Texty: ŠEDIVÝ, Pepa: Neuvěřitelné šedesátiny PhDr. Otto Smrčka. AS 2007, č. 6

Neuvěřitelné šedesátiny PhDr. Otto Smrčka

Pepa Šedivý

Narodil se 27. listopadu 1947, a když si to spočítáte, zjistíte, že PhDr. Otto Smrček, CSc., letos oslaví své šedesátiny. S ochotnickým divadlem začínal jako většina z nás na základní škole, vážně ho začal brát někdy koncem sedmdesátých let, kdy začal pracovat s ochotnickým souborem v Chotěboři. Dostal se tam vlastně jako muzikant do jedné z inscenací obnovujícího se souboru, který o několik let později přijal jméno SCHOD. Ota v souboru pracoval i jako dramaturg, herec, zorganizoval kroužek místních literátů, kteří zdramatizovali místní pověsti. Absolvoval režijní školu SČDO, shromáždil bohatou knihovnu divadelní literatury. Divadelní soubor založil i na svém dalším pracovišti, v Historickém ústavu AV ČR, který sídlil v Emauzích – tak vznikl soubor Refektář, který existuje dodnes. Pak přišel konec osmdesátých let, doba změn, občanských fór. A Ota se stal iniciátorem památné schůzky v Žižkovském divadle, kde se sešli amatérští divadelníci z celé republiky a kde vznikla Amatérská divadelní asociace. Přišla první pražská přehlídka, kterou organizovali sami amatérští divadelníci, pouť na Kampě, první kurzy. A to vše trvá dodnes...
Tyto informace nám toho o Otovi mnoho neprozradí, a také na něj každý z nás může mít svůj vlastní názor. Vyhnu se tedy obvyklému výčtu úspěchů a ocenění a pokusím se zformulovat svůj vlastní pohled. A slibuji, že bude doopravdy přísně subjektivní.
Otu jsem poznal, jako asi většina z nás, když se v roli porotce na POPADu snažil najít na našem představení něco, čeho by se mohl chytit, co by mu pomohlo začít rozmotávat spletitou cestu, na jejímž konci bude hodnocení vybavené hlavou a patou. A musím sebekriticky přiznat, že jsme mu to tenkrát ani trochu neulehčili, což ostatně děláme až dodnes. Zaujal mne svou schopností vybrat jeden, povětšinou kardinální, problém a ten následně popsat tak, aby tomu všichni porozuměli, navrhnout řešení (povětšinou spočívající v předělání celé hry) a na závěr to celé odlehčit natolik, že se na něj kritizovaný soubor vůbec nezlobil. Prostě se s nevděčnou rolí porotce dokáže vždy vypořádat se ctí.
Poté, co jsem začal být aktivním členem Amatérské divadelní asociace (ADA), jsme se začali potkávat častěji a měl jsem možnost poznat Otu i osobně. Jeho nasazení a zápal pro divadlo mu, myslím, můžeme všichni závidět, jeho práci s divadelními začátečníky pak nezbývá než obdivovat.
A pokud se na Otu podíváme jako na autora? Sám jsem byl svědkem toho, jak se účastníci kurzu pro autory her neustále trápili s tím, že je nic nenapadá (já), nebo že píšou něco, o čem sami pochybují (naprosto zbytečně, Jindřiško) a nebo, že píšou něco, čemu věří, ale ostatní jim to vždy rozcupují na kousky (ahoj Tomáši). Ota pozorně poslouchal, občas něco poradil, ale spíš jsme o něm nevěděli, a na poslední setkání přinesl jednoaktovku, kterou bychom všichni, i přes naše rozdílné názory na cokoliv, okamžitě chtěli realizovat.
A to je asi to podstatné, co by se mělo o Otovi napsat. Je nenápadný ve chvílích, kdy se ostatní snaží hledat co nejsložitější cesty, ale jen proto, aby vše pečlivě zvážil a na závěr všem ukázal umetenou rovnou cestičku, na jejímž konci je vidět dokonalý výsledek.
Takže, milý Oto! Celá ADA v čele s Lenkou (ano, pro ty, co nevědí, Smrčkovou, shoda jmen není ani trochu náhodná) Ti přeje všechno nejlepší a doufáme, že se budeme ještě dlouho setkávat na přehlídkách, v kurzech a tak. A všichni ostatní divadelníci se, jak doufám, k tomuto přání jistě rádi připojují.