Texty: Divadla svítící do tmy II, recenze AS2008, č. 4

Amatérská Thálie na sklonku totality

Vít Závodský

Mezi významné ediční počiny NIPOS náleží (vedle čtyřsvazkového komplexu zachycujícího dějiny našeho amatérského divadelnictví) postupně vydávaná volná trilogie, mapující tři jeho „předlistopadové“ dekády. Po publikaci Pódia z krabičky (2005) a Divadla svítící do tmy (2006) vyšlo nyní závěrečné, rozsahem největší (286 s.) „nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století“, nazvané Divadla svítící do tmy II (2007). V jednotném formátu a úhledné grafické úpravě (s paginací pouze lichých stran) je s autorským a lektorským okruhem opět redakčně připravili zkušení pracovníci ARTAMY Lenka Lázňovská, Vítězslava Šrámková, František Zborník a Jana Štefánková. (Škoda, že náklad z původních 1000 exemplářů klesl na 400.)
K syntetičtějšímu pohledu na období 60.–80. let chybějí nejen dílčí studie, ale namnoze i příslušné materiálové podklady – ať už vinou archivářské laxnosti řady mladých souborů nebo neomluvitelné likvidace fondů při zániku někdejších kulturně vzdělávacích institucí. Úvodní slova všech tří knih tedy opakovaně zdůrazňují, že editorům nešlo o „akademickou odbornost“ ani vyčerpávající úplnost a že se s rizikem zřetelné obsahové i rozměrové nesouměrnosti rozhodli tolerovat dosti odlišný, mnohdy subjektivní přístup jednotlivých přispěvatelů.V obtížně uchopitelných letech totalitního soumraku a nazrávajícího společenského zvratu se při prosazování principu autorství výrazně proměňoval divadelní jazyk. Po úvodním souhrnném pohledu strukturovali redaktoři složitou problematiku podle významu podchycených souborů do tří oddílů, nazvaných Medailony, Portréty a Heslář. Do nich přitom včlenili ony kolektivy, jejichž činnost ve vymezené dekádě kulminovala; tu a tam je sledovali i poté, ojediněle (jako Luděk Richter svitavské C) až do současnosti.
Funkci orientačního svorníku spolehlivě plní obzíravá studie Jana Vedrala (zároveň autora jednoho z medailonů) Česká divadelní per-post-moderna, pojatá nejen v teatrologickém, ale též v širším obecně historickém a sociologickém pohledu. Danou etapu naší amatérské Thálie charakterizuje jako hnutí plnící zejména sociálně integrující úlohu vůči oficiálním tlakům tohoto „času nehybnosti“. Uvažuje o vztahu nastupujícího divadelního mládí k násilně „odstavené“ generaci 60. let a v kostce shrnuje konkrétní projevy a destruktivní dopady dlouhotrvající „normalizace“. Zdůrazňuje její zhoubný vliv např. na umělecké školství a správně vyzdvihuje dnes už zapomínaný nebo bagatelizovaný přínos mnohých městských, okresních a krajských kulturních středisek, která formou rozličných přehlídek, dílen, kurzů, školení a dalších metodických aktivit často pomáhala tuto mezeru vyplňovat a v rozporu se svými ideologickými úkoly korodující systém de facto narušovala. Ke konstituování tohoto proudu „studiového“, „autorského“ nebo „alternativního“ divadla přispívaly ovšem i další faktory: umělecky spřízněné soubory tehdy již zprofesionalizované (Divadlo na provázku, Ha-Divadlo, Divadlo na okraji), hostování zahraničních experimentálních těles a naopak občasné příležitosti vyjíždět na festivaly do ciziny, možnosti svobodnějšího šíření informací prostřednictvím moderních médií atd. Rovněž J. Vedral ovšem předkládaný svazek považuje za „pokus o prvotní orientaci v této oblasti“ a snahu „dílčím způsobem přispět ke shromáždění materiálů pro příštího historika“, takže pod tímto zorným úhlem k němu přistupujeme i zde.
Těžiště publikace tvoří devět různě dlouhých medailonů z pera desítky autorů, zachycujících působení profilových, zčásti loutkářských souborů dané dekády, které se většinou představily i na Jiráskových Hronovech, resp. na Loutkářské Chrudimi. Při respektování základního faktografického účelu se jejich pojetí navzájem liší – zpravidla podle toho, zda je psal divadelní vědec (a nadto i pamětník doby), publicista, vlastní jevištní praxí obohacený teoretik nebo přímo protagonista analyzovaného ansámblu, který pak po příkladu Caesarových Zápisků je nucen o své práci referovat ve třetí osobě. Medailonky tedy vykazují rozličnou hutnost a stylový rozptyl od odborné akribie s přesným terminologickým vymezením nebo přesahy k obecnějšímu zamyšlení přes solidní chronologickou rekapitulaci všech hlavních souborových aktivit (včetně účasti na přehlídkách a zahraničních zájezdech) po příspěvky preferující paměťově ošidné osobní vzpomínky či emocionální vyznání, dodatečné „zpovídání“ a interviewování tehdejších tvůrců a fejetonistické nebo beletrizující ladění. Vedralem zmíněný budoucí teatrolog tedy bezpochyby ocení především ty partie, jež mají např. samostatné repertoárové soupisy nikoli jen letmé a neúplné (natož aby – jako v oddíle Portréty u Pražské pětky, Jak se vám jelo nebo Ochotnického kroužku – chyběly