Texty: ANDERLE, Jan: Ruku v ruce do další padesátky Wolkrův Prostějov - sólisté. AS 2008, č. 4, s. 22-23.

Ruku v ruce do další padesátky
Wolkrův Prostějov - sólisté

Jan Anderle

Výkony všech recitátorů-sólistů na 51. Wolkrově Prostějově viděla a slyšela kromě moderátora Dušana Utinka jen čtveřice „poetických otrlců“ (titul se začal opět udělovat, odměnou byla tentokrát společná fotografie s předsedy všech tří porot a přítomnými diváky). Mně se nepodařilo stihnout téměř nic z výkonů v 1. kategorii, takže se budu muset spolehnout na hodnocení Davida Kroči, předsedy poroty, ale je to myslím zdroj velmi kvalitní.
Jak David píše ve zpravodaji (jmenoval se tentokrát poněkud morbidně „T.B.C.“ a nejen jeho název byl terčem kritiky mnoha účastníků), většina z dvacítky nejmladších recitátorů volila pro svou interpretaci prozaické předlohy, mezi nimi pak převládaly humoristické texty. Mezi básníky dominoval Jiří Suchý, jehož převážně písňové texty se objevovaly i ve druhé kategorii.
Titul laureáta získali dva recitátoři. Josef Kačmarčík si získal sympatie citem pro jazykovou komiku při interpretaci prózy Petera Bischela v překladu Emanuela Frynty Jodok nechává pozdravovat a ironickým podáním Posměšků a jízlivostí (Marcus Valerius Martialis v překladu Radovana Krátkého). Vít Roleček dokázal vytvořit neobvykle autentickou tísnivou atmosféru v úryvku z knihy Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock a zaujal také promyšlenou výstavbou známé prózy Emanuela Frynty Trýzeň poddajného srdce. Tři čestná uznání byla udělena vždy jen za přednes jednoho soutěžního textu. Anna Strnadová upozornila na paradoxy vztahu mezi mužem a ženou na Pourratově dialogickém textu O tom milém namlouvání (překlad Jiří Reynek), Vendula Strašáková podala s vypravěčskou virtuozitou prózu Miloše Macourka Hypnotizér a Olga Tomanová získala uznání za poučné vyprávění Potrestaný trapič (Eberhardt Hauptbahnhof), v němž zábavně vykreslila figuru krutého chlapečka Vilibalda.
Dramaturgie textů ve druhé věkové kategorii byla o poznání pestřejší, jenže kvalita výkonů nebyla právě vysoká, což ve zpravodaji zklamaně konstatoval Aleš Vrzák. Až na výjimky se nekonaly žádné provokace, experimenty, neriskovalo se. Sympatickým vytržením ze šedi byl třeba výkon, který předvedla laureátka Vendula Valentová. Na violu doprovázela vlastní montáž z veršů Jaroslava Seiferta (Píseň o Viktorce), hudební nástroj se proměňoval ve Viktorku či její dítě, ovšem velmi vynalézavě. V Baladě Hageny Wakerové (Patti Smith) vyprávěla o ženě, která touží po vztahu, ale nedokáže se kvůli němu vzdát své slávy. Laureát Martin Barchánek našel svůj text v Grandhotelu Jaroslava Rudiše. Výborně vedl závěrečný dialog, téma šikany působivě kontrastovalo s poetickými pasážemi. Ve druhém z textů si dokázal elegantně udělat pořádek jak ve svém bytě, tak ve své duši (Gregory Corso, Všechno harampádí...skoro). Ke svému naturelu zvolil velmi dobře text František Bořík, reakce publika na výňatek z Learyho knihy Rakovinu nevyléčíš byly bouřlivé. Čestné uznání získal ještě Šimon Stiburek za vynalézavou koláž textů ze Slabikáře.
Tím samým Slabikářem (J. Hřebejková, I. Fabiánová, A. Šimanová, K.F. Sedláček) byla inspirována také Lucie Páchová, která už patřila do třetí kategorie. V ní byly letos opět nejsilnější výkony a ten Luciin byl jedním z nich. Podle mě si nejlépe vedla v montáži z textů J. Zábrany, B. Pojara, P. Kohouta a S. Stanislava, kterou nazvala Kazajky, kazajky. Ve svém pozoruhodném vystoupení se dokázala s humorem, nadhledem i velice mrazivě ohlédnout za naší komunistickou minulostí (a přítomností?). Dalšími laureátkami se staly Ludmila Müllerová (poeticky hravý text Přemysla Ruta a poutavé vyprávění Zdeňka Šmída) a Anna Šafránková. Ta vystoupila před diváky hned třikrát. Kromě soutěžních textů (mrazivá Lady Lazarus Sylvie Plathové a moudrý Pan Cogito Zbigniewa Herberta) ještě nabídla koláž z článků, které ve zpravodaji hodnotily výkony recitátorů. Některé věty se interpretce zdály být natolik pitomé, že k tomu prostě nedokázala mlčet. Konstatuji to s obavou, že se příště stanu terčem její kritiky i já sám. A vlastně by mi to ani tolik nevadilo – přednes Anny Šafránkové je totiž opravdu výjimečný.
Čestná uznání byla ve třetí kategorii udělena zejména za vyrovnané výkony v obou soutěžních kolech. Tereza Lexová nabídla koláž z básní Denise Levertovové a Případ mrtvé tváře (Jasunari Kawabata), Martin Režný recitoval slavnou Ortenovu Sedmou elegii a montáž textů Miroslava Holuba (Zvěstování a My, co jsme se smáli), Jana Trojanová interpretovala Šalamounovu Píseň písní (ekumenický překlad), ale více zaujala Změněná situace (Fráňa Šrámek), čtveřici čestných uznání uzavírá Barbora Chybová (Jakub Deml – Moji přátelé a Marina Cvětajevová – Já pro šest prostřel stůl).
Většina z uvedených textů zazněla na závěrečném večírku, kde paní učitelka Müllerová nezabránila šikanování žáka Barchánka, kde se krom abecedy probíral třeba Ladislav Fuks a kde se žáci učili užitečné zkratky (namátkou TBC a NIPOS). Žák Bořík přišel jako obvykle pozdě a vyrušoval, žákyně Šafránková byla velice brutální a Páchová se Stiburkem (ne nepodobni Machovi a Šebestové) se roztomile drželi za ruce. Tak se všichni držme – ať se za rok zase sejdeme v Prostějově!