Texty: HRUŠKA, Jaromír: Krajská postupová přehlídka venkovských divadel... AS 2008, č. 3

Krajská postupová přehlídka
venkovských divadel
Trhové Sviny 2008

Jaromír Hruška

Letošní ročník krajské přehlídky byl z provozně-technických důvodů zkrácen o jedno soutěžní představení a proběhl v termínu 19.–20. 4. 2008. V původním programu se měla 18. 4. 2008 představit Ochotnická jednota Brloh s Camolettiho hojně uváděnou hrou Na správné adrese. Inscenaci jsem mohl vidět na jiné přehlídce, kde splňovala svou zábavnou funkci, a její neúčast na této přehlídce mohu vnímat jako deficit především z diváckého hlediska.
Dramaturgicky je zpětně zaznamenatelný jasný fakt. Venkovské soubory chtějí diváka bavit. Předávat jistá malá lidská poselství prostřednictvím komediálního žánru. Konfliktní a kontroverzní společenská témata se v jejich inscenacích objevují zřídka a nebo vůbec. Nechci hodnotit, jestli je to dobře či není, pouze na to upozorňuji. Dramaturgické směřování a vztahování se prostřednictvím spíše starších textů (návrat do minulosti) nenese stopy nových výkladů. Ta potřeba zde prostě není. Na druhou stranu se venkovské divadlo, alespoň zde na jihu Čech, vymaňuje a překračuje hranice „sousedského divadla“ a snaží se působit mimo své teritorium a být obecně platným.
Dokladem výše uvedeného může být inscenace Divadelní společnosti Podkova z Kovářova. Jejich inscenace Námluvy autorské dvojice Milana a Pavly Kochových je nostalgickou vzpomínkou na poklidnou atmosféru prvorepublikových filmů pro pamětníky. Pan rada, paní radová, dcera Julinka, ženich Sejkova, tetička Valerie. Jednoduchá zápletka spočívající v komické záměně starožitné židle a nevěsty Julinky. Sejkora jde požádat o ruku Julinky a pan Strnad je zájemcem o obstarožní židli. Prohozením času dojednaných schůzek dochází ke komické situaci. Stylově čistá a herecky vyvážená inscenace pracuje málo se situací a charaktery jednotlivých postav. Ostré kontury chybějí především u tetičky Valerie. Ta má být jakýmsi postrachem rodiny, kterým ovšem není. Chybí konkrétní závěr inscenace. A tak se musíme spokojit s takovým milým, nostalgickým pohlazením ze zašlých časů.
Dalším návratem do minulosti byla inscenace Divadelního a osvětového spolku Fikar z Nadějkova. Jejich inscenace hry Philips Kinga a Falklanda L. Caryho Velká zlá myš patřila k divadelně nejpropracovanějším, i když tematicky řeší problémy staré několik desítek let. Komedie o malém úředníčkovi firmy, který se omylem stane sexuálním maniakem a následně i štvancem, řeší téma prudérní anglické společnosti poloviny 20. století. Pan Bloom je falešně obviněn ze znásilnění, což je zprvu jeho cejchem a prokletím, posléze je však ženami obdivován, hýčkán i sexuálně obtěžován. Jeho mužnost je dávána za vzor, jeho ego je na vzestupu. V momentu, kdy se okolí dozvídá, že Mr. Bloom není oním sexuálním násilníkem, zájem o jeho osobu opadá zcela. Inscenace má své, především herecké, vrcholy. Přesto místy trpí těžkopádnou gradací a nepřesvědčivým závěrem. Scéna v Ikea designu inscenaci prospívá a je plně funkční. Dobová hudba 60. let určuje atmosféru a někdy nese či uzavírá téma. Nutno říci, že Nadějkovu je divadelnost vlastní a je do jisté míry i osobitá.
Nedělní ráno zahajoval Amatérský divadelní soubor Hořice na Šumavě pohádkou Jana Jílka Kašpárek, Honza a zakletá princezna. Hořičtí jsou „dělníky“ divadla. Neustále na sobě pracují, snaží se dobrat podstaty divadla, jezdí na přehlídky, dívají se, tvoří. Řekl bych, že je ve výsledku zrazuje jediné. Jejich dramaturgie, tedy volba textu. Především u amatérských souborů je právě volba textu stěžejní záležitostí, může nemálo pomoci, ale může býti i vražednou. Přes nesporné herecké kvality souboru neutuchající tvůrčí práci režiséra nelze text této kvality se ctí zvládnout. Byť je inscenace v jednotlivostech zručná a nápaditá, nefunguje jako celek, neboť jako celek nefunguje ani Jílkův text. Shodou okolností jsem viděl reprízu této pohádky na programu České televize, a to mne v mém úsudku pouze utvrdilo. Ani taková legenda jako režisér František Filip, herci jako Simona Stašová, Václav Postránecký, Petr Nárožný atd. nemohou onen dramatický oblouk zachránit. Jejich profesionální výkony na základě tohoto dramatického textu nevytvářejí potřebný tematický celek, který je zejména u textů určených dětskému divákovi, bezpodmínečně nutný. Nezbývá než Hořickým popřát do další práce lepší volbu dramatického textu.
Nedělní odpoledne. Divadelní a ochotnický soubor „SUchdolské Divadlo“, o.s. (SUD) a jejich inscenace Pamfilo a spol. autora Zdeňka Hovorky. Hra, která vypráví příběh statkáře Pamfila a jeho kumpánů. Text stylově i tematicky vyvěrající ze staré italské komedie, nesoucí v sobě prvky commedia dell´arte, ale i motivy Dekameronu. Zvláštní směs obhroublého povalečského humoru, veršů, lásky a krásné hudby. Předem musím říci, že absolutní předností této inscenace byla scénická hudba, navíc hraná živou tříčlennou kapelou. Pokud by se režie a herci drželi hudební výstavby inscenace, mohlo by jít i o docela zajímavou historickou taškařici o stárnoucím muži, který se zamiluje do mladičké dívenky a tzv. zblbne. Toto téma je nejen na divadle již mnohokráte zpracováno a je vždy divácky vděčné, protože má svůj reálný základ a je silně nadčasové. Vyžaduje však pevnou dramatickou výstavbu, především režijní skrze konkrétní situace. Toho se inscenaci nedostávalo, protože hlavní představitel Pamfila Petr Toufar byl zároveň režisérem inscenace. Ono oko zvenčí velmi chybělo. Docházelo ke zbytečným nelogičnostem na jevišti, což brání divákovi k emotivnímu ponoření se do příběhu. Soubor má mladou tvůrčí základnu a chuť dělat divadlo. Proto se těšíme, snad za rok, na jejich nový kus.
Porota na přehlídce pracovala ve složení: Jiří Anderle, Jaromír Hruška, František Řihout. Udělila čtyři hlavní ceny a čtyři čestná uznání. Na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim 2008 ve Vysokém nad Jizerou doporučila porota na 1. místě inscenaci Velká zlá myš spolku Fikar Nadějkov.