Texty: Hůrka, Karel Glogar: Ochotnické divadlo v Hůrce. Zdroj: Vlastivědný časopis POODŘÍ 2007, č. 2

Ochotnické divadlo v Hůrce

První zmínky o ochotnickém divadle v Hůrce jsou z roku 1928 a jsou uvedeny v kronice, která pojednává o období 1924–1970. Kronikářem byl řídící učitel na základní škole pan Karel Segeťa. Ten se zde zmiňuje i o starší kronice, která byla údajně v roce 1944 odevzdána tehdejší německé správě a poté se ztratila.
Máme dobrý důvod se domnívat, že ochotnické divadlo existovalo v Hůrce již před 1. světovou válkou, nicméně písemné prameny nejsou k dispozici.
Doba mezi světovými válkami byla – jak se zdá při čtení kronik i z vyprávění pamětníků – velmi příhodnou půdou pro vznik a činnost nejrůznějších spolků a organizací. Jedním z charakteristických rysů těchto spolků pak byla snaha o co nejvyšší prezentaci své činnosti navenek a právě ochotnické divadlo bylo v tomto směru využíváno velmi často. Jakási řevnivost mezi spolky v tomto duchu se pak často pozitivně projevila i tím, že v některých letech se konala v této poměrně malé obci i čtyři ochotnická představení během jednoho roku.
Co se týká předváděného repertoáru, jednalo se vesměs o nepříliš známé, nicméně velmi oblíbené „lidové“ divadelní komedie, jen zřídkakdy sáhli režiséři po kusu z pera klasického autora.
Velmi agilním spolkem, který se angažoval v ochotnickém divadelničení, byl spolek Katolická omladina. Zmínky o ochotnických představeních Katolické omladiny nacházíme prakticky od roku 1928 až do počátku 2. světové války. Po roce 1945 není v kronice tento spolek uveden, nicméně předpokládáme jeho existenci ještě do roku 1948 , kdy byl oficiálně zrušen.
Členové Katolické omladiny nacvičili a provedli během těchto let tato ochotnické představení:
„Potkalo ji štěstí“ (17. 4. 1928) a „Námluvy v lese“ (4. 12. 1928), v následujícím roce „Maryša“ a „Viktorka“.
V prosinci roku 1930 předvedla Katolická omladina představení „Lucifer“, 23. 3. 1932 „ Pomněnky“, a v roce 1933 dokonce dvě představení – v dubnu „Tulácká krev“ a v prosinci „Ta naše Máňa“. Podobně i v roce 1935 v březnu „Gorali“ a v prosinci „Falešná kočička“.
V roce 1937 opět v březnu a v prosinci hry „Pan Rampola poštmistrem“ a „Čertovy námluvy“.
Dalším velmi aktivním spolkem v Hůrce byl – a zůstal, díkybohu, do současnosti – Sbor dobrovolných hasičů. Kromě své hlavní činnosti byl také významným kulturním činitelem v obci, a m.j. dokázal nacvičit ochotnická představení, někdy i dvě v jednom roce.
Prvním kusem, který předvedli hasiči v Hůrce a o kterém je zmínka v uvedené kronice, je „Zápas o nevěstu“ v roce 1929. V roce následujícím – 30. 3. 1930 – „Ferdinand spí“ a v březnu roku 1932 „Když zahřměla děla“, 16. dubna 1933 pak „Strýc Motal“ a „Lešetínský kovář“. O dva roky později dne 10. února 1935 „Nechoď tam, pojď radši k nám“ a v roce 1937 „Jidáš Veselský“ (28. 2. premiéra a 7. 3. repríza).
Kromě dvou uvedených spolků se výrazněji angažovala při nacvičování ochotnického divadla v Hůrce – jak uvádí kronikář – místní osvětová komise. Dnes již nezjistíme, zda se jednalo o další kulturní spolek v obci nebo zda se jednalo „jen“ o neformální skupinu lidí s hereckými ambicemi. Nicméně kronika uvádí, že v letech 1930 až 1937 tato místní osvětová komise nacvičila a předvedla veřejnosti čtyři ochotnická představení: 26. 12. 1930 „Čert“, 19. 3. 1934 „Jindra“, 25. 9. 1936 „Vlčí máky“ a v roce 1937 „Otrokyně láska“.
Jistě dobrým důvodem k vystoupení ochotnického divadla bylo životní jubileum oblíbeného presidenta T. G. Masaryka. Žáci místní školy předvedli 7. a 8. března 1930 scénické pásmo „ Pro tatíčka presidenta“ a i u dříve uvedených představení v roce 1935 je uvedeno, že se konaly k jubileu pana presidenta.
