Texty: Macháček, Petr: Experimentuje se s experimentem. AS 2008, č. 3

Experimentuje se experimentem
Petr Macháček, autor a režisér Divadla Kámen Praha

Když jsme si řekli, že založíme divadlo, bylo nám jasné, že bude přinejmenším experimentující, když už ne přímo experimentální. Kromě toho nám také bylo jasné, že bude nezávislé. Po deseti letech nám není jasné nic.
V exaktnějších oborech než je umění, bych experiment neboli pokus stručně definoval přibližně takto: experiment je cíleně připravená činnost s definovanými vstupy a přesně zaznamenávanými výstupy za účelem potvrzení nebo vyvrácení konkrétní hypotézy. O experimentu má tedy smysl mluvit, když máme formulovanou nějakou konkrétní hypotézu a chceme ji ověřit. Dále bychom měli definovat předepsané parametry vstupů včetně podmínek prostředí a parametry výstupů. Měli bychom předem určit, co budeme za předpokladu dodržení vstupních parametrů považovat za potvrzení hypotézy, co za neurčitý výsledek a co za její vyvrácení.
Jedním z milionů možných vědeckých experimentů v divadle by mohlo být například ověření hypotézy, že se vzrůstající frekvencí cizích slov v textu hry vzrůstá podíl černého a tmavě šedého oblečení diváků (tedy oblečení naznačujícího intelektuálské sklony). V tomto případě by šlo o poměrně jednoduše měřitelný experiment.
V počáteční (definiční) fázi experimentu bychom stanovili, že cizím slovem se rozumí například slovo o alespoň dvou slabikách, jehož kořen je prokazatelně románský nebo germánský. Určili bychom, že hypotézu budeme považovat za potvrzenou (nikoli prokázanou, s ohledem na reálně možnosti bychom asi nemohli mít tak vysoké ambice), pokud bude z dvaceti měření alespoň v 18 případech mezi hrou o 5 procent cizích slov a hrou o 40 procent cizích slov zaznamenán alespoň o 20 procent větší podíl tmavě oblečených diváků, přičemž tento podíl se vypočítá jako celkový jednoduchý matematický podíl mezi tmavě a netmavě oblečenými dospělými diváky. Podmínkou je alespoň dvě stě diváků na představení a alespoň deset představení v rámci experimentu (abychom vyloučili statisticky neprůkazná měření).
Pro druhou (přípravnou) fázi experimentu bychom napsali nebo upravili dvě hry tak, aby obsahovaly v jednom případě například méně než 5 procent cizích slov, ve druhém případě například 40 procent cizích slov (s tolerancí řekněme plus minus 2 procenta). Hry bychom nastudovali.
Pro třetí (realizační) fázi projektu stačí přesně definovat tmavě šedou (například pomocí barevného vzorníku, aby nedošlo k chybám) a postavit ke vchodu do divadla (pokud se tedy hypotéza vztahuje na svrchní oděv) vyškoleného pozorovatele zaznamenávajícího četnost tmavých a netmavých diváků.
V souladu s výše uvedenými podmínkami by bylo vhodné celý experiment dvacetkrát opakovat nebo raději provést za stejných podmínek na různých vhodných místech, například řekněme ve dvaceti různých českých divadlech věnujících se různým žánrům (tyto žánry a jejich zastoupení v experimentu by bylo třeba stanovit v přípravné fázi). Vše by bylo dobré provést během relativně krátkého období, řekněme několika let, například proto, aby se během experimentu nezměnila móda natolik, že intelektualizující oděv by přestal být převážně černý a šedý.
Výsledkem experimentu by mohla být obsáhlá vyhodnocující práce a především výrok, že hypotéza byla potvrzena nebo že hypotéza potvrzena nebyla. Je pochopitelné, že různí kolegové experimentátoři i teoretici by pravděpodobně zpochybnili správnost a úplnost definice podmínek, věrohodnost přípravné fáze i průkaznost realizace projektu s poukázáním na nesprávnou základní koncepci, neprůhlednou dokumentaci a nerovnoměrně zastoupené spektrum žánrů.
Ovšem bez legrace: pokud bychom se chtěli vážně považovat za experimentující nebo dokonce experimentální divadlo, měli bychom asi takové experimenty provádět alespoň nějakým zjednodušeným, a tedy méně průkazným, vědecky méně seriózním a subjektivnějším způsobem. Konkrétně v našem divadle bychom skutečně měli takto zkoumat například souvislost mezi frekvencí hereckých akcí (bylo by třeba upřesnit) a optimální délkou rytmicko-tematické jednotky (bylo by třeba upřesnit), mezi délkou pauzy (bylo by třeba upřesnit) a účinkem následného energetického impulzu (bylo by třeba upřesnit) a mnohé další souvislosti.
Protože tyto věci systematicky nezkoumáme, asi bychom se neměli za experimentující divadlo pokládat. Na druhou stranu: kdo je zkoumá?
Člověk přirozeně cítí, že některé divadlo experimentuje více než jiné a že některé inscenace jsou více experimentující nebo dokonce experimentální než jiné. Dred experimentuje víc než Libice a Žáby jsou experimentálnější než Mlejnek. Takže bych raději pokorně parafrázoval vágní definici, která tady už byla: experimentující je takové divadlo, které se alespoň v některé podstatné dimenzi vymyká zažitým a ověřeným postupům. A spolehl bych se na odborníky, že jejich lidský úsudek bude převážně správný, a na diváky, že vše převážně správně vycítí a na vše převážně přiměřeně zareagují.
Pojmy experimentující a nezávislé a mnoho dalších jsou asi jasnější intuitivně než exaktně. Neexistuje vlastně divadlo proto, aby se pokusilo vyjádřit to, co se exaktně vyjádřit nedá?