Texty: AS 2003, č. 4, s. 19 - 21, Lenka Lázňovská.

52. LCH JAKO BOHATÁ HOSTINA

52. celostátní přehlídka amatérského loutkářství – Loutkářská Chrudim se tradičně konala první týden v červnu (přesně od 29. června do 5. července 2003). Přinesla tradiční Loutkářský štrůdl na zahájení, v němž se postupně na náměstí J. Ressela představily čtyři soubory, přehlídku amatérských inscenací, které postoupily z krajských přehlídek (bylo jich 22 od 18 souborů), doplňkový divadelní program s amatérskými i profesionálními inscenacemi, loutkářský bál, závěrečnou Loutkářskou pouť, výstavu českého rodinného loutkového divadla ze sbírek Moravského zemského muzea, devět každodenních seminářů a dětský klub pro děti, rozhovor poroty se soubory a veřejné rozborové semináře, festivalový deník Lávka, křeslo pro hosta tentokrát s velmi hranými autory loutkových her Ivou Peřinovou a Jiřím Středou, návštěvu hejtmana Pardubického kraje Jana Línka na zahájení, překvapující ohňostroj padající bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření přímo na lidi (jediným opatřením byla výzva, když se něco stane, nikdo vám nic nedá). Každý den před divadlem hrála jedna kapela (Vlasta Rédl, Petr Muk, Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Beatles revival). Počet účastníků činil 500 osob včetně 180 seminaristů. Diváků se do všech hracích prostor dostavilo více než 5 tisíc a celkem se hrálo 51 hodin a 10 minut. Přehlídku z pověření Ministerstva kultury ČR uspořádaly IPOS-ARTAMA a město Chrudim ve spolupráci s Chrudimskou besedou a OS Společností amatérské divadlo a svět. Téměř 500 tis. Kč věnovalo město, 300 tis. ministerstvo, 80 tis. kraj, 100 tis. dala soukromá firma Holcim z Prachovic.
Čísla jsou to jistě velmi zajímavá, ale těžko mohou vypovídat, o tom, jaká LCH skutečně byla. Proberme nejprve novinky. Přibyl jeden nový hrací prostor, respektive dřívější kino vystřídalo divadlo MED = divadlo mezi domy, což měl být původně jiný prostor.
Chrudimští pořadatelé postavili vlastně na poslední chvíli ve velkém sále Muzea malé kukátko, navozující pocit stísněného prostoru. Udělali zatemnění, černé výkryty. Nepostřehli však, že se prostor, tj. jeho akustika, chová jinak bez diváků, jinak s nimi. Doufám, že s touto zkušeností lze úpravu dokončit ke spokojenosti. Poprvé nabídli pořadatelé všem souborům, že jim mohou hradit ubytování po celou dobu LCH a sadu vstupenek na všechna představení s padesátiprocentní slevou. Pokud očekáváte, že toho všichni využili, mýlíte se. Třetina, a to zejména z řad tradičních souborů (např. Strakaté divadlo z Prahy, Podivíni, Opal z Opavy), přijela na své vystoupení, jednou přespala, šla na rozhovor s porotou a odjela. Musím říci, že to nechápu. Opravdu je jim líto věnovat týden dovolené? Nevím. K dětskému a rodinnému semináři přidali pořadatelé ještě dětský klub, jakýsi dětský koutek s programem, který nepředstírá, že je seminářem. Vedly ho studentky Západočeské univerzity z Plzně. Na poprvé se dětí moc nepřihlásilo, ale to je jen začátek.
