Texty: Znojmo, Poema - V. Šrámková: Je Poema horký brambor nebo dokonce balzamovaná mrtvola? AS 2007, č. 6

Je Poema horký brambor,
nebo dokonce balzamovaná mrtvola?

Vítězslava Šrámková

Celostátní soutěž studentů středních pedagogických škol v uměleckém přednesu poezie a prózy a v improvizovaném vyprávění se na počátku listopadu 2007 uskutečnila počtyřicáté – ve Znojmě. Prvních třináct let ji hostila Kroměříž, teď už víc než čtvrtstoletí putuje po školách celé republiky, protože pro věčně (přesněji: za každého režimu) chudé školy při spíše symbolickém příspěvku MŠMT není pracovně ani finančně snadné přehlídku uspořádat. Také se stále zkracuje délka jejího trvání. (Někdy mě napadá, že skončí na nádraží, recitovat se bude úsporně mezi příjezdem a odjezdem dvou vlaků a účastníci dostanou pokyn „Termosku čaje s sebou!“, neboť listopadové dny bývají sychravé.) Ale všemu navzdory Asociace ředitelů těchto škol přehlídku drží nad vodou už celé desetiletí, přestože či protože jí ministerstvo školství příliš nepřeje, a i když jeho finanční vklad není nikterak vysoký, je vždy znovu v pokušení ji zlikvidovat – jsou přece větší a efektnější projekty, jimiž se lze lépe blýsknout.
Roman Musil, učitel SPgŠ z Berouna, Poemě ke čtyřicátinám v dvoustránkovém spisku rozdávaném ve Znojmě přidal jako správný skeptik přídomky, které jsem užila v titulku. Jeho zdrcující(?) kritika má v každém odstavečku maličké jadérko, které se alespoň lehce omočilo ve skutečném problému, pak je ovšem omotáno předivem nepřesností, otázek nezacílených k podstatě, polopravd, které si vzájemně protiřečí. Přestože s tím, co Roman Musil napsal, v mnohém nesouhlasím a lecčím mě i popouzí, přikláním se k názoru, že i problematická provokace může napomoci konstruktivnímu myšlení. Jen doufám, že Poemu nepotopí. Bylo by to nadmíru krátkozraké. (Drobeček skeptika ve mně mi napovídá: „Ale stát se to může!“)
Proč by to byla chyba? Myslím si, že Poema je neocenitelným prostředkem k aktivizaci učitelů SPgŠ, aby nezakotvili v pohodlném rutinním předávání základních vědomostí, ale snažili se v souladu s nejlepšími tradicemi českého kantorstva své svěřence šířeji vychovávat. Je inspirací pro studenty, setkáním s vrstevníky podobných zájmů. (Proč by měli mít možnost rozvíjet své schopnosti setkáváním na soustředění jenom – třeba – fotbalisté a ne mladí se vztahem – byť zatím nesmělým – k literatuře?) Předpokladem dobré recitace a předčítání (odstranění této disciplíny z Poemy také nepovažuji za šťastné, stejně jako R. M.) je totiž především hlubší pochopení literárního textu. (V této schopnosti naši žáci a studenti v současnosti podle výzkumů OECD dost zaostávají, přestože to je základní předpoklad dalšího studia.) I v kvalitě improvizovaného vyprávění se odrazí, kolik a co má člověk „načteno“. Nadto se recitátor svým vystoupením učí komunikovat se svými posluchači, vnímat je, učí se empatii.
Dalo by se ještě na mnoha řádcích pokračovat ve výčtu argumentů pro zachování Poemy. Ano, přehlídka byla před lety postupně koncipována a upravována tak, aby rozvíjela profesní schopnosti a dovednosti budoucích učitelek mateřských škol a vychovatelů. Dnes je to s rozvolněním profesní odbornosti pedagogických škol komplikovanější. Ale umět citlivě a kultivovaně komunikovat je myslím potřebné pro všechny jejich absolventy – třeba i sociálního směru. Je zbytečné se ptát (reaguji na R. M.), v kterých studijních oborech se v SPgŠ recituje. Jistěže nejspíš ani v jednom. Přednes je – a poroty ho také vždy tak vnímaly – spíš prostředek než cíl. Když se podaří, jde už o rozvíjení talentu, a na to by ovšem pedagogicky zaměřená škola rozhodně také neměla zapomínat.
Ale teď už zpět do Znojma. Jaká byla 40. Pedagogická poema kromě toho, že byla sice kraťoučká, ale hostitelskou školou pečlivě a citlivě připravena?
