Texty: HULEC, Vladimír: Zpráva z babylonské věže aneb Apostrof 08. AS 2008, č. 4, s. 54-55.

Zpráva z babylonské věže
aneb
Apostrof 08

Vladimír Hulec

Mezinárodní pražský festival nezávislých a amatérských divadel Apostrof se letos konal již podesáté. Jelikož je v dost vypjatém termínu – ve stejnou dobu se konává královéhradecký festival regionů a jeho Open air program, začínává Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, končí školní rok a začínají prázdniny – nikdy jsem na tomto festivalu nebyl. A myslím, že nejsem jediný, kdo by si ho jinak nenechal ujít. Apostrof je snadno přehlédnutelný a léta přehlíženým festivalem. Přitom – soudě podle letošního programu a z rozhovorů s pamětníky – je to velká škoda. Pro obě strany – pro festival i pro nás, divadelníky a případné diváky.
Apostrof 08 se konal pět dnů, od pátku 27. června do úterý 1. července. Hrálo se v Divadle v Celetné a Disku (obvyklé Divadlo Na zábradlí bylo letos nedostupné) a denně se odehrála dvě (první a poslední den) nebo tři představení. Festivalu se účastnily soubory z ČR (americko-české duo Komlosi-Čechová s inscenací Láska je Love, Love je Láska), Slovenska, Rakouska, Maďarska, Arménie, Itálie, Estonska, Mexika, Jižní Koreje a Ruska. Už to samo o sobě je pozoruhodné. Kdo z nás kdy viděl divadlo z Arménie, Jižní Koreje nebo Mexika? A nejen viděl, ale mohl se s tvůrci potkávat a diskutovat. Podmínkou (či alespoň představou) pořadatelů totiž je, aby soubory v Praze a na festivalu zůstaly po celou dobu jeho konání. Samy si platí cestu a vystupují zadarmo. Organizátoři hradí pobyt, malé diety a pochopitelně vstup na všechny festivalové akce. Během pěti dnů tak vzniká v Praze jakási malá komunita světových divadelníků, která vytváří velmi příjemnou globální atmosféru. Chodí na většinu představení, jsou divácky přívětiví, velmi tolerantní a hlavně vnímaví. A tak nikdo na festivalu zcela nepropadne a divadelně nejpozoruhodnější inscenace jsou ceněny a vyhrávají „diváckou cenu“. Po představení totiž diváci mohou hlasovat, jak moc se jim líbilo. Soubor s vítězným představením je pak automaticky pozván na příští ročník festivalu.
Loni to bylo maďarské DS Kompánia s vlastní úpravou Shakespearova Romea a Julie do pohybově rituálního divadla. Letos přivezlo formálně obdobnou úpravu jiné Shakespearovy tragédie nazvanou Úpravy k Othellovi. Divadelně poučená práce přeměňuje Shakespeara v pohybové divadlo. Herci jsou vynikající tanečníci, používají soudobou živou i nahranou akustickou world music, důležité je svícení a rituální atmosféra. Letošní víceméně meditativní představení, pozoruhodné mj. tím, že na jevišti byli živou součástí i živí kapři v akváriu, patřilo opět k vrcholům festivalu. Nakonec skončili v divácké anketě druzí.
Vítězství si odnesl soubor Art-3 Theatre z hlavního města Cheucheon jihokorejské provincie Gangwon. Patří mezi nejúspěšnější jihokorejská malá divadla, často hostuje ve světě, dokonce i u nás již několikrát vystoupilo (v roce 2005 v CED s inscenací The Dark a v 2006 v brněnském G-Studiu s Ionescovými Židlemi a se souborem Koule dokonce uvedl premiéru hry Luďka Kašparovského Variety). Na Apostrof přivezl pozoruhodnou adaptaci Genetových Služek do moderního pohybového divadla, ovšem plně vycházejícího z asijských tradic. Dvě herečky ztvárnily služky Claire a Solange jako zrcadlový obraz jednoho člověka, který bojuje sám se sebou. Pohybově vynalézavé představení se spoustou odstínů, od erotických přes humorné po existenciální by jistě potěšilo Petra Lébla. Bylo obdobně jako kdysi jeho Služky naprosto „ulítlé“ a bořící tradice vnímání a výkladu tohoto textu.
