Texty: Suchdol mad Odrou, Macek - Dohnalová: Amatérští divadelníci v Suchdole nad Odrou. POODŘÍ 2006, č. 3

Amatérští divadelníci v Suchdole nad Odrou

Suchdol nad Odrou byl v posledních staletích osídlen většinou německy mluvícími občany. Teprve od zřízení české školy v září 1919 a založení místního odboru Národní jednoty dne 23. listopadu 1919 lze hovořit o výraznějším projevu české menšiny, která do r. 1938 dosáhla 20 % celkového počtu obyvatel. Veškerý národnostní, kulturní, politický a tělovýchovný život se soustřeďoval v ustavené české škole zásluhou jejího tehdejšího ředitele Květoslava Klose, který byl zároveň i prvním předsedou místního odboru Národní jednoty.
V r. 1921 byla otevřena nově postavená škola, v jejíž tělocvičně bylo Národní jednotou na jaře r. 1922 pořízeno jeviště s elektrickým osvětlením, čímž byly vytvořeny podmínky pro začátek českého divadelního života.
První místní divadelní ochotníci divadelního odboru Národní jednoty sehráli na tomto jevišti dne 11. listopadu 1922 první české divadlo v Suchdole, kterým byla komedie J. Skružného „Ta naše Mášenka“. Hra měla zřejmě velký divácký úspěch a ohlas v okolí, neboť již 19. prosince téhož roku byla reprizována ve Fulneku. Zásluhou tehdejšího ředitele školy bylo jejími žáky téhož roku uskutečněno v místní škole představení hry Fr. Kňourka „Štědrý večer po pěti letech“. Na školním jevišti pak žáci školy hráli divadlo dvakrát ročně, což si při poměrně malém počtu místních žáků (kolem 60ti děti) zasluhuje obdiv. Škoda, že se nedochovaly záznamy o celkové skladbě repertoáru a přesnější počty uskutečněných představení, aby si bylo možno učinit představu o jejich inscenační formě.
Vůbec období let 1918-1938 je v divadelním životě Suchdolu dosud nedostatečně prozkoumanou oblastí pro chybějící dokumentační materiál, a tak nezbývá než se spoléhat na záznamy zpracované později až po r. 1945. Dle nich divadelní soubor Národní jednoty údajně v letech 1918-1938 hrál pravidelně ročně tři hry různého žánru, což by tedy bylo odhadem za toto období asi 48 her.
Stejně tak údajně TJ Sokol, která v tomto období užívala školní tělocvičnu s jevištěm, zde uskutečňoval se svým divadelním souborem dvakrát ročně divadelní představení, což by představovalo celkem asi 30 inscenací. I v tomto případě však chybí bližší informace jak o představeních tak i o účinkujících osobách. Chybějící údaje by mohla doplnit jedině kronika místního Sokola z té doby, v které dle tehdejších zásad pro její vedení byla divadelní oblasti věnována značná pozornost. Její existence však zatím není potvrzena.
Početná česká menšina tehdy vedla čilý spolkový život a to jak v rámci místního odboru Národní jednoty, která v r. 1936 měla 151 členů, tak v rámci TJ Sokol, která mimo pravidelná cvičení a divadelní představení vystupovala na veřejnosti s dalšími akcemi jako např. „Rozvinutí sokolského praporu“ dne 4. srpna 1929 nebo úspěšné veřejné cvičení uskutečněné 12. srpna 1934.
Začlenění Suchdolu do Sudetské župy na základě Mnichovské dohody naprosto uhasilo český společenský život i když zde zůstalo 25 českých rodin.
Dosídlení českými obyvateli z vnitrozemí po r. 1945 přineslo celkové oživení jak v politickém tak i ve společenském životě obyvatel. Projevilo se to i v oblasti ochotnického divadelnictví.
