Texty: L. Synek: Divadelní životopis, 2009

Divadelní životopis

Když se ohlížím zpět na začátek, nechápu proč jsem si ze všech zájmových činností vybral právě divadlo. Mám vadu řeči – zadrhávám, měl jsem špatnou výslovnost hlásek „r“, „ř“, „l“ a nikdo z rodiny nikdy divadlo nehrál. Tolik úvodem.
Narodil jsem se v Plzni 9.1.1934. Když skončila válka, bylo mi 11 let. Začal jsem cvičit v DTJ Plzeň 2, hrál jsem českou házenou a vstoupil jsem také do tamního skautského oddílu. U táboráků jsem poprvé veřejně vystupoval v hraných anekdotách. V roce 1948 byl zrušen skauting a já jsem začal zpívat v pěveckém sboru ČSM Plzeň 2 – východní předměstí. Později jsem asi rok soubor vedl. Vystudoval jsem osmileté Reálné gymnásium na Mikulášském náměstí v Plzni a maturoval v roce 1953. Přesto, že jsem nebyl nijak vynikající student, získal jsem velice solidní všeobecné vzdělání.
V roce 1954 mě přivedla moje budoucí manželka Zdeňka do svazácké skupiny Dopravních podniků města Plzně, jejíž členové chtěli hrát divadlo. Inscenovali jsme na malém jevišťátku Závodního klubu (ZK) Dopravních podniků několik satirických scének z pásma pana Bařinky. Po roce jsme se sloučili s divadelním kroužkem ZK, který vedl západočeský výtvarník Emil Seidl. Zkušenou ochotnicí byla také Miluška Jelínková. Pro malé jeviště jsme inscenovali aktovky Námluvy A.P.Čechova, Prodanou lásku Jana Nerudy a úryvek z Matky K.Čapka. V prvních dvou jsem hrál starého ženicha s plešatou parukou, v Matce nejmladšího syna. Scény navrhoval i realizoval režisér Emil Seidl.Časem jsme se naučili i na malém jevišti zahrát pohádky pro děti, např. Princeznu se zlatou hvězdou na čele. V té jsem si zahrál jediného svého prince Radovana, přestože jinak jsem od začátku hrál spíše charakterní role.
K další změně v souboru došlo příchodem skupiny ochotníků ze ZK Stavbařů z Pekla, kteří neměli v tomto ZK podmínky pro zkoušení. Vedoucím této skupiny byl zkušený režisér a autor Bedřich Čapek. Když se zvětšil počet členů souboru, chtěli jsme hrát divadelní hry, které potřebovaly větší jevištní prostor. Pronajímali jsme si jeviště v ZK Železničářů a později, v roce 1959 jsme se s místním souborem spojili pod názvem Divadlo dopravy a spojů. Hrál jsem pana Kryštofa ve Zvíkovském raráškovi, příručího v komedii V W … pořádně si zařádit a Beliála v Drdových Hrátkách s čertem.
V šedesátých letech jsem se stal vedoucím souboru, byl jsem členem výboru ZK za ZUČ a členem poradního sboru pro divadlo. Absolvoval jsem tříletou amatérskou režisérskou školu, kde vyučovali herci plzeňského divadla. Na jevištní řeč jsme měli pana Ryšlinka, který mě konečně naučil správnou výslovnost „r„ a „ř“. Kvůli své vadě řeči jsem se soustředil převážně na režii a hrál jen menší role a záskoky. Byl jsem také dramaturgem souboru. Dával jsem vždy přednost komediím, neboť jsem byl přesvědčen a dodnes jsem, že smutného je v životě lidí ažaž. Měl jsem rád komedie z repertoáru Osvobozeného divadla a zařazoval jsem je do dramaturgického plánu. Neodolal jsem pokušení zahrát si Fadinarda ve Slaměném klobouku a dostal jsem i cenu za herecký výkon v městské soutěži divadelních souborů.
Když odešel ze souboru náš scénograf, musel jsem jako vedoucí převzít i tuto funkci. Přesto, že jsem postupně získal i dvě ceny za scénografii, věděl jsem, že mé návrhy jsou příliš konstruktivistické - málo poetické a navázal jsem spolupráci s profesionálním scénografem Zdislavem Princem. Jeho scénické návrhy jsem pak konstrukčně realizoval.
Také k režijní spolupráci jsem zval profesionální umělce. Klicperova Zlého jelena režíroval Jiří Chmelař, člen DJKT, hrál jsem roli hajného. Goldoniho Treperendy jsme uvedli v režii Milana Rybáka, člena DJKT a v mé velkoscéně přesahující jeviště.
Moje nejúspěšnější režie byly – Aldo Nicolai Únos v Neapoli (1985) - cena za režii a 1.cena za inscenaci v oblastní soutěži divadelních souborů a pohádka Václava Tomšovského Jak se čerti ženili (1986) – cena za režii a scénu. Sám si nejvíce cením inscenace Nebe na zemi z roku 1988, která předznamenala dobu.
V roce 1995 jsem se jako asistent režie podílel na inscenaci velkohry Saracénský čert, autoři J. Kejha a P.Verner, režie Stano Oriešek, která se hrála na plzeňském náměstí. V roce 1997 stejní autoři i režisér uvedli v Mlýnské strouze velkohru Starokláti, kde jsem též dělal asistenta režie.
Zúčastnil jsem se i autorsky prvních plzeňských ročníků Divadla na ulici. Pro rok 1998 jsem upravil plzeňskou kramářskou píseň a pro rok 1999 napsal komedii del´arte Síla poezie aneb Jak si pořídit parohy. Napsal jsem ještě Mordýřskou komedii o Břetislavovi a Jitce, která nebyla dosud inscenována. Také jsem napsal dvě pohádky – Homámrá aneb odplata Růžové paní a Barboroviny aneb Jak se hledá královna.
V současné době jsem přenechal režie mladším. Zůstávám vedoucím Divadelní společnosti Žumbera a jen hraji. Největším hereckým úspěch byla postava Třetího v komedii Jana Krause Nahniličko, za kterou jsem dostal cenu v oblastní soutěži divadelních souborů v Horažďovicích (2002) a s monologem z této role jsem vyhrál národní soutěž monologů a dialogů Pohárek SČDO ve Velké Bystřici (2003). Poslední tři roky s touto rolí hostuji v divadle Kalich, kde jsem už odehrál přes 80 repríz.


V Plzni dne 21.1.2009