zcela), nýbrž co nejpodrobnější (srov. C Svitavy, ale i Paraple, Šupina Vodňany nebo Bílé divadlo Ostrava) a doufejme i dostatečně verifikované. Stejně tak si zaslouží pochvalu zařazený poznámkový aparát včetně (v zásadě ovšem samozřejmé) přesné identifikace citovaných porotcovských nebo publikovaných hodnocení, typograficky vhodně odlišené začlenění ukázek nastudovaných předloh a pochopitelně též fotografií z klíčových inscenací, faksimilií, programových tisků, dopisů, novinových recenzí, ba i notových zápisů. S dosti rozdílnou zodpovědností a pečlivostí přistupovali jednotliví autoři ke shromažďování příslušné bibliografie, kterou oceníme kupř. v případě Orfea, svitavského „Céčka“, pražské Vizity (kde nechybějí ani personální hesla protagonistů) nebo následně u Dividýlka Slaný a Divadla AHA! Lysá nad Labem. Otázkou k obecnějšímu zamyšlení, která se zřejmě týká i neustále doplňované centrální databáze NIPOS, zůstává nicméně sám okruh podchycených článků: nejen v recenzované knize, ale i v předchozích klíčových syntetizujících dílech se totiž až na nemnohé výjimky většinou vychází z přehlídkových bulletinů nebo celostátního tisku, zatímco velká část publicistických ohlasů (často docela obšírných a vývojovou kontinuitu vnímajících) předlistopadových amatérských aktivit vycházela hlavně v krajských mutacích tehdy hojnějších deníků a v ostatních regionálních periodikách. Pokud je průběžně a datovaně neuschovával a poté dalším zainteresovaným zavčas neposkytl samotný soubor, zůstává pohled na danou oblast nutně neúplný, přičemž neúprosný čas bohužel rychle pracuje proti nám.
Úvodní a zároveň nejdelší (37 s.) medailon má pražské divadlo Orfeus; ve dvou podkapitolách, daných jeho odstěhováním z Malé Strany, se mu věnují nejprve Erwin Kukuczka a poté Ondřej Vaculík, do jejichž volného vyprávění vstupuje coby guru „poznámkami principála“ Radim Vašinka, některá tvrzení dokonce opravující. „Fenomén, který přináší radost a inspiraci“ důkladně a se schopností resumování svých soudů, charakterizuje u loutkářského souboru C ze Svitav Luděk Richter. Z jeho vzpomínek a citovaných scénářů vychází i Eva Machková při obšírnějším sledování jiné loutkoherecké skupiny Paraple Praha. Modelové znaky celé etapy nachází v práci pražské Lampy, uvádějící v Baráčnické rychtě zejména moderní polskou dramatiku, Vladimír Just. Specifické rysy působení v polsko-českém prostředí Těšínska sleduje v případě Teatrzyku ZG PZKO a Teatru imeni majora Szmauza Ladislav Vrchovský. Osobité směřování Zborníkovy Šupiny Vodňany pojímá coby „cestu k otevřenosti divadla“ Jan Císař, Klapkovy originální adaptace klasických látek v Divadelním klubu Jirásek Česká Lípa opět s podporou četných vzpomínkových pasáží zaznamenává Jan Vedral. Jakožto „zkoumání lidského údělu“ označuje svá expresivní, často též plenérová vystoupení v Bílém divadle Ostrava jeho spiritus agens Jan Číhal. Se sympatickou faktografickou věcností nahlíží „ztrácení tvaru a formy“ u improvizující pražské Vizity Jakub Škorpil.
Činoherní, loutkářské i jiné multižánrové aktivity dalších deseti souborů či tvůrčích uskupení prostřednictvím sedmi autorů již stručněji zviditelňuje kratší oddíl Portréty. Dovídáme se tu o Dividýlku Slaný, Divadle AHA! Lysá nad Labem a černošickém Anfasu (vše od Milana Strotzera), o loutkářských partách Čmukaři Modřišice/Turnov a Tatrmanech Sudoměřice/Bechyně (obojí Luděk Richter), o souborech hlavního města Anebdivadlo (Kateřina Fixová), Pražská pětka alias Sklep – Vpřed – Křeč – Mimosa – Kolotoč (Věra Ptáčková), mající též vlastní pasáže v Hesláři, i o přínosu Petra Lébla ve studiu Jak se vám jelo/Jelo (Vlasta Smoláková). Nezapomnělo se ani na dva experimentální kolektivy brněnské – Nepojízdnou housenku (její člen Aleš Bergman) a proslulý Ochotnický kroužek (Margita Havlíčková).
Závěrečnou třetí část Heslář tvoří pestrá mozaika asi 120 „minimedailonků“ velmi disparátního rozsahu a rozdílné faktografické obsažnosti – od Esence Praha s dokonce 35 bibliografickými položkami po ani ne dvouřádkové připomenutí pouhé existence jistého souboru s jen jedinou premiérou. Editorům patří dík, že se (s pochopitelným rizikem neúplnosti) alespoň takto pokusili zaregistrovat projevy autorského divadla z celé České republiky. Stejně tak kvitujeme pečlivou korekturu, které uniklo chybiček jen nemnoho (s. 15, 226, 233, letopočet 1883 na s. 224).
Přípravě a vydávání ojedinělé trilogie, bezprostředně následující po velkých historických projektech NIPOS a rekognoskující vývoj malých autorských amatérských scén 60.–80. let minulého století, stavělo se do cesty velké množství překážek. Že se je houževnatě podařilo překonat a zde komentovaným čerstvým svazkem Divadla svítící do tmy II dovést do zdárného konce, zaslouží si (přes dílčí připomínky) ze strany teatrologů, ochotníků i celé naší kulturní veřejnosti velké uznání.