Texty: Frenštát pod Radhoštěm, Moliѐre u Waterloo, 2000

S divadelní společností Waterloo to zdaleka není tak tragické, jak by nezasvěcený mohl z názvu usuzovat.
Ve čtvrtek 11. listopadu představila vlastní úpravu Moliѐrova Lakomce a byla skvěle přijata obecenstvem. Po Černé legendě a Aucassinovie Nicoletě je to již třetí inscenace tohoto souboru s dramaturgem a režisérem a principálem Martinem Trubačem v čele.
Hra je upravena souboru na tělo. Bere se v úvahu počet i naturel herců a především celkový způsob hereckého vyjádření nejvíce připomínající lidové divadlo.
Symbolicky působí oba hlavní protagonisté - Harpagon a Čipera, v podání M. a D. Trubačových, kteří celou hru táhnou a udávají temporytmus, takže se neobjevují hluchá místa.
Velmi dobrý výkon podala Pavla Dohnalová v roli dohazovačky Roziny. Rovněž Martin Klapetek, jako obvykle v jedné z nejkomičtějších rolí, zazářil především ve scéně přípravy imaginární hostiny.
Ani ostatním hercům nelze vytknout větší nedostatky. Snad jen místy nedokonalá dikce nebo nedotažený výraz mohly pro ucho zkušenějšího diváka zaznít trochu falešně. Ne zcela dokonale byly propracovány některé charakteristiky postav - zvláště přicházející ve své první scéně se sluchátky na uších, sliboval jasně definovanou postavu. Bohužel, dále se vyvíjí poněkud jiným směrem. Škoda. Zrovna tato zdánlivá maličkost mohla Lakomce ještě více "zesoučasnit", neboť přes své stáří nás tato komedie stále oslovuje.
Celou inscenaci ale můžu pochválit. Měla švih, spoustu dobrých a neotřelých nápadů, dobré režijní vedení. Především ale elán, čas a práci všech členů a příznivců společnosti Waterloo. Mimochodem, v zákulisí se šeptalo cosi o další práci.
Frenštátský zpravodaj, leden 2000