Texty: CÍSAŘ, Jan: 4 a 5 = 17. AS 2008, č. 2

4 a 5 = 17

Jan Císař

Ten divný součet v titulku není projevem matematické ignorance, ale toho, že redakce AS vyžaduje maximální stručnost, a tak jsem si rozdělil těch 17 představení, která jsme viděli na Východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci ve dvou víkendech (29. únor.–2. březen a 7.–9. březen) z hlediska naléhavé „zaznamenatelnosti“ na tři skupiny, v nichž se na těch osm představení zbývajících do 17 dostane minimálně nebo – bohužel – vůbec ne. Z hlediska druhového (či také žánrového) jde pak o skupiny dvě. První je směs zábavných představení, do níž se dostal např. i fraškovitě pojatý Revizor potvrzující, že od inscenace Lucerny v minulém roce učinil broumovský divadelní soubor WOKNO zřetelný krok kupředu. Jinak se znovu prokázalo, že z hlediska divadelní kvality jsou texty psané na bázi osvědčených konvencí komediálnosti (např. současná „dobře udělaná“ fraška) a vyžadující „technickou dovednost“ inscenační pro amatérské soubory metou, v níž se jen obtížně spojuje zábava s nadstandardní divadelní úrovní. V Červeném Kostelci se v tomto směru lépe na zábavném poli dařilo inscenacím, které vyšly z lůna souborů, tedy autorskému divadlu. Pánové Dvořák a Zahálka sestavili pro Divadlo Jesličky hudebně-literární pořad nazvaný Jen pro ten dnešní (den) sen!, v němž písně ze starých českých filmů obratně, poučeně a také potěšeně pospojovali texty, jež rovněž evokují atmosféru, která je charakterizována v názvu jako „velké dívčí snění o lásce“. Je to milé, příjemné a půvabné představení nejsilnější v kolektivních scénách. Z tohoto typu zábavného proudu amatérského divadla vzešly i inscenace další: chrudimského divadelního spolku J.N. Štěpánka, která sobě i divákům pro radost nahlédla v The Canterville Story prizmatem osobitého humoru známou Wildovu předlohu a „lidové divadlo“ místního červenokosteleckého souboru. Ten pojem „lidové divadlo“ tu označuje onen typ divadla, jenž odpovídá pocitům, postojům, životnímu stylu a potřebám širokých diváckých vrstev a jejž z dějin známe především jako „vídeňské lidové divadlo“. Vlastimil Klepáček napsal text a zrežíroval inscenaci Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy. Uspokojil tak zájem obecenstva o komedii s humorem jako životním nábojem a dal tím souboru příležitost s radostnou a temperamentní chutí vychutnat postavy i děj a vytvořit komunikaci s divákem, jenž tuto náladu představení chápe a podporuje.
Přechod mezi touto zábavnou polohou červenokostelecké přehlídky a inscenacemi s náročnými ambicemi tematickými i scénickými tvořila inscenace Komedie o hvězdě Jednoty divadelních ochotníků z Úpice. Známý text lidového sousedského divadla ze Semilska realizoval režisér Pavel Švorčík jako lidový vánoční betlém. Podařilo se mu rozvinout především vizuálně-výtvarnou stránku, která spolu s hudební složkou je silou inscenace, v níž se ovšem ve stejné intenzitě a úrovni nezdařilo zahrát individuální příběhy postav. Divadlo Exil, divadelní spolek (a)Maťák z Pardubic přijel na přehlídku s dvěma inscenacemi. A jak je pro tento spolek příznačné, byla jeho dramaturgie náročná: Enquistův text V hodině rysa a Rudišovo a Pýchovo Léto v Laponsku. Tuto náročnost zdolával však s problémy a potížemi. Triarius z České Třebové inscenoval zvláštní scénický tvar Kupé story – napůl monolog, napůl krátkou drsnou situaci několik lidí ve vlaku – k němuž mu předlohou byl text slovenského autora Rada Olose. Je to jakési uvažování o smyslu filozofického myšlení a činu, jehož konec ponechává problém zcela otevřený; nicméně díky oné nezvyklosti scénického tvaru dokáže představení přitáhnout citlivého diváka a nabídnout mu nezvyklý divadelní zážitek.
Josef Tejkl se v Červeném Kostelci představil dvěma inscenacemi, tentokrát bez Černých šviháků. První uskutečnil s královéhradeckými Jesličkami a Kuprinova Jáma se mu stala podnětem k pozoruhodné jevištní montáži literatury a hudby, méně už k plastické a situačně přesvědčující divadelní transformaci. Pro druhý text – Asteroid Bejček – vznikl nový šestičlenný soubor s názvem Samohana, který program vysvětluje jako snahu pojmenovat kritické nahlédnutí na sebe sama, pohanět se v očistné lázni nelítostného pohledu na vlastní bytí. I tak lze tento text i jeho inscenaci jistě chápat, neboť životní osudy hvězdáře Bejčka a jeho diskuze s kolegou Bartoškou jsou neseny úsilím porozumět běhu jejich životů, ale také (a to především) rozpětí bytí lidského rodu mezi nebem a zemí, mezi nekonečností vesmíru a tíhou pozemského osudu, jenž se tu předvádí hlavně jako vztah k ženám, ale nejenom k nim. Inscenace i text se tu zdvihají do rovin metafyzických a existenciálních, což je umocněno minimalistickým tvarem, v němž prostor i čas představují hudba, již hraje hudebník trvale přítomný na jevišti, a potom postava, která je v mnoha funkcích a rolích jakýmsi demiurgem celého dění. Vzniká tak zvláštní atmosféra, která provokuje imaginaci diváků. A této poloze vyhovuje i způsob, jímž konkretizoval Bejčka profesionální herec Jan Bílek, jehož herectví přesně vyhovuje tomuto typu scénování a dotváří je. Asteroid Bejček představoval nepochybně vrchol červenokosteleckého programu a byl proto nominován na národní přehlídku. Je ovšem také nečekaným a šťastným vykročením autora i herce (a pravděpodobně i režiséra, byť není v programu takto uváděn) Josefa Tejkla za vlastní divadelní „samohanou“.