mysl zvládly. Náchodský prima pohled doplní Josef Tejkl.
Prostor pro divadlo
Modrý kocour má šťastně volenou dramaturgii. Petr Haken nehledí ani tak na „experimentálnost“ či „mladost“, ale jde mu o jisté myšlení a hlavně o prostor pro současné otevřené (v širokém smyslu toho slova) divadlo. A dokonce se nesoustředí výhradně na soutěžní tituly. A tak se na něm celkem logicky setkávají vedle po postupu dychtivých souborech i ty, které se chtějí prezentovat před neznámými diváky, anebo ty, které Haken pozve jako zástupce určitého divadelního myšlení a festivalové kontinuity. Těmi mimo soutěž byli letos například Rádobydivadlo Klapý s Koljadovou fraškou z dob sovětské perestrojky Slepice, pražský Krvik Totr s písničkálem Ivan, Kamil a Dušan, Samohana Hradec Králové s Tejklovým novým kusem Asteroid Bejček, anebo Polák Adam Walny se svým loutkovým Mystériem narození. Všichni vnesli do festivalového dění kus svébytnosti a jedinečnosti. Každý z nich je vyznavačem jiné poetiky a divadelního směřování, přesto jako by byli z jednoho kusu divadelního kamene. Jsou totiž do divadla „zaťatí“. Tak moc, až překonají občasné rozpaky ze zvoleného tématu či výsledku. A občas se zase náramně trefí. Těmi na festivalu nejúspěšnějšími byli pražští mladíci Krvik Totr. Od prvního tónu měli diváky na své straně. Až do konce. Píšu o nich z přehlídky Stodůlečský Píseček a uvidíte je nejméně na Šrámkově Písku. Doporučuju. Klapáci (či Klapíci, anebo snad Klapovští?) se také ještě účastní mnoha přehlídek. A tak se z festivalových hostů zmíním pouze o Tejklově Asteroidu Bejčkovi. Je to neuvěřitelně ukecaný text, kde se téměř nic neděje. Jako by se Tejkl zhlédl v Hrabalově pábitelství. Divák sleduje nekonečné tlachy dvou spolupracovníků jedné nejmenované hradecké hvězdárny. Je to politicky nekorektní (mačistické) a chvílemi k uzoufání nedramatické. Přesto má inscenace příchuť zážitku. A to za prvé z vyvolání autentického pocitu ztroskotaných životů dvou padesátníků, tedy z osobního tématu páně Tejklova. A za druhé zásluhou famózního Jana Bílka v roli pana Boučka.
Divadla na hraně smrti
Ale pojďme dál. Autenticitu – a to vskutku mrazivou – vyvolal ještě jeden autorský projekt: Atraktor Liberec s inscenací Please, try again later. Téma dívčí homosexuality v prostředí dospívající mládeže na malém městě je už samo o sobě počinem. Soubor sedmi členů (šest dívek a jeden kluk) ZUŠ jej zpracoval na základě skutečného deníku jedné kamarádky. Ta krátce před festivalem spáchala sebevraždu. Nebudu psát víc. Inscenaci uvidíte v Náchodě. Neměli byste se však spokojit s pouhým viděním. Právě takové projekty vyvolávají potřebu následných diskuzí a rozborů, jež mohou být důležitější než čistě umělecká stránka představení (jež ostatně nebyla příliš vysoká).
Na existenciální deprese se zaměřily ještě další soubory. Hodně svérázné bylo například Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice. Hra Pavla Časara Žezla aneb Žádné lásky, jenom kruté smyslnosti vyvolala asi nejkontroverznější odezvu festivalu. Autor se v ní pokusil zachytit proces myšlení a zmapovat možné způsoby chování (v závislosti na velmi rozdílných situacích) naprosto záporné, pro společnost nepřijatelné osoby – vraha z vilnosti. Ukazuje ho v dlouhých monolozích. Nejprve čekajícího na popravu a vzpomínajícího na své zločiny. Po jakési podivné světové nemoci se z něj však stává poslední a jediný žijící muž. Je nepostradatelný a podle toho se chová. Když se zjistí, že kdesi na Zemi přece jen nějací muži přežili, vrací se hlavní postava do cely a je popravena. Ovšem to je jen jedna rovina příběhu. Hledat a nalézat by se v něm daly ještě mnohé další odkazy a konotace. Freudovské, archetypální, náboženské, rituální, biblické. Nejsem si jist, zda o nich tvůrci vůbec uvažovali. Spíš se mi zdálo, že se jimi nechali vést intuitivně a že některé se objevují zcela náhodně, nevědomě. Opájení se lidskou zvrhlostí mi přišlo až nebezpečné. A právě postoj autora k tak nebezpečnému tématu, jakým je obsese vraždění dětí v konfrontaci s lidskou existencí, mi na prapodivné, v mnoha ohledech záhadné inscenaci strašlivě scházel. Mohl ji stvořit šílenec i dítě.
