Texty: Císař, Jan: připomenutí jubilejní (Alena Urbanová) . AS 2007, č. 6, s. 10

Připomenutí jubilejní

Jan Císař

Řekl jsem si, když jsem byl požádán redakcí AS, abych napsal článek k životnímu jubileu Aleny Urbanové, že tak učiním v podobě malého, ale hutného portrétu, abych postihl celou její životní divadelní dráhu. Nejenom že toto jubileum si něco takového přímo vyžaduje, ale asi by nebylo ani marné představit širší amatérské veřejnosti účastníka a spolutvůrce mnoha událostí v našem divadle, který v jistých okamžicích zasahoval do jeho vývoje podstatně. Jenže když jsem začal tento záměr uskutečňovat, tak se čím dále tím více ukazovalo, že to zdaleka nebude lehké. Neboť materiály se vršily, přibývaly, v jisté fázi na mém stole doslova překypovaly. Což ale nebylo ještě nejhorší. Neskonale závažnější bylo to, že se začaly vynořovat četné nitky vytvářející složité a široké souvislosti, do nichž by bylo zapotřebí divadelní osudy Aleny Urbanové zařadit, abych je mohl popsat tak, aby se v nich adekvátně, plasticky, s porozuměním i kriticky vynořila jak osobnost jubilantky, tak všechny zákruty doby, jež ji ovlivňovala a utvářela a již reflektovala a na niž odpovídala. Zkrátka a dobře: musel bych prozkoumat a popsat běh mnoha desítek let českého divadla, abych splnil alespoň trochu uspokojivým způsobem to, co jsem si původně představoval. Abych dokázal alespoň poněkud věrohodně a přesně vzklenout ten oblouk od mladé, razantní, nekompromisní a neúprosné kritičky z počátku padesátých let minulého století k zasvěcené moudré znalkyni amatérského divadla pro děti a mládež.
Když se to takto napíše, zní to poměrně nekomplikovaně. Ale čtete-li a studujete různé materiály z různých časů, tak se nutně vynořují otázky, co všechno se stalo v jednom životě a čím vším tento život poznamenaly nejrůznější zvraty doby. Jedno však trvá: láska k divadlu. Nebo ještě lépe: bytostné zaklínění do divadla a pevné odhodlání analyzovat je, zkoumat a nějak, někudy mu pomáhat v jeho vývoji. Předpokládám, že tohle – mimo jiné – přivedlo Alenu Urbanovou k tomu, že kdysi vyměnila profesi kritika za profesi dramaturga, protože už ji nestačilo zasahovat zvenčí; musela vstoupit dovnitř, stát se ve vlastním divadelním organismu jednou z pružin, které mu nedává pokoje a žene jej stále někam jinam.
A tohle zřejmě také byla jedna z příčin, proč Alena Urbanová taková léta tak trpělivě a soustavně byla věrná amatérskému divadlu pro děti. Vždycky jsem ji proto obdivoval, neboť kdykoliv jsem se s touto oblastí setkal, měl jsem dojem, že se v ní zastavil čas, že v ní existuje všechno to, pro co amatérské divadlo mezi mými profesionálními kolegy bylo nazýváno „prťáckým“. Jistě, byly výjimky, ale celek se pro mne vytrvale pohyboval v podivuhodných bažinách. A Alena na tomto poli klidně, nevzrušeně s houževnatostí Sisyfa působila. Věděla přesně, že tato oblast divadla si z minulosti nese neblahé dědictví, které je „směsí klišé, popisného realismu, předstíraných prožitků a leckdy nevybíravého hraní přes rampu“. A stejně tak věděla, že posunout amatérské divadlo pro děti nebude snadné, protože tato snaha naráží na mnoho předsudků a mýtů. A přesto se znovu a znovu do toho sisyfovského úsilí pouštěla. Jestli se s plnou intenzitou a váhou projevilo to, co jsem nazval bytostným zakořeněním v divadle, jež se vyjevuje úsilím nějak mu pomáhat, tak tohle je příklad nad jiné vzorový a názorný.
Kdybych byl dokázal napsat ten portrét, tak v tomto místě bych se pokusil nalézt odpověď na otázku, co v jistém okamžiku udrželo profesionální kritičku na poli tak vratkém, jako bylo a ještě stále je amatérské divadlo pro děti, co to pro ni znamenalo a proč právě této oblasti zasvětila tolik práce. Ale protože se tak nestalo a portrét jsem nenapsal, tak mně zbývá jediné:
Spolu s přáním všeho nejlepšího při tomto jubileu jen připomenout, že české amatérské divadlo mělo štěstí, když se s Alenou Urbanovou setkalo.