Texty: Bechyně, Faustování nabo fastfood? Rozhovor T. Pavla se Š. Filcíkem. AS 2008, č. 6, s. 40

FAUSTOVÁNÍ NEBO FASTFOOD?
Kulturní dům Bechyně, 26.–28. září 2008

Za pomoci vybraných účastníků připravil T. Pavel
Foto z Faustování: Štěpán Filcík

Bechyňskému Faustování je sedmnáct. Už má tedy něco za sebou, ale zároveň se tak trochu rozkoukává – teprve tři roky je uváděno jako „dílna (nejen) loutkového divadla“. Rozsahem je to akce sice nevelká, která navíc před pár lety málem odešla do nebytí, ale zdá se, že nabrala druhý dech, přicházejí noví zájemci a jejich počet pomaloučku roste. Což je zásluha i Kulturního domu v Bechyni, který věrně a obětavě celou dílnu organizačně i ekonomicky zajišťuje. Jaké bylo to letošní setkání, jsme se zeptali jak účastníků, tak spolupořadatele a lektora v jedné osobě, Štěpána Filcíka.

Čím bylo letošní Faustování letos jiné?
Přestože je akce charakterizována jako dílna (nejen) loutkového divadla, přáním téměř všech přihlášených tentokrát bylo opravdické loutkové divadlo. Vloni byla dílna věnovaná pohybovému a výtvarnému divadlu, předtím divadlu stínovému. Letos se chtěli účastníci, téměř bez výjimky, dozvědět něco o loutkách. Tak jsme si hráli s loutkami. Protože se však v podstatě všichni, kdo přijeli, zabývají činoherním (nebo doposud žádným) divadlem, nemělo smysl je zatěžovat složitými loutkářskými technologiemi, a tak jsme použili hračky (zejména tzv. plyšáky) a s nimi jsme si osvětlovali základní principy loutkařiny.
Proč měli činoherci zájem právě o loutkové divadlo?
To není jev až tak řídký. Činoherce předmětné, animované divadlo zajímává… S činoherci se potkávám nejen na různých loutkářských přehlídkách, ale přijíždějí i na tu největší, Loutkářskou Chrudim. A ne, že se jen dívají, často se účastní i seminářů. Loutková představení mívají i velmi dobrý ohlas mezi činoherci na Jiráskově Hronově. Činoherci bývají pozornými (někdy i nadšenými) diváky i seminaristy. Pro ně je loutka jedním ze zajímavých výrazových divadelních prostředků a baví je hledat postavu skrz neživou animovanou hmotu.
A loutkáře ne?
Ne vždy. Nejde mi teď o hereckou animační šikovnost, tu většinou nemá žádný začátečník, činoherce nevyjímaje – mluvím o potřebě dramaticky jednat, vytvořit dramatickou postavu, ať už jakýmikoliv prostředky. To činohercům, se kterými jsem se setkal, většinou nechybí. Loutkáři někdy zůstanou u mluveného textu, který svým způsobem ilustrují loutkami.
Navíc, v tomto případě, byl základem účastníků soubor Plkoň z Prahy a jejich přátelé. Tento soubor chystá jakousi inscenaci, kde by chtěl použít pro jednu sekvenci i loutky – takže i to byl jeden z důvodů jejich zájmu.
Jakými tady byli „žáky“?
Pozornými, vnímavými a inspirujícími.
Inspirujícími?
Myslím, že by mně to potvrdil téměř každý, kdo někdy „učil“ divadlo – já osobně mám pocit, že tím, kdo si ze semináře něco odnáší, jsem na prvním místě často já sám. Úkol lektora na divadelní dílně, pokud nejde jen o přednáškový seminář, často spočívá v umění správně „vymodelovat“ a rozvrhnou na sebe navazující úkoly, které pak účastnící samostatně plní. A pokud je plní s invencí, a jdou-li na co největší „hlubinu“ (samozřejmě v rámci krátkých časových možností), jsou nejen sami často překvapeni, jak rychle a účinně dojdou k nějakému smysluplnému cíli. Ale může dojít i k plnohodnotnému diváckému zážitku. A tím divákem je samozřejmě na prvním místě lektor. Jinak řečeno – podaří-li se správně rozdat „karty“ (což není zdaleka jen věcí lektora), můžeme se dočkat zajímavé a nečekané hry.
Tedy že se zrodí jakýsi základ, „embryo“ inscenace…
Ne, ne. To se podaří jen málokdy. Jde mi o ten pomíjivý a neopakovatelný zážitek, to, že došlo takzvaně „k divadlu“. K divadlu sice jen pro ten jediný okamžik, divadlu nepřenosnému, protože vycházejícímu z konkrétních souvislostí daného okamžiku – kdy je nějaká skupina lidí určitou dobu téměř v kuse spolu a v rámci plnění zadání se do hry promítnou i společné zážitky nebo jen těžko pojmenovatelná vzájemná poznání. Toto divadelní soužití je bohužel většinou nepřenosné, ale pro všechny zúčastněné obohacující a inspirující. A to se na letošním Faustování podařilo.
A jak to tedy vypadalo konkrétně?
Hráli jsme si. Představovali se pomocí loutky (předmětu), pátrali jsme po charakteru postavy, hledali jsme, jak zahrát emoce, jak neživou hmotu „polidštit“, zabývali jsme se možnostmi stylizace i specifickými výrazovými prostředky a pak jsme se pokoušeli zahrát příběh. Na závěr vznikly dvě velmi zajímavé verze pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Pro děti to sice moc nebylo, ale byly to dramaturgicky ucelené koncepce, které měly logiku, zajímavé motivace jednotlivých postav i celého příběhu a také některé zajímavé loutkářské nápady.
Ještě poslední otázka. Je už nějaká představa, jak bude vypadat osmnácté Faustování?
Uvažujeme zatím o dvou tématech (možnostech). Někteří z účastníků projevili zájem o výrobu jednoduchých loutek. Druhým podnětem je divadlo poezie – tedy práce s metaforou, znakem, případně práce s hudbou a zvukem. Uvidíme. Možná to všechno bude ještě jinak, ale v každém případě to musí být jasné do března, kdy vychází Loutkářský vykřičník. A informace samozřejmě budou i v Amatérské scéně a na našem webu (www.nipos-mk.cz/artama).