Již v létě 1945 sehráli místní ochotníci na malém provizorním jevišti v hostinci U Králů vlasteneckou hru „Lešetínský kovář“, kterou režíroval tehdejší kapelník dechové hudby Jan Tomaštík. Z jmen účinkujících byli zaznamenáni ochotníci: Jan Čáslavský, Jan Drda, Františka Smetanová a uvedený režisér. Ještě téhož roku, zřejmě na stejném místě a se stejným režisérem, byla uvedena hra se zpěvy „Z českých mlýnů“. Touto hrou se místní ochotníci již představili jako divadelní soubor dramatického odboru TJ Sokol, který zde byl založen 29. srpna 1945. Soubor pak ještě nastudoval hru V. Vlčka „Trpký návrat“.
V r. 1946 na nově zřízeném jevišti v kulturním domě (budova dříve zvaná Santarius, místní kino) soubor uvedl „Rukopis času“ od Zd. Němečka, Jiráskovu „Lucernu“ režírovanou Boh. Šimečkem. Svou divadelní činnost soubor Sokola uzavřel utopickou komedií K. Čapka Věc Makropulos, jejíž režii měl J.Stasievič. Většina ochotníků hrajících v této hře byli zaměstnanci místní železniční stanice ČSD.
K adaptovanému jevišti v kulturním domě je třeba poznamenat, že financování jeho postupného vybavení se dělo v rámci akce „Jedna cihla na kulturní dům“ (v hodnotě 10 Kčs), kterou s ochotníky organizoval Bohumil Šimeček. Akce trvala po dobu tří let. Kolik finančních prostředků bylo akcí získáno záznamy neuvádí.
Na tomto jevišti se pak hrála všechna divadelní představení. V ochotnické divadelní aktivitě v r. 1945 nezůstali stranou ani mladí členové místního Junáka, vedeného Vl. Olšovským, kteří za dobu do svého rozpuštění v r. 1949 sehráli tři inscenace jmenovitě a datově neupřesněné. Jejich divadelní činnost, s ohledem na věkové složení soboru, je nutno zařadit do oblasti dětského ochotnického divadla a divadla školního uskutečňovaného dramatickým kroužkem místní školy.
V tomto období byla zaznamenána, vedle výše uvedených divadelního souborů, představení divadelních seskupení v rámci místní Hasičské jednoty, která v r. 1947 uvedla veselohru J. Hory „Myslivecká latina“ a činohru K. Baláka „V požáru dýmu“. Podobné seskupení měla i místní organizace Soc. demokratické strany, kde za režie Boh. Horáka, regionálního osvětového pracovníka, byla nastudována hra Ot. Pospíšila „Na selském gruntě“ a jedna další, blíže neurčená hra. V citované hře vystupovali manželé Střalkovi, Ed. Rajman, Mir. Vymyslický a další.
Na podzim r. 1948 vznikl stálý divadelní soubor s názvem Divadlo pracujících. Iniciátory jeho ustavení byli místní aktivní divadelní ochotníci Fr. Vlk, Mir. Vymyslický, V. Rek, K. Trlica a V. Sosík. Prvními členy vedle jmenovaných byli: Ludmila Čípová, Jiřina Dostálková, Ludmila Hášová, Marie Holubová, Ludmila Janíková, Vlasta Jurasová, Ludmila Konečná, Dobromila Kubáčová, Marie Špetíková, Vilma Vymyslická, L. Bajer, Antonín Bartoň, Jaroslav Čada, Bohumil Horák, Alois Hubr, Oto Chrobák, František Juras, František Konečný, Alois Krempl, František Kubáč, Josef Leher, L. Mlčák, Oldřich Peterka, Stanislav Sedlář, Alb. Šatánek, Bohumil Šimeček, František Štukner, František Šuler, Josef Vala, J. Zajíček, manželé Škrabalovi, manželé Zuzaňákovi a další.
Jako základ pro svoji činnost obdržel soubor finanční prostředky od těchto organizací: Svaz zemědělců (9 495 Kčs), TJ Sokol (2 000 Kč), místní národní výbor (2 000 Kč), místní organizace KSČ (1 500 Kč) a místní hasiči (500 Kč), tedy celkem 15 495 Kč.
Tato částka pak byla doplněna výnosy z pořádaných zábav a plesů a z akce „Jedna cihla“. Za získané finanční prostředky bylo pořízeno technické vybavení jeviště a kulisy. Materiál na textilní oponu byl získán zdarma z Továrny stuh a prýmků ve Fulneku díky pochopení jejího ředitele B. Bučka. Na jejím bezplatném zhotovení a montáži se podíleli neznámý řemeslník z Nového Jičína a místní ochotník František Kubač.
