Texty: PAVEL, Tomáš: Tradiční i inspirativní Louny. Loutkář 2008, č. 3, s. 128-129.

TRADIČNÍ I INSPIRATIVNÍ LOUNY
22. krajová přehlídka amatérských loutkářů v Lounech (29. - 30. 3. 2008) přinesla v podstatě pět tradičních inscenací, většinou mírně nadprůměrné úrovně. Tradice byla ovšem zastoupena nejrůznějším způsobem.
Tradiční byla například i pohostinnost místního souboru, který dle svého hesla, kterým mají ozdobena i souborová trička „Tolik času ještě nebylo“ vše řeší v klidu a k všeobecné spokojenosti hrajících souborů i diváků. Netradiční snad byl jen termín přehlídky. Louny většinou začátkem března krajské loutkářské přehlídky zahajují, ale letos se ocitli uprostřed přehlídkového maratonu, a dost možná, že to přehlídce prospělo.
Tedy hlavně hrajícím souborům, které získaly tři týdny navíc a zřejmě i tento fakt přispěl k celkově dobré úrovni.
Jako první se představil domácí Spolek loutkářů Louny s inscenací hry Karla Schmoranze Začarovaný les, v adaptaci a režii Vladimíra Vernera. Tato inscenace jistě patří k tomu lepšímu, co lounští v posledních letech vytvořili. Zejména hudba byla tentokrát dobře integrovaná. Lounští mají totiž dvě lásky - loutkové divadlo a country hudbu - a oboje se stále snaží nějakým způsobem spojit. Ne vždy je ale výsledek uspokojivý. Letos se podařilo zapojit hudební plán do inscenace logickým a velmi příjemným způsobem. Vznikl tak jakýsi minimuzikál, kde písničky posouvají děj a hudba není jen ve funkci „podkresu“, ale buduje atmosféru a je jednající součástí inscenace. Škoda jen, že se nepodařilo lépe vypracovat i choreografii hudebních „čísel“.
Lounští loutkáři dostali celkem tři ceny. Vedle Radima Nového, autora hudby, to byl V. Verner za roli Čaroděje a celý soubor byl oceněn za scénografické řešení. Soubor používá fundusové marionety a tentokrát se mu podařilo najít jednoduchý, ale funkční klíč k výpravě. Ta byla výtvarně citlivá k loutkám a přitom nápaditá. Zejména řešení prvního jednání, které se vlastně celé odehrává ve tmě, mělo opravdu noční atmosféru, aniž by utrpěla viditelnost a přehlednost. Jediné, kde si porota kladla větší otázky, byla Vernerova adaptace - i ta jistě patří k tomu lepšímu z dosavadních šesti autorských pokusů, ale nelze nevidět její občasnou zkratkovitost a zestručnění hraničící s plochostí, nebo ne vždy vhodné aktualizační vtípky (i když v daleko menší míře, než v minulosti). Na druhou stranu nelze pominout osobní a nadějný
vývoj tohoto autora.

Dopolední sobotní blok uzavřel soubor Klubíčko ze Cvikova s inscenací hry Vojtěcha Cinybulka Na slovíčko, Kašpárku. Jsou to tři krátké hříčky, každá s jednoduchou zápletkou, spíš jakési pohádkové anekdoty, ve kterých hraje hlavní slovo Kašpárek. Ten visí na začátku na věšáku, přicházejí k němu děti (souborový dorost, který tím dostává možnost se divadelně „otrkat“) a Kašpárek jim vypráví své příběhy. Právě v tomto rámci je asi největší slabina inscenace - je to trochu strojené a také trochu zdlouhavé - každý příběh je ještě uveden poměrně dlouhou písničkou, která nikterak neposouvá, ani neobohacuje děj. Hrálo se, stejně jako v případě lounských, marionetami s odkrytým, nicméně dobře odsvíceným vedením. Samotná inscenace má sice některé dramaturgické otazníky (nedotažené příběhové linie i pointy), ale jinak je, zvlášť v hereckých partech, příjemná a svižná. Porota udělila Mirce Charvátové a Pavlovi a Karlovi Stehlíkovi cenu za herecké výkony.