Děti z místní školy dále nacvičily a uvedly 26. 3. 1931 pohádku „O perníkové chaloupce“. O dalších představeních dětí ze školy se kronika zmiňuje až v roce 1949, kdy děti pod vedením pana řídícího předvedly hru „O zakletém srdíčku“ (1. 5. 1949).
Další ochotnická představení dětí ze školy následovala 2. 7. 1950 „ Miluška“, 4. 7. 1954 „Jednou ranou“, 28. 5. 1961 znovu „Perníková chaloupka“, 1. 7. 1962 „Zakletí bratři“, 16. 6. 1963 „O Honzovi a princezně“, 7. 6. 1964 „Zlatovláska“ a tentýž rok „Zkoušky čerta Belínka“, 3. a 4. 7. 1966 „Pasáček vepřů“, 10. a 11. 1969 „ Šípková Růženka“, 5. 7. 1970 „Moudrá ševcová“ a 21. a 23. 6. 1974 „Bubáci a hastrmani“.
Představení byla nacvičována během školního roku a jejich uvedení bylo načasováno na dobu před prázdninami nebo těsně po začátku prázdnin. Nacvičování a uvedení byla úzce spojena s vedením školy – zejména s obdobím působení pane řídícího Karla Segetě a posléze s paní ředitelkou Slípkovou.
Konec dětských ochotnických představení nastává s ukončením a uzavřením základní školy v Hůrce k 30. 6. 1975. Posledním uvedeným představením dětí z Hůrky – jak uvádí kronika – bylo představení v roce 1978 „ Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků“, kterou s dětmi nacvičila vedoucí dětského útulku paní Boková.
Nicméně vraťme se ještě o 30 let zpátky. Zdá se, že rok 1948 a jeho tragické události neměly – alespoň zpočátku – na konání ochotnických představení v Hůrce tak negativní vliv jako válka v letech 1939–1945 (pomineme-li ovšem nabízený repertoár a také to, že aktéři mohli vystupovat „pod jedinou povolenou hlavičkou“ tj. Československý svaz mládeže). Kronikář uvádí, že ochotnická představení v Hůrce v této době připravoval ČSM a „starší ochotníci“. Tato společnost uvedla: 28. 10. 1948 „V okovech“, 13. 3. 1949 „ Gorali“, 1. 1. 1950 „Radostná událost“, a dále v tomto roce 23. 4. „Paličova dcera“ a 31. 12. a 1. 1. 1951 „Ženitba“, 12. a 25. 3. 1951 „Vojnarka“ a 8. 6. a 14. 6. 1952 „Divotvorný klobouk“.
Pomyslnou štafetu ochotničení v Hůrce pak převzala tzv. Osvětová beseda – oficiální orgán místního národního výboru pro kulturu. Pod touto novou hlavičkou – ovšem víceméně stejnými pro ochotničení zapálenými lidmi – byla provedena tato představení: 3. 4. a 4. 4. 1954 „Ulička odvahy“, 1. 4. a 8. 4. 1956 „Ženský zákon“ od J. G. Tajovského, 25. 5. a 26. 5. 1957 „Dámy a husaři“.
V roce 1958 se v Hůrce žádné ochotnické představení nekonalo, protože – jak uvádí kronikář:
„Staří ochotníci odmítali dále vystupovat a mladí jsou naplno vytížení funkcemi v místním národním výboru a jednotném zemědělském družstvu“.
Nicméně přesto v roce 1959 místní ochotníci nacvičili a 5. 12. 1959 uvedli hru „Směry života“,
19. 2. 1961 „ Moje teta, tvoje teta“ a 24. 3. a 25. 3. 1962 komedii L. Stroupežnického „Naši furianti“.
Posledním ochotnickým představením v Hůrce, které bylo provedeno dne 26. 4. 1969 dospělými herci pak bylo drama „Závěje“. Kronikář uvádí, že divadlo připravila osvětová beseda spolu s mládeží Československé strany lidové.
Pokusíme-li se z výše uvedeného zobecnit podmínky pro činnost ochotnického divadla v obci, je zřejmé, že velmi příznivě působí činnost rozmanitých aktivních spolků a jejich snaha prezentovat svou existenci. Jako velmi zásadní se jeví nezbytnost – a to zejména pro ochotničení dětí a mládeže –existence školy v místě, s vedením zapáleným pro tuto činnost.
A to nejdůležitější – dle mého názoru – jsem si nechal na závěr:
K činnosti ochotnického divadla je nezbytná skupina nadšenců, kteří si natolik zamilují tuto múzu, že nelitují námahy, času a někdy i peněz, aby mohli aspoň krátkou chvíli strávit na oněch prknech, která přece znamenají svět.

Karel Glogar
Fotografie jsou z archivu rodiny Glogarovy, Hůrka 26


Zdroj: Vlastivědný časopis POODŘÍ 2/2007



Foto:
Foto z přestavení L. Stroupežnického Naši furianti z roku 1962.