Největší novinkou koncepčního rázu byl po mnoha letech návrat samostatných rozhovorů poroty s jednotlivými soubory. Jak to vyjádřil předseda poroty Karel Vostárek, nešlo o to nabízet recepty jak to dělat, nýbrž společně se dobírat možností, které látka a inscenační postup nabízejí. Jak to každé dopoledne vypadalo, chci dokumentovat na rozhovoru poroty s vedoucí souboru Tak co?! z Chlumce nad Cidlinou Romanou Hlubučkovou a členy této skupiny. Nejprve byli požádáni, aby vysvětlili genezi inscenace Dokud nás čápi nerozdělí. Soubor začínal s novými členy, a proto se pustil pouze do kratičkých výstupů, etud na texty Jiřího Dědečka. Posléze vznikly některé texty vlastní. Další otázka mířila na Romanu. Porota se zajímala, jakou měla roli v přípravě inscenace – odborný dohled?, režie? Poté se rozpoutala diskuse o tom, zda termín, který soubor použil jako charakteristiku svého stylu (maňásky a zástupné rekvizity), je adekvátní. Porota soudila, že spíše jde o divadlo předmětů, v němž klíčem je fakt, že všechno může být vším. Je otázkou, zda pro nonsensovou poezii není výhodnější použít reálné předměty v jiné roli. Porotě se zdálo, že tak to funguje v první etudě o chytrém českém prasátku. Někoho z poroty zaujalo, že za paravánem jsou vidět nohy. Začal přemýšlet, že by vlastně mohly hrát. Dalším tématem byla stavba inscenace jako celku. Porotě se zdálo, že vrchol přišel na počátku a pak už to negradovalo. Inscenace měla také několik konců. Posledním tématem byla výslovnost. Romana vysvětlila, že ví, že někteří šumlují, ale osm měsíců je příliš krátká doba. Na závěr shrnul diskusi předseda poroty slovy „Líbilo se nám to, ale cítíme mezery“. Tato diskuse rozhodně nebyla výslechem vedoucí, ta se také neustále obracela na členy souboru s výzvou, aby odpověděli sami, neboť jsou spolutvůrci inscenace. Zdálo se mi, že to pro tento soubor mohlo být přínosem. Trochu problémem však bylo, jak fungovala následná, tj. odpolední, veřejná diskuse. Původně dohodnutý model, že seminář F (pro ty, kteří chtějí vědět) L. Richtra, diskutující každé dopoledne o všech inscenacích, připraví témata pro odpoledne a diskusi povede), skončil již druhý den. Přítomní odmítli koncepci, že porota neřekne názor (byl zveřejněn v Lávce) a nebude diskusi moderovat. Improvizovaně se dohodlo, že tajemnice poroty A. Exnarová přečte písemné reflexe ze zpravodaje a poté se rozproudí diskuse. To se posléze dělo, i když i mně se zdálo, že loutkáři nediskutují s porotou, nýbrž s referáty. V porotě kromě Karla Vostárka zasedali Karel Makonj z Minoru a DAMU, Hana Galetková, dramaturgyně Divadla loutek v Ostravě, Petr Mohr, člen souboru C Svitavy a Blanka Joseph-Luňáková, loutkoherečka plzeňské Alfy.
Zajímavou novinkou bylo rozšíření doplňkového programu o amatérské inscenace, které z různých důvodů nemohly být prezentovány v hlavním programu. Jednalo se přitom zejména o inscenace pro děti a ty byly většinou uvedeny dopoledne pro veřejnost. Byly mezi nimi např. Medvídek Pú Čmukařů (jde o remake), O lakomé Barce souboru Tak co?! (neuspěla v krajské přehlídce), Dary nedary Krajánek Ledenice (stejný důvod), Jak Kašpárek staví domek Pimprle Praha (také v kraji neuspěli). Pořadatelé umožnili vystoupit Klice Praha (o LCH se Indiánské pohádky ucházely již po druhé) a druhé inscenaci ZUŠ Žerotín Vesel u vesel den co den, která se do programu LCH nedostala. Možná je to zárodek toho, o co by se pořadatelé (IPOS-ARTAMA) chtěli pokusit příští rok. Na veřejném shromáždění (těch, co do toho chtějí mluvit, na takovém zadání se dohodla odborná rada Artamy) vysvětlili za Artamu Štěpán Filcík, za radu Daniela Weissová, že se chtějí v příštím roce pokusit o jakýsi open program, v němž by v dopoledních časech umožnili za předem stanovených podmínek vystoupit dalším souborům. V diskusi, která se rozpoutala, zazněly hlasy pro i proti. Někteří se báli rozmělnění umělecké úrovně LCH, ohrožení jejího statutu jako přehlídky amatérského loutkářství, jiní tleskali a říkali, my do soutěže jít nechceme, ale zahrát třeba na vlastní náklady bychom si chtěli. Je otázkou, zda by zde nemohly vystoupit i agenturní skupiny, v nichž mnohdy hrají příležitostní profesionálové. Ozval se požadavek vzdělávání, zejména dlouhodobějšího a systematického. Je žádoucí, aby ARTAMA připravila projekty, které by bylo možné realizovat v regionech. Amatéři na LCH postrádají větší kontakt se zahraničím.
