Texty: Zemančíková, Alena: Osmasedmdesátý Jiráskův Hronov bez zábran. Literární noviny 2008, č. 34, s. 12

Alena Zemančíková
Osmasedmdesátý Jiráskův Hronov bez zábran
Na počátku srpna proběhla tradiční celostání přehlídka ochotnického divadla. Nesla se ve znamení plurality tvůrčích postupů, estetických názorů a témat komunikace.
Festival amatérského divadla Jiráskův Hronov se po roce 1990 zcela proměnil. Z národní přehlídky činoherního ochotnického divadla se stal tvůrčí dílnou a multižánrovým festivalem, zahrnujícím všechny možné amatérské divadelní aktivity, zaštiťované institucí zkratkově zvanou NIPOS ARTAMA. Tato příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR metodicky a odborně zajišťuje řadu druhových a oborových národních přehlídek, z nichž jsou nominovány nebo doporučovány inscenace na Jiráskův Hronov. Ten se pak stává letní školou divadelního umění, kde bylo letos uvedeno třicet inscenací, z toho čtyři zahraniční.

Hra pro loutky
Amatérské divadelnictví je pravidelným zdrojem autorských textů. Některé jsou vázány na inscenaci a soubor, jiné by bylo zajímavé vidět i v provedení jiného souboru a v takové režijní interpretaci, která odhlíží od osobnosti autora a reálných inspiračních zdrojů (jak se to podařilo například René Levínskému hrou Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí). Textem, který snese nejpřísnější nároky hry pro děti, je Hotel Beránek Ivany Fajtlové, s nímž se zúčastnilo loutkové divadlo Střípek z Plzně. Autorce se podařilo brilantně napsat (a loutkářům zahrát) crazy komedii o ekonomicky poněkud zaostávajícím venkovském hotýlku, vedeném ovčí babičkou a pastýřským psem. Nový zdroj příjmů představují dnes módní víkendové wellness pobyty s návštěvou kadeřníka, kosmetičky, dietologa a podobně. Do těchto plánů ovšem ovčí babičce zasáhne návštěva nezbedných vnoučat, jež nelze odmítnout a jimž není možno se za daných okolností plně věnovat. A na vypasené ovce, toužící v hotelu najít recept na zdravou životosprávu, si brousí zuby dva vlci.
Komedií plnou loutkářských gagů se dospělí baví a děti mají v postavách zlobivých jehňat hrdiny, s nimiž se mohou ztotožnit. Pohádka má šťastný konec, nezbedníci zachrání celý hotel a všichni, kterým šli svým dětským zlobením na nervy, musejí své postoje opravit. Hlediště se šťastně směje i bojí: málokterá současná pohádka je tak akční, dobře vystavěná a humorná.