Na druhém pólu existenciálního divadla stojí několik posledních let režisér a dramatik Ondřej Pumr. Po loňských dvou uvedl se svým česko-polským souborem J. S. T. E. Artyžok & Dred další – tedy třetí – díl z připravovaného Dekalogu inspirovaného Biblí. Performance se tentokrát jmenovala Písně z prvního a dalšího smrživota a byla vytvořena z textů různých epoch a kultur. Od lidových a buddhistických přes biblické po současné. V jednom zhlédnutí nelze tyto texty pochytit, natož zasadit do autorem zamýšlených kontextů a výkladů. Představení je třeba vnímat spíše emotivně, nechat na sebe působit obrazy, hudbu, monology, dialogy, vývoj situací, a ty pak postupně jako mnohovýznamový puzzle skládat. Nevím tedy, zda jsem četl dobře: během autonehody zemře mladík a jeho milá se s tím nedokáže smířit. A tak hledá jeho tělo, vyvolává jeho duši, ptá se po smyslu života a smrti, obrací se k Bohu. Současně tak podniká cestu do vlastního nevědomí. To, co sledujeme, je rituální forma divadla, vycházející z podnětů a inspirací Grotowského, odkazující však na celou křesťanskou tradici. Scéna je rozdělena hagiograficky – ikonograficky na čtyři části, každá má jiný teologický i symbolický význam. Podstatnou roli hraje kříž, oheň, písek, černá a bílá barva, duchovní zpěvy. Divák je přítomen obřadu, do kterého ale není zapojen. V tom je velké úskalí těchto performancí. Nejlépe působí v autentickém, nedivadelním prostředí. Přesto je třeba velmi ocenit snahu Ondřeje Pumra s diváky komunikovat nejen po této – řekněme – emoční, mystické stránce. Rozdal před představením divákům celý text, snaží se obrazy – oproti předchozím částem Dekalogu – divadelně náročněji zpracovat, vytvořit divadelní situace, dodat akcím dramatický rozměr. Obávám se však, že to nejde bez dlouhé cesty herecké přípravy všech účastníků akce. Každý detail je vidět a civilnost, falešný zpěv, povolené tělo, nepřesný krok, špatně zapálená svíčka ruší. Přesto je Dekalog jedním z největších přínosů amatérského divadla českému alternativnímu divadlu vůbec. Je dokladem, že nejen Farma v jeskyni a TNF mohou rozvíjet tendence svatého divadla.
Herecká divadla
Už dávno jsem tímto textem překročil vymezený rozměr, a tak nyní jen v rychlosti. Prvním doporučeným (po nominaci Dredu) souborem na Písek se stal pražský soubor Divná Bára s aktovkou Nekrmte labutě. Jde o divadelní spolek vzniklý koncem devadesátých let z holešovického souboru Kolem stolu a sdružující divadelníky z celé republiky. Nekrmte labutě je jejich nejnovější autorská inscenace, premiéru měla letos v únoru. Text napsal a režíruje Jiří Benda. Jedná se o nenáročnou komediální hříčku odkazující na drsnou americkou detektivní školu Phila Marlowa. Právě přímočarost a razance, se kterou je podána, nadhled a absurdní prvky, které jsou v ní obsažené, jsou její velkou devizou. A také hlavní představitelé – Jiří Čížek (svůdce Aleš Maleš), Jakub Císař (Detektiv) a Marcela Magdová (Žena), kterým je text zřejmě psán na tělo.
Druhým doporučeným souborem jsou Oldstars Praha s McDonaghovým Panem Polštářem. Tak trochu ve stylu coolness dramatiky vytáhli z textu hlavně krutost a násilí. Zbavili jej ironie a nadhledu a soustředili se na existenciální otázky. A vzniklo silné divadlo dneška. Pro mne jeden z vrcholů festivalu. Pouze hereckými prostředky (scéna je téměř prázdná, jen nezbytný stůl a židle) dokázali vtáhnout diváky do podstatných témat hry. Kde jsou meze násilí, normálnosti, empatie, fantazie, moci a ovládání. Nedávali odpovědi, kladli – a to velmi důsledně – pouze otázky. Podobně jako dívky z Atraktoru. Divadelně poučeněji, ale se stejnou mírou zaujetí. Navíc ukázali, že jde autenticitu vyvolat nejen na vlastních textech a příbězích.
Jednou větou
Listuju programem a děsím se, kolik jsem toho vynechal. Například wildovsky laděnou (a velmi dobře napsanou) crazy komedii Jakuba Kolára v autorově režii Pokoje s tchyněmi pražského souboru Pibimpap-Rizoto se skvostným herectvím všech zúčastněných. Zvláště nádherně ztřeštěných tří starších dam Markéty Lukešové, Jany Hradecké a Kláry Svobodové v rolích matek a tchyní. A s nezapomenutelně pitoreskními výstupy a skvělými hláškami Libora Ulovce v roli sluhy-gentlemana Wellmina. Nebo tajemnou Přidalovu středověkou pohádku Pěnkava s loutnou Studia Šrámkova domu ze Sobotky v režii Lady Blažejové, jež nabídla poezii a křehkou (možná až příliš) práci se znakem. Anebo pokus o reinkarnaci němé grotesky DS Odevšad nazvanou Rek lama a... A další...Všechno to byly a jsou kamínky do pestrobarevné mozaiky s názvem amatérské divadlo. Své postřehy jsem jim sdělil v Turnově. A charakterizovat je jen krátce mi přijde málo. Takže snad příště.