Texty: STROTZER, Milan: Desátá Děčínská brána aneb Konec výborný, všechno dobré - Na druhé straně řeky. AS 2002, č. 2, s. 12 - 14.

Přehlídka v pravém slova smyslu vyvrcholila posledním představením. Divadelní klub Jirásek z České Lípy uvedl divadelní hru Františka Zborníka Na druhé straně řeky. Inspiračním zdrojem byly autorovi legendy severokanadských Indiánů a osudy bělochů žijících mezi nimi, zachycené v knize Margaret Cravenové Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Hra líčí osud mladého, ale na smrt nemocného duchovního Marka. Ten je vyslán biskupem na farnost „na konci světa“ do nelehkých životních podmínek, na hony vzdálených městskému způsobu života, a do odlišného kulturního prostředí. Biskup vysílá Marka do těchto končin se znalostí věcí, záměrně, aby mu umožnil využít nemocí vymezených dnů k duchovní službě a k naplnění smyslu života. Ve hře však nejde o pouhé líčení osudu hlavního hrdiny. František Zborník vypráví především příběh o střetu a setkání dvou na první pohled diametrálně odlišných kultur, o rozdílných přístupech k životu, o dvou zdánlivě neslučitelných způsobech víry. Na jedné straně tu stojí křesťanství a na druhé přírodní „náboženství“ Indiánů. Vypráví příběh o pochopení a „oběti“ pro potřebné, o tom, co je skutečnou podstatou a smyslem života. Jádro poslání hry je mj. zakotveno v promluvě postavy Petra, indiánského stařešiny rodu: „Všichni a všechno někam a někomu náležíme, je dobré to poznat a nebránit se. Ve všem je zároveň kořist i lovec, začátek i konec. Život je smyčka, která se utahuje a zase rozevírá, pořád a nekonečně.“
Zborníkova dramatizace (cena) jmenované látky je textovou předlohou, která staví příběhovou i významovou linii hry po ucelených dramatických situacích. V tom je její nesporný klad. Nadto využívá principu epického divadla. Příběh počne vyprávět párek orlů, který se posléze promění v glosátory a v závěru hry do ní vstupuje jako hybatel dění. Autor do hry včleňuje i živé obrazy, vyjadřující představy hlavního hrdiny. Na základě takto připravené předlohy je režisérem Františkem Zborníkem budována inscenace (cena za režii). Jsou v ní vystavěny dramatické situace, vybudovány vztahy mezi postavami hry, a to do takové míry, že by bylo možné hovořit pouze o „pihách na kráse“. Jistý problém byl vysledovatelný v temporytmickém členění inscenace. Byl patrný především v té části hry, kdy jsou za sebou řazeny dvě situace, z nichž jedna postrádá větší míru hybnosti (oprava střechy kostela) a druhá je lyrickou sekvencí, v níž je použita nahrávka Písně Plavce – lososa. Nezažitý text (náčelník Eddy), ba i podstatné výpadky textu (stařešina rodu Petr) pak byly dalšími zřetelnými důvody zakulhání temporytmu inscenace. V případě Petra (Vlastimil Vik) navíc oslabením jejího myšlenkového poselství, neboť se tak stalo u výše citované pasáže.
Velice důležitou roli hrála v inscenaci scénografie. Hracím prostorem byla ulice, uzavřená z jedné strany objektem představujícím horu Woop Szo a teritorium Billa Smolaře a z druhé strany objektem představujícím v proměnách městské prostředí civilizovaného světa, chrámový oltář, loď aj. Součástí scénografického řešení byly velice pěkné masky a kinetická dimenze zvolených prvků. V scénografii Kateřiny Baranowské (cena) bylo možné pocítit jakousi tenzi mezi popisem prostředí a schopností vypovídat metaforickými obrazy. Jednotlivé objekty a prvky fungovaly, a to i v metaforickém slova smyslu, samy o sobě výborně, nechyběla ani překvapivá řešení. Když napíši, že bych toužil po tom, aby fungovaly více spolu a v organickém vyrůstání nad sebou, vím, že vlastně volám po jiném řešení. A byl bych velice nespravedlivý, kdybych tomu stávajícímu upíral jeho kvality. Nebýváme totiž příliš často svědky promyšlených originálních scénografií. Ta ke hře Na druhé straně řeky takovou je.
Inscenace užívala i prvků tance, které neoslňovaly provedením, ale ani nezavdaly důvod k výhradám. Příjemná a funkční byla zvukomalebná složka, užito bylo i hudby, konkrétně již zmíněné písně, jejímž autorem i interpretem byl Karel Šefrna. O účelnosti dvakrát použitého písňového vstupu mám určité pochybnosti, a to zejména proto, že velice pěkný text přicházel vniveč vlivem nekvalitní nahrávky (reprodukce ?), takže divák vnímal pouze zvukovou kulisu, která měla retardující charakter.
Nakonec jsem si nechal herectví, nepominutelnou kvalitu inscenace. Předně pak herecké výkony obou představitelů hlavních postav hry Oty Illeho v roli Marka a Pavla Landovského jako Jima Wallace (ceny). K nim se řadí i další důležitá postava Billa Smolaře v podání Karla Bělohubého. Ve všech třech případech jsme byli svědky soustředěných výkonů vysoké úrovně a herecké souhry. Velice dobře si vedli ale i všichni další, byť tu a tam méně soustředěně či na hraně, která by, překročena, mohla vést herce ke karikování (Učitel Josefa Pechy). Oceněníhodné byly jevištní mluva, pohybová vybavenost i kompaktní působení celého hereckého souboru.
Zborníkův režijní debut v českolipském souboru mi připomněl slavné inscenace někdejší vodňanské Šupiny. Ne tím, že je režíroval stejný František Zborník, ale tím, že mě poutal k pozornosti, že mi dal příležitost přemýšlet o světě kolem nás, o mém místě v něm. Myslím, že se zrodila inscenace výjimečná obsahem svého sdělení ruku v ruce s prostředky, jakých užila. Na Děčínské bráně byla poctěna cenou za inscenaci a nominací na národní přehlídku. Konec výborný, všechno dobré.