Hry mužů a žen
Hra Penzion Františka Zborníka (divadelní klub Jirásek Česká Lípa) se zabývá nedostatečností mužů v partnerských vztazích. Rozpor mezi rolí lovce a rolí ochránce krbu je vyjádřen dvěma protagonisty, v různých životních fázích usilujících o jedinou ženu: jeden je ten, který vítězí (v cyklistických závodech), druhý ten, kdo se stará (profesí listonoš). Žena touží vždy po tom, kterého nemá, až se nabízí výklad, jestli oba nejsou vlastně jeden; tím spíš, že se objeví dcera a nikdo – ani matka – neví, který z nápadníků ji zplodil. Hra byla napsána k jubileu jednoho z protagonistů a zasloužila by si větší autorský odstup, zpřehlednění a zpevnění struktury i charakteristik postav. Úhel pohledu na vzájemné nároky v soužití muže a ženy je zde mužský, což se pozná i na nedokrevnosti ženských postav a neustálém „filosofování“ obou hrdinů.
Hra Josefa Tejkla Asteroid Bejček (divadlo Samohana Hradec Králové) se zaobírá vnitřním svárem astronoma, v každodenním životě značně bezradného, mezi zkoumáním kosmických souvztažností a naprostým nedostatkem schopnosti partnerského vztahu. Praktická žena ho opouští pro jeho nepoužitelnost, intelektuálka pro jeho psí touhu po teplé tělesnosti, kolega na hvězdárně, rádce i kumpán v těžkých chvílích, se na stará kolena oddá rodinnému životu. Astronom, který nenajde odpověď na svoje tázání po štěstí ani ve fyzice, ani v teologii, ani v prosté živočišné existenci, odchází dobrovolně ze světa.
Obě výše uvedené hry trpí zátěží žoviality, hospodského mudrování a sentimentu. Ze strany autorů pak soustředěním na mužskou optiku, neschopností nebo i nezájmem o vystižení ženských postav. Je opravdu zvláštní, jaké neporozumění (byť maskované dobromyslnou snahou) mezi pohlavími v těchto hrách vládne, a jak je jednostranný výsledek příznivě publikem přijímán. Také herci hrají své nedospělé ztroskotance sentimentálně a bez odstupu, jakoby v bačkorách a padajících kalhotách. V tomto smyslu bylo skutečně inspirativní uvedení Ibsenovy Nory Divadlem v 7 a půl z Brna v režii J. A. Pitínského, byť inscenace od doby svého vzniku poněkud povolila ve švech: jaká ostrost klasikova pohledu před sto čtyřiceti lety!
Ženské amatérské sdružení z Homole u Českých Budějovic sehrálo Sextánky, inscenaci podle slavného prvorepublikového dívčího románku. Příběh studentky Stáni (s přezdívkou Rarášek), která došla štěstí ve sňatku s profesorem francouzštiny, má půvab v hereckém obsazení, je totiž hrána asi dvanácti herečkami středního a staršího věku jako oživlá četba jedné z nich. Muži jsou zde „z téže látky, jako naše sny“, představováni plošnými loutkami životní velikosti a dovedně skrytě animováni. Příběh je složen ze samých logických rozporů, morálka žádná, herectví samá šarže, ale právě proto představení vyniká odstupem, poezií a „čistým humorem bez vtipu“. Se sentimentem pracuje předloha, inscenace sama však sentimentální není ani v nejmenším. Stanislava Kočvarová, profesí loutkoherečka, nastudovala s ženami z Homole podívanou, jaké je mocno jen amatérské divadlo, kde je kouzlo nechtěného oprávněno životní zkušeností a vnitřní důstojností žen, které vědí o životě své.
Volné sdružení herců několika amatérských souborů, ale též studentů uměleckých škol a budoucích či již stávajících profesionálů, L. S. Věk, sestavilo svou generační výpověď z útržků životní reality, z absurdních nebo frustrujících vzpomínek na dětství a léta dospívání, z výpovědi o svých selháních i usilováních. O své nedostatečnosti nebo i neschopnosti cíl si vůbec stanovit. Jejich působivé, vzhledem k titulu Fucking Generation překvapivě křehké a nejisté výpovědi působí na publikum přímo, herci jsou postavami hry a spojení s publikem je nejkratší možné. Jistý odstup od reality zjednává hudební složka, v níž se na melodie rockových hitů (Pink Floyd a jejich vrstevníci) zpívají odporně sentimentální texty české pop music („slzy tvý mámy šedivý“). Vlastně jediným dramatickým momentem je závěrečný výbuch pozorné psycholožky, která dá všem rozhřešení – lékařské potvrzení, a pak se zvedne a vybuchne v opravdu „fucking“ monolog o své vlastní frustraci. Jednoduché, znepokojivé a přes všechny drsné alkoholické a promiskuitní reálie vlastně cudné.

Dílny
Jiráskův Hronov je přitažlivý množstvím seminářů, kde si účastníci mohou vyzkoušet hudební, výtvarné, pohybové, mluvní, režijní, herecké, verbální i neverbální techniky a postupy. Korunou festivalu je poslední dopoledne, kdy jsou výsledky práce seminaristů (nepovinně) předvedeny. V tomto roce byla vidět mimořádná pracovitost a vložená energie jak u lektorů, tak u studentů, takže prezentovány byly i zřetelné skici možných budoucích celků. Celým festivalem prolínala naprostá stylová volnost, ve verbální rovině pak zbourání zábran, takže nejtvrdší vulgarismy volně vplynuly do improvizovaných i parafrázovaných textů. Festivalem prostupovalo také téma komunikace, dramatičnosti a významových rovin jazyka. Těžko se v tomto případě stanovují hranice vkusu, a upřímně řečeno, nedokážu ani posoudit, zda se tak projevuje vliv pokleslých televizních pořadů a bulváru všeho druhu, či zda to konečně znamená svobodu, z níž se vydělí prostory, ohraničené zábranami jinde, než jsme dosud byli zvyklí.
• 78. Jiráskův Hronov. Od 1. do 9. srpna 2008 v Hronově.
• Text vyšel v Literárních novinách 2008-34 na straně 12.
• Publikováno online 21.8.2008