S ohledem na tehdejší právní úpravu pro činnost ochotnických divadelních souborů, kdy každý soubor musel mít svého tzv. zřizovatele, vystupovalo Divadlo pracujících jako soubor při místním jednotném zemědělském družstvu a to až do r. 1954 a pak jako soubor místní Osvětové besedy. Od ledna 1961 bylo Divadlo pracujících zrušeno pro malý počet aktivních členů. Svoji činnost obnovilo v letech 1965-1969. Po tomto období výrazně poklesl zájem o aktivní ochotnickou divadelní činnost a žádná divadelní inscenace tohoto divadelního uskupení nebyla zaznamenána.
Za dobu existence Divadla pracujících nastudovali jeho členové 40 inscenací definovaných jmenovitě s daty jejich premiér a případných repríz v místě a v různých obcích okresu Nový Jičín. Intenzitu divadelní činnosti souboru dokazují počty premiér v jednotlivých letech. Tak v r. 1951 a 1952 to bylo po pěti premiérách, a pak průměrně ročně čtyři. Žánrově byl repertoár velmi pestrý. Převládala česká činoherní klasika (Jirásek, Šamberk, Preissové, Tyl, Štolba, Stroupežnický, Čapek). Zastoupeni byli i světoví dramatičtí autoři (Moliére, Zápolská, Goldoni, Gogol). Představení byla pravidelně reprizována nejen v místě ale i v jiných obcích. Zvlášť velký úspěch měla hra G. Preissové „Její pastorkyňa“ při vystoupení v Púchově nad Váhom. Největší návštěvnost měly hry se zpěvy – „Divá Bára“ hraná v obci čtyřikrát a v okolí další tři reprízy, podobně Hašlerův „Podskalák“.
Přesto, že v r. 1961 byla ukončena činnost Divadla pracujících, zřejmě z důvodu odchodu starší ochotnické generace, ochotnické divadlo v Suchdole žilo dál dík mladým členům místní organizace ČSM. Ti se již v závěru r. 1960 představili premiérou hry Iv. Bukovčana „Syrové dřevo“. Úspěch představení vedl k tomu, že byl ustanoven soubor Divadlo mladých při ČSM jehož prvními členy byli: Anna Dohnalová, J. Halašová, Emilie Chládková, Anna Janíková, Jana Ježková, Olga Kutějová, L. Mužíková, Jarka Reková, Vlasta Reková, Vlasta Staňková, Pavel Červenec, Michal Drozd, Zdeněk Himmer, Rostislav Hradil, Vratislav Hradil, Jaromír Juras, Pavel Kladonič, Vojtěch Lumír, Milan Tomašík, Josef Vala a Josef Zuzaňák.
Tragická smrt jednoho herecky nadějného člena souboru a nástup několika mladých mužů na základní vojenskou službu spolu s dalšími okolnostmi měly za důsledek to, že soubor existoval pouze v r. 1961. Za tuto dobu nastudoval pohádku „Zlatá nit“ a „Dobrou píseň“ od Pavla Kohouta a Afigonovu „Mášenku“. S posledními dvěma hrami se soubor zúčastnil na podzim r. 1961 divadelního festivalu v Albrechtických, kde za inscenaci „Dobrá píseň“ obdržel výrazné ohodnocení poroty. Režii všech těchto her měla zkušená místní divadelní ochotnice Marie Holubová.
Ojedinělou akcí v ochotnickém divadle v Suchdole zasluhující povšimnutí, byla inscenace operní jednoaktovky G. Pergolessiho „Služka paní“, kterou nacvičili učitelé místní pobočky Lidové školy umění v r. 1963. Hlavní roli a pravděpodobně i režii měl zástupce pobočky LŠU učitel výuky zpěvu a klavíru Jaroslav Kula. Hra měla velký divácký úspěch a měla několik repríz. Škoda, že se o této ojedinělé ochotnické inscenaci nedochovalo více podrobnějších informací o hereckém obsazení a o celkové inscenační formě, kterou by mohly doložit případné fotografie.

