Texty: Felzmann, Rudolf: Ve Žluticích bez záře i bez propadu. AS 2007, č. 4.

Ve Žluticích bez záře i bez propadu

Rudolf Felzmann

Víkend od pátku 1. do neděle 3. června patřil západočeské oblastní přehlídce venkovských divadelních souborů Žlutické divadelní léto 2007.
Rozmarný tón samotnému začátku se pokusil dát DS Městského kulturního a informačního střediska Poběžovice, když nastudoval známou komedii Johna Patricka Manžel pro Opalu. Z trilogie o dobračce Opale má tento díl asi nejvíce úskalí v namáhavě konstruované zápletce. Síly sympatického souboru nestačily k překonání záludností textu, a to především ve schematickém rozvíjení intrik dcery a jejího manžela usilujících vrátit otce do starobince, aby se dostali k jeho životní pojistce. Představitel starého kapitána (Milan Lešek – cena za herecký výkon) uměřenými hereckými prostředky dojímal i rozesmával a našel solidní partnerky. S představitelkami dobračky Opaly a její kamarádky Růženky, sice mladšími, než předepisuje autor, se mu podařilo sdělit autorovo poselství o síle dobra vítězícího bez ohledu na majetek. Škoda, že zůstal nevyužit motiv o lidských snech a jejich naplnění bez ohledu na věk.
Hrstka dospělých a ještě méně dětí přihlíželo dopolednímu vystoupení DS M M z Hranic. Známá dvojice otce a syna Mikanových se představila novým pokusem o zvládnutí produkce, jíž stačí dva herci s trochou výpravy a techniky, jež se vejde do jednoho auta. Pod názvem Kdo si hraje, nezlobí se skrývaly variace na pohádku o Sněhurce, a to v dialozích i v komentujícím vyprávění za pomoci zástupných rekvizit, náznakové scény, rychlopřevleků či písniček. To vše ještě zpestřené o přímou aktivizaci dětí (tentokrát zčásti i dospělých), jež byly na jevišti změněny v trpaslíky, aby vpustily Sněhurku do domečku, ale pak už z publika jen přihlížely zápletce a rozuzlení příběhu. Snad nestandardní publikum, ale možná také nevelká výtvarná nápaditost ve využití jevištních náznaků postav či prostředí vzbuzovaly rozpaky, zda se jedná o představení směřující k rozvíjení představivosti malého diváka, anebo spíše o sled výstupů aktivizujících děti k spoluúčasti. Porota se s principálem souboru v této otázce neshodla.
Goldflamovu Dámskou šatnu můžeme považovat za ukázku současné dramatiky. DS Štace z Kaznějova si byl vědom, že předloha napsaná víceméně na zakázku pro čtyři profesionální herečky v podstatě nemá výraznou zápletku a spíše načrtává portréty čtyř dramatických umělkyň z oblastní scény. Nápaditá scénografie naznačila „čtvrtou stěnu“ zrcadly na stolcích pro líčení, což mohlo usnadnit řešení řady vnitřních monologů. Jenže individuální zpovědi nevyžadovaly zřetelnější reakci ostatních postav, jejich vztahy většinou zůstávaly ve všeobecné rovině kolegiálního naslouchání na samé hranici nedramatické jednotvárnosti. Vše bylo sdělováno se stejnou vážností a důležitostí. Tento stereotyp mohly porušit vtipné hudebně pohybové mizanscény, jež režisérka A. Svobodová přikomponovala, ale bohužel se je neodvážila rozvinout a tak v inscenaci umocnit nadhled a snad i sebeironii. Nekonfliktnost předlohy a nadbytečné psychologizování ublížilo poctivě nastudované inscenaci.
Přemíra psychologického ponoru jako by zůstala na jevišti až do večera, kdy DS Městského kulturního zařízení z Horšovského Týna uvedl slavnou Wildeovu salonní komedii Ideální manžel. Autorův sarkasmus líčící pochybené morální postuláty aristokratických politiků tehdejší Anglie může mít velice blízko k dnešnímu pohledu na naše papalášské V. I. P. Jenže na jevišti každá sebemenší intrika byla sdělena s plnou vážností. Soubor sice zvládá na solidní úrovni konverzační tón, avšak herci dávali vtipným bonmotům nadměrně vážný podtext s dramatickými prodlevami, takže politickou prohnanost, hraničící s trapností, předkládali s málem filozofickými akcenty. Druhé jednání se přiblížilo potřebnému nadhledu, především v dialogu hraběte z Cavershamu (Václav Kuneš – cena za herecký výkon) s lehkomyslným synem Arturem o nutném manželství. Ovšem finále, přinášející nečekaná rozuzlení, se vrátilo k závažnému a volnému tempu. Přemýšlivý soubor i režisér teď asi hledají příčiny, jež jejich původní inscenační záměr tak razantně posunuly.
Když se v neděli dopoledne před zaplněným hledištěm rozhrnula opona, pohled na jeviště potěšil. DS J.K. Tyla z Mýta nabídl úhlednou scénu s přepěkně vypadajícími postavičkami (cena Marcele Kořánové za kostýmy). Věkové složení můžeme tomuto souboru jen závidět, ale nedostatek zkušeností byl, žel, vyvažován ledabylostí a přibližností. Saša Lichý kdysi zdramatizoval Čtvrtkovo vyprávění Jak se stal Rumcajs loupežníkem. I když se nejedná zrovna o dramaturgicky vzorové dílko, nabízí inscenátorům rozmarné, přehledné a vkusně rozvíjené pásmo drobných epizod s řadou rázovitých figurek z pohádkového i lidského světa. Rumcajsovy příhody jsou zaručeným lákadlem pro dětské i dospělácké publikum, a to asi nezkušený soubor z Mýta po řadě repríz svedlo k povrchnosti; navíc si nevěděl rady s řadou hereckých záskoků: text byl sdělován jen přibližně a chvílemi se přespříliš improvizovalo. Hledání replik a zapomenutých slov i akcí pak vyvolávalo pohybovou křeč a pro charakterizaci postav mnohdy posloužila vnějškovitá gesta i mimika. Leckteré nedostatky sice překryla nápaditá scénická hudba (cena pro Jiřího Lenka), ale sama režisérka přiznala, že svou benevolenci k rozmarům herců bude muset nahradit větší důsledností. Což by bylo dobře, rádi bychom se s tímto mladým souborem znovu setkali.
Žádná inscenace ve Žluticích nezazářila a žádnou nelze označit za vyslovený propad. Sice nejsou poražení, ale Žlutické divadelní léto nemá ani vítěze. Porota nemohla žádnou z inscenací nominovat či doporučit k postupu na nejvyšší přehlídku ve Vysokém nad Jizerou.