Zúčastnilo se jí dvacet škol z ČR (včetně soukromých a školy pro sluchově postižené), které byly zastoupeny vždy jedním studentem v každé ze tří disciplín. V porotě, která hodnotila přednes prózy, zasedla i Martina Válková, přední členka činohry pražského Národního divadla, bývalá znojemská studentka, která na Poemě čtyřikrát získala cenu. Zdá se, že jí někdejší zkušenosti z přehlídky pomohla nejen při nasměrování dalšího studia, ale i v tom, s jakým pochopením uměla recitujícím poradit, nač si při výkonu mají dávat pozor. V 1. kategorii, v níž zazněly výkony určené menším dětem, měli přednašeči problém navázat s dětmi potřebný kontakt, zaujmout je. Přesto se to podařilo dvěma recitátorům, kteří získali hlavní ceny (vždy byly udělovány bez rozlišení pořadí): Petře Bednaříkové z Kroměříže s prózou Aloise Mikulky Jak to chodívá v pralese, kterou vyprávěla přirozeně, civilně, ale i s výrazným smyslem pro humor a neslyšícímu přednašeči Lukáši Baborskému ze školy v Hradci Králové při „přednesu“ prózy Jošimota Imae Jak leopardovi zachutnaly pampelišky. Vnesl do znakové řeči osobité výrazové prostředky, jakési náznaky pantomimických gest, sdělné i pro slyšící diváky. V 2. kategorii určené starším dětem a dospělým byla úroveň soutěžících o poznání lepší, leč projevily se tu rezervy v dramaturgické přípravě textu (problematicky zpracované úryvky) a v kvalitě mluvy. Ceny získaly Eva Krajčovičová ze Znojma za přednes textu Hany Poltikovičové Korálky v pupíku a Alice Machová z Prahy, která předvedla suverénní, kultivovaný a přesně vystavěný výkon při interpretaci prózy Alexandry Berkové O malé bílé cedulce.
V uměleckém přednesu poezie zvolilo 9 interpretů pro vystoupení texty určené dětem předškolního věku. Dramaturgie byla v drtivé většině velmi dobrá, převládali renomovaní čeští autoři druhé poloviny 20. století. Básně Karla Kryla Vlast, Jáchyma Topola Jezero s duchy a dvě Hořké balady věčného studenta Roberta Davida Vítězslava Nezvala lze dokonce na této přehlídce považovat za jistý dramaturgický objev. Přestože si interpreti vybrali texty zjevně konvenující jejich postojům a pocitům, ne vždy se jim dařilo vystavět zřetelný tvar vystoupení, korunovaný sdělnou pointou. I když byly jejich výkony určeny dětskému posluchači, mnozí jen nesměle využívali hravosti veršů, naopak příslibem budoucího tvůrčího růstu byla schopnost navazovat kontakt s divákem. Tři výkony si zasloužily jasné ocenění – Kamila Šťastná z Litomyšle dokázala v koláži z Modliteb z Archy vytvořit promyšlený soubor charakterových portrétů, budovaný s pomocí bohatého rejstříku přesných hlasových odstínů. Adéla Flaková z Karlových Varů se v textu Ilony Borské O praštěné posteli nejvíc odvážila překročit hranici světa hravosti a Petr Štolba z Čáslavi v Krylově básni Vlast zaujal zřetelným osobním postojem, sympatickou autentickou syrovostí a kladením nesamozřejmých palčivých otázek.
Improvizované vyprávění je bezesporu nejnáročnější disciplínou Poemy. Podnětem k improvizaci tentokrát byly nejrůznější čepice od téměř kojenecké, ale i koupací, ke kožešinovým ušankám i kouzelnickým čepcům a kloboukům všeho druhu. K dispozici byly i helmy – od stavbařské po tropické lovecké. Na výběr rekvizity a přípravu vystoupení měli studenti 90 minut. Problematičtější byla vystoupení pojatá jako etudy a monology – nejen že byla poněkud proti zadání – nešlo o vyprávění, navíc soutěžící v postavě volili nestylizovanou, nejjednodušší hovorovou až slangovou mluvu s dosti primitivními intonacemi a připravili značně banální příběhy. Snaha vytvořit postavu jim také mnohdy neumožnila větší kontakt s divákem. Naštěstí to neplatilo o všech výkonech. Patrně nejoriginálnější bylo fantasy vyprávění Petra Žaluda z Čáslavi, jak se díky koupací čepici dostal do země SPRCHA-SPRCHA-SPRCHA, které nepostrádalo dramatickou stavbu, bohaté obrazy, dějové zvraty a mělo dostatečné napětí. A ještě stihl vtahovat do děje i diváky. Velkou dávku tvořivosti prokázala Jana Bauerová z litoměřické školy. Vybrala si stavbařskou helmu, kterou využila k řadě metaforických proměn. V rukách jí byla mísou, v níž maminka míchá těsto, i bříškem, když maminka čekala miminko, proměnila se k náznaku kruhu života dcery, byla využita k řešení vztahů dětí atd. Jana tak dokázala s použitím humorných výrazových zkratek na malé ploše vytvořit vtipný, obrazivý příběh, koloběh života a vztahů jedné normální rodiny. V této disciplíně to bylo patrně nejinspirativnější vystoupení, které si všichni diváci nadlouho zapamatují. Oba jmenovaní získali cenu. Ale zajímavých výkonů tu bylo víc. Vybraným z nich byla – podobně jako v přednesu poezie a prózy – udělena čestná uznání.