Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Wolkrův Prostějov – divadla poezie. AS 2008, č. 4, s. 24-26.

Wolkrův Prostějov – divadla poezie

Alena Zemančíková

Zatímco nezávislí diváci sólové recitace na Wolkrově Prostějově reklamovali ve zpravodaji více veršovaných textů, divadla poezie si na nedostatek veršů v roce 2008 rozhodně stěžovat nemohla.
Dům jako svět
Hned první den zaujal soubor Triarius z České Třebové, který je na první pohled sdružením inklinujícícm spíše k alternativě či k undergroundu. Vybrali si k inscenování poetickou sbírku Bláznův dům současného básníka střední generace Lubora Kasala. Dům je v inscenaci (ve shodě s autorskou předlohou) prostorem existenciální úzkosti, obrazem světa – vězení, které pod lstivou nálepkou domova poskytuje jen úzkost a sirobu. Divák měl silný zážitek z energie představení, z osobního nasazení, z vůle po výpovědi, z jevištního aranžmá zacíleného do protestu proti tuposti, malosti, hrubosti. Tvůrci šli často stejnou zbraní proti témuž, tedy agresí proti agresi, řevem proti ohlušení, ale to je možno přijmout i jako zrcadlo: tak se chováme, jako blázni v domě zvaném Svět, v němž co živi klid a pořádek nenajdeme, zejména proto, že ho sami neustále porušujeme. Inscenace trpěla nevyrovnanými hereckými výkony, prospěla by jí pevnější režie a promyšlenější práce se všemi – jinak ambiciózně nastolenými – prostředky.
Dva vítězní
Soubor Na poslední chvíli z Ostrova přistoupil k inscenaci poezie ze zcela opačného konce, za předlohu si vzal mimovolně nosensové texty z učebnice angličtiny a scénickým jednáním je na poezii povýšil. Lesson Three – My day vypráví řadu událostí ze života učebnicového pana Millera, od banalit, jako je vstávání, po drastické zážitky jako roztrhání kočky psy (převeďte do minulého času), kteří jsou vzápětí venčeni podle velikosti, čímž se procvičí stupňování přídavných jmen. Jsme svědky oběda v kolektivní stravovně i fungování automatu na kávu. Inscenace má vytříbenou estetiku – jednotliví herci jsou přistrojeni podle postav z učebnicových ilustrací, jednoduše, barevně, výmluvně. Soubor Na poslední chvíli v režii a jemné dramaturgii Lucie Veličkové se chopil svého anglického dne opravdu „na poslední chvíli“ – ještě jsou v inscenaci zbytky dramatické hry, a už přesahuje do výpovědi mnohem vážnější a závaznější. Přesné uchopení stylové a dramaturgické i jevištní suverenita všech aktérů zapůsobily tak, že soubor získal Cenu diváka i Cenu poroty s nominací na Jiráskův Hronov.
Divadelní soubor O.S.Thalia z Vyškova s inscenací hádankovitého názvu Non s müsli (Morgenstern, Jandl) začal představení s úmyslem uspořádat básnický souboj mezi dvěma autory z německo-jazyčného prostředí, které od sebe dělí celé století a přesto působí na české literární scéně jako rovnocenní inovátoři. Inscenace je řadou čísel oddělených jednou písničkou, jindy drobnou jevištní akcí, přechodem. Po nějakém čase princip publiku dojde, tím spíš, že reakce publika si herci narežírují pomocí cedulek „smích“, „údiv“ a „potlesk“, které – zcela v duchu rozehrávané poezie – nosí před i za sebou. Herci jsou dobří, interpretace přesná, zhudebnění je originální. Inscenace má energii společného vědomí o smyslu celého díla, sebevědomí, vtip. Co jí trochu chybí, je režie celku i základní dramaturgická úvaha nad motivem zápasu obou autorů, kteří ve skutečnosti v žádném rozporu ani soutěži nejsou. Při představení tohoto souboru došlo v publiku dokonce k nepochopitelné davové hysterii, kdy se diváci při Jandlově básni o zoufalé situaci bezmocného stáří smáli. Nechce se věřit, že impulzem k smíchu bylo opakující se slovo „připosrat se“. Ke cti souboru patří, že nepřiměřenou reakci nezpůsobil a zvládl. Inscenace získala Čestné uznání s doporučením na Jiráskův Hronov.



Těžko uchopitelné světy
Inscenace z poezie brněnského básníka Milana Ohniska Obejmi démona! Divadla Krátký rozum z Brna byla sympatická úsilím inscenačně uchopit komplikovaný básnický svět současného autora, téma i výraz však byly trochu nad síly středoškolského souboru.
Soubor s názvem Náměstí Osvoboditelů z Opavy zase vsadil na slabý text L. Soldána Pečeně z jednorožce , který nedokázal inscenačně uhájit ani kamkoli povýšit, navzdory zapojení Anděla s Ďáblem.
Podobně se vedlo zkušenému souboru Evrybáby z Plzně, který se v inscenaci Johanka 008 pokusil jevištně prozkoumat otázku hrdinství. Postavili však příklady drobných banálních statečností jednotlivých hereček proti příběhu Jany z Arcu a Sarah Kane (i ty stojí proti sobě dost problematicky), takže na otázky, které samy herečky nastolily, inscenace odpověděla neuspokojivě. Přesto otevřela téma životní odvahy, jíž je zapotřebí nejen k překonání objektivního protivenství, ale i vlastního zoufalství a neschopnosti jednat.
Regina Břeclav představila Cvičení stylu Raymonda Queneaua zarámovaná do jednoho dne soudního zapisovatele. Zatímco však My Day pana Millera z Ostrova ožil množstvím jednajících postav, Břeclavským se podařilo postavu zapisovatele – inicátora všech těch cvičení stylu – nešikovně upozadit už v jevištním aranžmá a tím inscenaci odsoudit k těžkopádnosti doslova předváděných variací. Inscenace však je otevřená dramaturgicko-režijnímu dotažení a patřila k těm, které dokázaly evokovat poetický svět jediného autora.
Divadlo Na cucky z Olomouce se pod názvem Poiésis pokusilo vystavit verše několika autorů všednodennímu provozu v městském parku. Nápadně kostýmovaní herci s výraznými rekvizitami (celý koš jablek) rozhodně vzbudili pozornost a přitáhli ji i k tomu, co se říká, ale verbální sdělení mělo pramalou šanci nejen vlivem okolního ruchu, ale i neurčitostí interpretů, kteří působili více jako výtvarné objekty než jako herci pracující slovem.
Cesty inspirace
51. ročník Wolkrova Prostějova v divadlech poezie přinesl několik divadelně ambiciózních výpovědí, které byly také výborným podkladem pro večerní debaty poroty s publikem a tvůrci, například o úloze a potřebnosti dějových rámců v inscenacích a k otázkám volnosti interpreta vůči autorovi. Debaty, které se podařilo udržet v obecně zajímavé rovině, byly inspirativní, podobně jako nesoutěžní inspirativní představení, také proto, že účastníci Wolkrova Prostějova jsou valnou většinou sečtělí a bystře uvažující lidé, jimž tvar a běh světa, v němž je nám dáno žít, není lhostejný.