Texty: GARDAVSKÝ, Vladimír: Alena Dvořáková se má za čím ohlížet. AS 2008, č. 3

Alena Dvořáková se má za čím ohlížet

Vladimír Gardavský

Umělecká vedoucí souboru Zamračené děti Alena Dvořáková je bezpochyby nejvýraznější osobností současné plzeňské neprofesionální divadelní scény. Dne 20. července letošního roku se navíc dožívá významného životního jubilea. I to je důvod k ohlédnutí.
Někdejší stavební technička řadu let obětavě vedla na Základní škole v Plzni–Černicích dětský recitační a divadelní soubor Sluníčko. V roce 1983 z „odrůstajících“ členů sestavila dnes už legendární Naivně poetické divadlo, ve své době pravidelně reprezentující Plzeň na národních přehlídkách Wolkrův Prostějov či Jiráskův Hronov. Od první premiéry Aucassina a Nicoletty (1984) se i všechny další inscenace v režii jubilantky vyznačovaly nevšední jevištní imaginací propojující nápadité metaforické dění s významově přesným slovním vyjádřením poetických textů v řeči vázané i nevázané, často účelně využívající sborovou recitaci. Představení zároveň pokaždé osvěživě působila i přítomností moudrého nadhledu a radostné hravosti. A režisérka zaujala vždy objevnou dramaturgií. V Rozmarech léta (1985) překvapivě konfrontovala Vančuru s Nezvalem, o rok později v Almužnách zas Goetha s Erbovou. Absurditu doby demaskovala spolu s Mrożkem (Mučednictví Petra Oheye), Havlem (Zahradní slavnost) či s Huptychovým živočichopisem Tak pojďte dál (1990). Následující cyklus scénických čtení z knih, které nevyšly, autorů Karly Erbové, Karla Šebka, Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka či Vratislava Effenbergera vyvrcholil dvěma magickými inscenacemi díla surrealisty Hynka Inu… aneb Akustická kalužina (1992) a Párty na troskách deníku malého lorda (1994).
Po osamostatnění se hereckého kolektivu působícího pak nadále jako Divadlo My převzala Alena Dvořáková do své laskavé péče další formující se mladý kolektiv, se kterým pokračovala v uskutečňování svých divadelních vizí. Pod hlavičkou Divadla Esprit NPD dále akcentovala oscilování mezi viděním absurdní skutečnosti a třeskutě nadreálnou obrazností snění v inscenacích Charmsovy Alžběty Bam (1995), Apollinairova Zavražděného básníka (1997) či Effenbergerovy Surovosti života a cynismu fantazie (1998). A právě podle názvu jedné z Effenbergerových černých frašek přijal kolektiv pojmenování Zamračené děti, pod nímž působí dosud. Pod režijním vedením Aleny Dvořákové nadále cizeloval svůj jevištní projev, jenž se stal častou ozdobou národních přehlídek, v inscenacích Effenbergerovy Vzpoury sládků, Apollinairových Prsů Tiresiových, druhé verze Hynkova Deníku malého lorda, Reichelovy Fixní ideje na motivy novely Leonida Andrejeva či montáže z díla Edwarda Stachury Smířit se se světem.
Režijní a scenáristická tvorba Aleny Dvořákové si obdivuhodným způsobem již pětadvacet let udržuje setrvale nadprůměrnou úroveň. I proto byla přizvána k režijnímu hostování seskupením Okřídlený vůl, proto je i dnes žádána o předávání zkušeností v porotách soutěží uměleckého přednesu. Do osmé dekády života lze popřát této neúnavné, respektované a stmelující osobnosti plzeňského amatérského divadelnictví kromě zdraví i neutuchající invenci.