Odpolední blok zahájil soubor Spojáček z Liberce svou adaptací pohádky K. J. Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pro soubor je tato inscenace velkým krokem dopředu, ale také do neznáma. Tento v podstatě tradiční marionetářský soubor se vydal na pro něj neprobádanou půdu scénografie z lidských těl, doplněných velkými textiliemi a světly, pomocí nichž vytváří překvapivá prostředí. Jako loutky jsou použiti manekýni.
Přitom ani zdaleka nejde jen o posun scénografický a herecký. Největší skok udělal soubor v dramaturgicko-režijní složce. V prologu Erbenovy pohádky se představují tři sudičky, které nás vtahují do „hry osudu“, do světa osudové předurčenosti a hledání jejího smyslu. Sudičky jsou vlastně vypravěčkami i hybatelkami děje a člověk (postavy děje) se stává v pravém smyslu slova loutkou v rukách osudu. Když příběh končí, sudičky opouštějí nejen děj, ale i postavy příběhu - ponechávají je „svému osudu“, v němž mohou svobodně začít o životě samostatně rozhodovat.
Je to velmi silné téma, které se sice nepodařilo ve všech inscenačních prvcích zcela naplnit, ale základ byl velmi dobře položen.
Soubor dostal cenu za inscenaci i za scénografii a byl nominován na 57.
Loutkářskou Chrudim.

Poslední sobotní inscenací byla úprava Libuše Bauerové pohádky Karla Čapka O Zubejdě solimánské, souboru BOĎI z Jaroměře. Adaptace nezapře inspiraci filmovým zpracováním - jde o spojení dvou pohádek - vedle příběhu o dr. Voštěpovi jsou zde i některé prvky Loupežnické pohádky. Na rozdíl od filmového zpracování Z. Svěráka je zde ale vše hodně zjednodušeno. Příběh je výrazně kratší a přehlednější, zkrátka upravený pro rodinné loutkové divadlo, na kterém jej také Libuše a Roman Bauerovi hrají. Velmi ústrojně je zde zapojen i kytarový hudební doprovod. Inscenace sice není ničím zvlášť výjimečná, ale je to velmi dobrý kus poctivé
loutkářské práce - zejména v herecké složce.

Poslední inscenací přehlídky byla v neděli dopoledne Němá princezna Loutkového divadla A. Štěrby Skaláček, kterou na motivy F. Bouchala sepsala režisérka inscenace M. Ritschlová. Přestože jsme se s tímto souborem na lounské přehlídce setkali poprvé teprve vloni, je to soubor s
poměrně dlouholetou tradicí, který ale zřejmě tvořil poněkud v ústraní, dalo by se dokonce říci v izolaci. Velmi pečlivě a úhledně postavená inscenace totiž „trpí“ poněkud začátečnickými problémy a jistou nepoučeností. Iluzivní marionetové inscenování působí až naivisticky, a nepoučenost se projevuje téměř ve všech složkách - ve výpravě, v nahrávce rozdělené interpretace, ve velmi statickém loutkoherectví i v „nedramatičnosti“ příběhu. Celou inscenaci uvádí a provází dvojice vypravěček, které mají přirozený talent ke komunikaci s dětským publikem, ale ani zde se nepodařilo najít vhodné motivy a písničky, které by nebyly jen výplní v době přestavby, ale které by byly účinným doplňkem hlavního děje. Soubor je to ale velmi sympatický a komunikativní. Je zde velká naděje dalšího a dobrého vývoje.
Vedle již zmíněných ocenění, doporučila porota ve složení Štěpán Filcík, Hana Dotřelová a Mirek Ryšavý soborům z Loun, Cvikova a Jaroměře účast v Okénku loutkářských tradic na Loutkářské Chrudimi, které letos bude opět otevřeno marionetářským souborům.

Celá přehlídka byla doplněna krátkým seminářem o herectví hlasem Hany Dotřelové, který byl členy souborů velmi příznivě přijat. Bylo opravdu pozoruhodné, jak na relativně malém prostoru, cca hodinovém, bylo možné seznámit zájemce se základy práce s hlasem a zároveň inspirativně
rozšířit program přehlídky o vzdělávací rozměr. I za to pořadatelům velký dík.
Tomáš Pavel
Všechna foto: Š. Filcík