Texty: LCH 1995 , Petr Slunečko: In margine 44. LCH. Louitkář 1995, č. 8-9, s. 213

IN MARGINE 44. LCH
Pravidelně každým rokem v tomto čísle Loutkáře byl čtenář informován o akcích, které v rámci LCH uspořádala SAL. Je třeba hned zpočátku říci, že letos zpráva na toto téma je velmi jednoduchá. Skupina amatérských loutkářů v Chrudimi žádné akce nepořádala! Ostatně předseda SAL se účastnil pouze dvou úvodních festivalových dnů. Patrně to ovšem nikomu nevadilo. To všechno není náhoda. To je výsledek určitého vývoje a jistých trendů, kdy z pouhé hypotézy se stala realita. Dnešní Loutkářské Chrudim patří seminaristům a asi po řadu let pouze jim patřit bude. Ti tvoří většinu návštěvníků. „Turistů", jak byli v dobách paní Machkové na ÚKVČ blahé paměti poněkud s despektem nazýváni ti, kteří se do Chrudimi jezdili jen dívat, valem ubývá. Dnes tvoří proti minulosti menšinu, která je tvořena asi jen těmi, kteří nedokáží zapomenout na své mládí nebo kteří chtějí ze setrvačnosti vědět, co se zde bude hrát. Sama aktivita SAL a lidí sympatizujících se ostatně přesouvá kamsi jinam: na Čechovu Olomouc, Raškovy Louny nebo do Čelákovic. Také město Chrudim k festivalu projevuje chladnou zdrženlivost, která ovšem vadí „turistům", ale jistě méně seminaristům. Těm totiž postačí jen velmi málo - hlavně volnost a vhodný předmět ke zjevení vlastních spíše kritických představ o loutkovém divadle a nebo lépe o divadle vůbec. Nic proti tomu, každá doba má a chce své. Jen když to přinese loutkovému a právě především loutkovému divadlu, které je ovšem dnes poněkud zdecimováno, trochu více inspiračních podnětů, než jsou bota a půllitr špagátem zavěšené na vratké dřevěné konstrukci, jak to letos předvedli bechyňští Tatrmani. Pro mě je ale zásadním mementem, že při diskusi o tomto představení, které objelo a jistě ještě objede mnohé přehlídky, nebylo nic řečeno o tom, že každý obor (také loutkové divadlo) má své znaky svébytnosti, nezaměnitelnosti a výlučnosti. Zda jsme ještě v loutkářském oboru, považuji stále za otázku pohříchu zásadní. Touto poznámkou nechci žádným způsobem snížit to, co v Chrudimi bylo hodno vidění. Práce plzeňského Střípku patří k nesporným hodnotám a jistotám.
Rozvírající se nůžky mezi okruhem chrudimských seminaristů včetně jejich sympatizantů a podporovatelů na jedné straně a soubory „polem pracující", jak je před časem trefně nazval Vojtěch Cinybulk, maje na mysli pravidelně hrající soubory vyznávající jisté krédo loutkovosti, nejsou jevem, nad kterým by bylo možné jásat. Nebylo to dobré nikdy a není to dobré zvláště dnes. Možná, že to všechno ještě nedokážeme sklenout do názoru, který by poskytl cennou reflexi, ale mě jímá poněkud znepokojivý pocit, že všechno je jinak. A ostatně vo co de?
Petr SLUNEČKO