Texty: ZAJÍC, Vladimír: Dačické kejklování – Jihočeská krajská přehlídka – Sevillský svůdce aneb Kamenný škleb. AS 2008, č. 2.

Studio Šteier 1915 Český Krumlov – Tirso de Molina: Sevillský svůdce aneb Kamenný škleb. Tvůrci inscenace v programu uvádějí René Huyghea: „V klasickém díle se realismus podrobuje zákonům rovnováhy a symetrie a směřuje k přísné symetrii. V barokním díle se člověk vzdává své nadřazenosti a opíjí se nespoutaností a bujností organických forem.“ Cituji jej zde proto, že motto soubor naplnil po stránce formy dokonale, neboť schopnosti interpretů vytvářet postavy v rozličných žánrech a stylizacích byly obdivuhodné, stejně tak jako režijní kompozice jednotlivých situací. Jiná věc ovšem je, že tento princip, kdy použitá a propracovaná forma vytváří svým provedením, řazením a montáží stylů výpovědi vlastní svébytný obsah, nebyl zcela naplněn. Dále pak beze zbytku platí, že Sevillský svůdce je v nejlepším slova smyslu inscenace divadelně provokující k myšlení o divadle a divadlem, o jeho komunikačních možnostech, o rozšiřování prostoru pro označující a označovaný. Jak výše řečeno, obsah, tedy oč inscenátorům jde/šlo, to, jak se archetyp Dona Juana proměňuje v čase a především jak je s ním současností nakládáno, nebyl zcela přesně jevištně artikulován. Jistě, záměr poukázat na to, jak se dnes často zcela libovolně nakládá s archetypy v divadle, filmu a literatuře – a to ne pro získání jiného úhlu pohledu na postavu či pro nalezení odpovědí na často nepojmenovatelné lidské konání, ale pro pouhou zábavnost, módnost a hyperbolizaci excesů – lze z inscenace odečíst. V případě představení v Dačicích to ale bylo možné spíše dekódovat racionální úvahou ex post než zážitkem sui generis. Odpověď, proč tomu tak bylo/je, zní nejspíše tak, že tvůrci se více soustředili na způsob formování své ideje (abstrakce), a ne až tak na konkrétní jednání, které by dalo stopu či jen prchavý signál, proč právě teď a v tuto chvíli je nám příběh Juana v jednotlivých situacích předkládán tímto žánrem, formou, et cetera. S tím nedílně souvisí i scénografie jako celek, která sice nabízí (nejen v kostýmech) jisté nápovědi, ale neví-li divák nic o zdroji tvarosloví, příkladně o archetypech ve výtvarném umění, nebo jak vnímat horizont zpoza něhož se postavy i archetypy vynořují (filozofický podtext), tak se nemá kde zachytit, nemá klíč pro příjem znaků. Ovšem beze sporu platí, že přesto či především právě proto a tím vším si Sevillský svůdce zasluhuje, aby byl dále prezentován, aby rozvířil vodu (i vášně), kam a jak lze divadlem dojít, jak divadlem oslovovat a proč.