Zdá se, že řada loutkářů počítá s Chrudimí jako místem pro vzdělávání. Také statut přehlídky vnímá vzdělávací program jako integrální část akce. Letos se přihlásilo víc zájemců než v minulých letech. Také jim pořadatelé připravili bohatou hostinu. Mezi lektory byly osobnosti jako Jiří Vyšohlíd z divadla Drak (Divadlo obrazu a zvuku), Pavla Říhová z Ateliéru Abrakadabra, absolventka stáže stínového klasického loutkového divadla z Bali v Mezinárodním loutkářském institutu ve francouzském Charleville-Meziérčs (Světlo a stín), dramaturgicko-autorský seminář vedla autorka her Iva Peřinová, Mirka Vydrová vyráběla a učila pracovat s různými druhy loutek (Maňas nebo marioneta?), Robert Smolík, scénograf divadla Minor, se pokusil znovuobjevovat zapomenutou formu divadla, totiž papírkové divadlo. Naprostým objevem byl seminář Nemocniční postel jako jeviště. Ukázal na u nás dosud neznámé možnosti loutkového divadla jako terapeutického prostředku. Podrobnosti se dočtete v rozhovoru s lektorem seminář Ottokarem Seifertem z Německa v tomto čísle AS.
Mohli bychom říci, že letošní Loutkářská Chrudim byla vydařená. Svědčily by pro to plné sály i náměstí (podle slov místostarosty města Petra Řezníčka, tolik lidí na zahájení LCH snad nebylo ještě nikdy), dobrá atmosféra setkání přátel, kteří mají společného koníčka. Je otázkou, zda byla vydařená opravdu pro všechny. AS připravila anketu mezi účastníky, kteří v loutkářství představují nejrůznější směry a na LCH působili v různých rolích – od hrajících účastníků, přes lektory, porotce, pozorovatele, pamětníky atd. V anketě najdete spektrum odpovědí od kladných, přes rozpačité, i záporné. Upozorňují na stav českého loutkářství, které se trochu rozpadá na proudy diametrálně odlišné. Někteří volají po návratu ke klasické loutce, k divadlu pro děti, jiní chválí rozšíření jeho adresy a hru s předměty. Nemálo hlasů zpochybňuje jakékoliv hodnocení inscenací a domnívá se, že je příliš tvrdé. Někdo dokonce porotu viní z narušení atmosféry radosti z divadla a ze setkání. Myslím, že to všechno svědčí o tom, že se amatérské loutkové divadlo nachází na rozcestí a bude se muset rozhodnout, kam chce jít. Především by patrně mělo vyjít z izolace, podívat se na jiné druhy divadla, komunikovat s nimi a komunikovat více i mezi sebou. Jistě není žádná náhoda, že existuje silná skupina především tradičního loutkového divadla, která programově nechce jít na krajské přehlídky, a pokud se zúčastní, deklaruje, že nechce hodnocení a nechce jet na LCH. Nerozumím příliš hlasům, že amatéři si vystačí a žádnou reflexi stejně jako profesionálové nepotřebují. Opravdu se amatérské loutkové divadlo nebojí, že ztratí diváky? Ne každý soubor je přece generačním divadlem jako hradecké DNO, obklopené předivem příznivců, kteří jej věrně doprovází a přijeli i do Chrudimi. Možná, že právě onen open koncept přehlídky by tuto vnitřní diskusi mohl nastartovat.
Lenka Lázňovská