V následném desetiletí po r. 1970 nastal útlum v zájmu o ochotnické divadlo. Až v roce 1982 bylo amatérské divadlo obnoveno. Podařilo se soustředit skupinu mladých divadelních ochotníků vystupujících při místní Osvětové besedě, kteří pak v letech 1982 až 1988 každoročně sehrávali jednu, vždy reprizovanou hru. Soubor se věnoval tvorbě pro děti. Bylo odehráno 6 pohádkových příběhů, které vždy doplňovala hudba a písně. Byly to: Pohádka o líných strašidlech, Strašidlo Bublifuk, Pohádky z Krakonošovy zahrádky, Pasáček vepřů, Zajdeme si do pohádky a O Honzovi. Počet členů se pohyboval mezi 5–12. Divadelní představení se konala pro děti mateřských a základních škol a večerní představení mohli zhlédnout i dospělí diváci. Pohádky byly též předvedeny na okresních soutěžích i v okolních obcích. Kostýmy, dekorace i kulisy si soubor vyráběl svépomocí. Režie všech představení měla na starost paní Marie Dohnalová. Po roce 1988 soubor svou činnost přerušil a v současné době v Suchdole nad Odrou není činný žádný ochotnický soubor.

Jak již bylo poznamenáno v úvodu, první školní divadelní představení se uskutečnilo již v r. 1922. V následujících letech až do r. 1938 pak byly každý rok uváděny dvě hry. V této tradici se pokračovalo i po r. 1945, kdy jsou zaznamenávána školní divadelní představení v letech 1951, 1954, 1957, 1958, 1967, 1969, 1970 a v r. 1971. Na repertoáru to byly většinou pohádkové hry v dané době školními divadly běžně uváděné. Tvůrci těchto představení byly místní učitelky Erika Buksová, Marie Holubová, Irena Kalmusová, Božena Kremplová, Alena Prusenovská, Marie Špetíková a učitel Zdeněk Hurych.
Tamější učitelky byly v místě i hlavními organizátorkami loutkového divadla, jehož existence byla zaznamenána při základní škole v letech 1965-1974 s pěti inscenacemi ročně. Byly to učitelky Anežka Poppová a Milada Rusňáková.
Pohled na pestrý ochotnický divadelní život v Suchdolu v dobách minulých by nebyl úplný bez zmínky o vystoupeních ochotnických souborů z jiných míst. Tak v letech 1955-1974 jsou podchycena vystoupení z Lukavce, Mořkova, Frenštátu, Trojanovic, Ostravy, Nového Jičína a z Valče (okr. Martin).
V l.1949–1988 působili v suchdolském ochotnickém divadle tito režiséři (viz divadelní kronika): M. Holubová, V. Jurasová, p. Kaluža, p. Žák, p. Vencelidesová a M. Dohnalová

Malou poznámku o divadle zasluhuje i místní část Suchdolu – Kletné. Kusé archivní záznamy z let 1951-1967 dokazují, že i v této dříve samostatné obci s poměrně malým počtem obyvatel se mělo ochotnické divadlo čile k světu. Nespornou zásluhu na tom měl tehdejší předseda místního národního výboru František Tomek, o kterém archivní prameny uvádí „že sám divadlo nacvičuje a o vše se kolem stará“ a místní ochotnická režisérka Zdena Zemanová. Ochotnická divadelní představení v uvedené době v místě hrály soubory v rámci místní organizace ČSČK a jako divadelní kroužek místní Osvětové jizby. Jednu inscenaci v r. 1953 nacvičili i příslušníci místní jednotky hasičů. V souhrnu bylo nastudováno 10 inscenací s reprízami v sousední obci Jestřábí a ve vzdálenějším Mořkově. Hrány byly převážně klasické veselohry s menšími počty hrajících osob jak českých tak i cizích dramatických autorů.
Zda po uvedené době v Kletné existoval nějaký soubor nebylo prozatím prokazatelně potvrzeno. Stejně tak mi není znám současný stav. Snad se některý z místních ochotnických pamětníků ozve a doplní uvedené informace.


Stanislav Macek, Marie Dohnalová

Zdroj: Vlastivědný časopis POODŔÍ 3/2006

8 foto v elektronické podobě

Popisky foto:
01 Titulní strana kroniky suchdolských ochotníků
02 Divadelní hry hrané v l. 1949-1958 (z kroniky)
03 Rok 1946 – 9. třída, režie učitelka Špetíková–Kvasničková
04 Bez popisky
05 Rok 1957 – ze hry Podskalák, zleva: Dobeš, Marie Janíková – Zajíčková, Ladislav Mlčák, Anička Piterková
06 Podskalák (1957) - Ludmila Hašová–Korčáková, Antonín Bartoň
07 Ze hry Pohádka o líných strašidlech (r. 1982)
08 Strašidlo Bublifuk (r. 1983)