I o většině dalších inscenací by se dalo psát v superlativech. O umělecky vytříbeném vkusu festivalové dramaturgie snad svědčí i to, že dvě festivalové inscenace – zcela nezávisle na hostování v Praze – byly pozvány na letošní Jiráskův Hronov: Brechtova Malomeštiakova svadba v režii Jozefa Krasuly a interpretaci spojených prievidzkých souborů Divadlo „A“ a Divadlo Shanti a rakouské „spojenectví“ Theater Abtenau / Theater Holzhausen s inscenací Mittererova dramatu Moje monstrum (též Mein Ungeheuer – Můj netvor, pozn. red.). Jsem zvědav, jak dopadnou tam. V Praze byla Krasulova expresivně groteskní Svatba bouřlivě aplaudovaná, zatímco duu rakouských herců Veronice Pernthanerové a Matthisaovi Hochradlovi se nepodařilo překonat jazykovou bariéru a jejich vystoupení působilo jako těžce proniknutelná, do sebe uzavřená produkce dvou starších amatérských herců, kteří si chtěli „pořádně“ zahrát. (Možná by stálo za to, kdyby se oba festivaly v takových případech spojily a společně vyprodukovaly české titulky.)
Za zvláštní pozornost jistě ještě stojí divadlo pro nevidomé – Teatro Carpa Ancira ze středomexického města Puebla s inscenací Dům touhy. Soubor tento inscenační projekt poprvé uvedl v roce 1999, tehdy skutečně jako experimentální divadelní představení pro omezený počet (maximálně šedesát) slepých návštěvníků. Obraz nahrazuje intenzivním zvukem, popisem situací, prostorovým rozvrstvením po celém sále, občasným dotekem herce a výraznými pachy (opilec skutečně páchne, až se otřesete) a dokonce chuťovými prvky (každý dostane během představení pop-corn). Pro obrovský zájem hrají dnes tuto inscenaci z cirkusového (!) prostředí i pro vidomé, ovšem dají jim ještě před vchodem do sálu neprůhledné černé škrabošky tak, aby byli rovnocenní slepým. Nevím, jak působí představení v zemi původu nebo v jazykově srozumitelných krajinách (uvedli ji prý již více než tisíckrát – ve všech 24 mexických státech, ve Washingtonu, Izraeli, Kolumbii, Kubě, Tchaj-wanu, Chile), ale při velmi krkolomném překladu do angličtiny se jen málokdo (pokud vůbec) mohl v ději orientovat. A ostatní složky a jejich využití tak výrazné, aby tento handicap překonaly, nebyly.
A jak jsem se na festival dostal já? Hlavní dramaturg Akram Staněk mě vyzval, abych po každém představení vedl zhruba desetiminutovou debatu mezi diváky a souborem. Vznikala tak pozoruhodná vícejazyková (simultánně se tlumočilo do a z angličtiny) myšlenková setkání, jež – k mému překvapení – v sobě nesla mnoho informativního a podnětného (diskuze byly konkrétní a přitom velmi korektní, diváci vnímaví, režiséři a herci otevření), co by se v později zvolených setkáních vytrácelo.
Festival skutečně působil velmi dobře. Po organizační i umělecké stránce. Ukázalo se, že amatérská obuv, již má zatím vetknutou v podtitulu, je mu už trochu malá. Svou dramaturgií a divadelním cílením vstoupil na půdu otevřených festivalů, kde se nehledí na statut, ale na otevřenost a kvalitu. Vedle již zmiňovaných inscenací patřilo k uměleckým vrcholům festivalu hlavně estonské výtvarně výrazné (až v jakémsi „čistém“ kódu asijského výtvarného kódu, s využitím multimediálních možností zvuku a obrazu), herecky silné zpracování depresivního textu Sarah Kane Psychóza ve 4:48 studentského divadla Tartu, a také hostování trnavského divadla Disk s Uhlárovou autorskou postmoderní, velmi jízlivou a ironickou, kaleidoskopicky podanou vizí současnosti Plazenie. Návrat Blaho Uhlára na pole amatérského divadla, toť událost sama o sobě. Se svými „bývalými“ Trnavskými (začínal zde v roce 1987) si rozuměl náramně. Obě inscenace bych doporučil všem festivalům u nás – třeba právě Hronovu.
Amatérství se na Apostrofu vrací k původnímu významu toho slova – „milenectví“. Kdokoli se aktivně účastní tohoto festivalu, miluje divadlo.