Texty: GALETKOVÁ, Hana: Jaké štěstí býti na Dětské scéně 2008! AS 2008, č. 4, s. 17-21.

Jaké štěstí býti na Dětské scéně 2008!

Hana Galetková

Do lektorského sboru na národní přehlídku Dětská scéna 2008 v Trutnově jsem byla přizvána poprvé. Jaké štěstí! Mám mnoho důvodů radovat se z účasti na přehlídce. Měla jsem jedinečnou možnost zhlédnout řadu velmi kvalitních dětských představení a v jednom týdnu získat alespoň základní přehled, co zajímavého se v dětském divadle v České republice letos vytvořilo. Mohla jsem nahlédnout, jakými tématy se dnes děti společně se svými vedoucími zabývají; jaké texty si děti a jejich vedoucí vybírají k jevištnímu ztvárnění; jak se potýkají s převedením zvolené předlohy do jevištní podoby a jakých prostředků k tomu užívají. Zkrátka, jaká je úroveň dětského divadla na celostátní přehlídce.
Z pohledu výběru předlohy a následného divadelního uchopení by bylo možné vysledovat tři základní momenty, či linie, nebo chcete-li tendence.
Za prvé snaha dramatizovat a následně převést na jevištně rozsáhlou knižní předlohu či dětský román a vytvářet větší a odvážnější dětské inscenace.
Tímto snažením na přehlídce nemálo zaujalo představení Aha! souboru Charmsovy bublinky ze ZUŠ Žerotín Olomouc. Vedoucí souboru Alena Palarčíková velmi kvalitně dramatizovala dějově bohatou a obsáhlou knihu Daniely Fischerové Lenka a Nelka, neboli Aha! Vznikl kvalitní dramatický text, který může být základním stavebním kamenem ke vzniku kvalitní inscenace nejen v dětských divadelních kolektivech. Soubor Charmsovy bublinky vytvořil, jako jediný na přehlídce, více jak hodinovou inscenaci s výraznou výpravou. Na scéně herci manipulovali s důmyslnými, významově pojednanými paravány do tvaru L a vytvářeli jimi různá prostředí. Bohužel paravány nebyly dostatečně technicky dořešené, aby umožňovaly snadnou manipulaci a rychlou změnu prostředí, což zpomalovalo temporytmus inscenace a dlouhé přesuny přerušovaly plynulý tok děje. Úsilí a upřímná snaha o vyváženou, syntetickou a plnohodnotnou inscenaci se setkala se schopnostmi mladých herců v konkrétním věku a čase. Jejich problémový věk, a také rozsah díla, délka inscenace, náročnost psychologického herectví, manipulace se scénou nedovolovaly zcela naplnit nastolený úkol. Divák musel být velmi pozorný a trpělivý, aby dokázal vysledovat motivace jednotlivých postav, které byly ukryty pouze ve slovech, ne ve způsobu sdělení a v jednání. Záměrem, snahou a šíří uchopení však šlo o jedinečné představení.
Dalším souborem, který sáhl po románové knižní předloze a velikost jeho „divadelního sousta“ byla srovnatelná se „soustem“ Olomouckých, byl soubor CETKA a spol. ZUŠ Brandýs nad Labem. Vedoucí Irina Ulrychová zdramatizovala knihu C.D. Payna Holubi s.r.o. a rozhodla se společně se souborem přenést ji na jeviště. Představení začalo velmi slibně. Postavy holubů byly hrány zcela civilně, bez výrazné pohybové stylizace. Odlišovaly se pouze červenými ponožkami. Jejich pochybovačné výroky, zda jsou lidé či holubi, a způsob herectví v civilních kostýmech, tedy rozpor mezi slovem a vizuální podobou holubů a jejich jevištním jednáním, se stal přirozeným zdrojem napětí. Velmi zdařilé byly groteskně laděné obrazy honění „zákeřných“ holubů policisty, obraz holubů na parapetu okna a řada dalších. Chvályhodné byly výkony herců v postavách holubů. Bohužel se v představení nedůsledně pracovalo s jevištními znaky a někteří nepřesně odehrávali podstatné situace. Podobně nedůsledně se pracovalo s jevištní optikou. V tomto případě platí, že je samozřejmě možné nepsaná inscenační pravidla porušovat, nikoli však bez jejich respektování a s přesným vědomím, čeho tím chci dosáhnout. Schopnosti souboru a kultivovaný projev herců ještě ne zcela dostačoval k naplnění všech složek divadelního díla.
Druhou výraznou linií na přehlídce byla snaha o reflexi reality dnešního světa (především problémů mládeže související s konkrétním věkem) na jevišti. Šlo o autorské texty a inscenace.
Původní text vznikl v DS Lannovka II. DDM z Českých Budějovic. Pod námět a scénář k inscenaci Žít, nebo žít...? se podepsali všichni členové souboru. Mladí tvůrci očividně cítili silnou potřebu sdělit divákovi svá témata. Téma odcizení, sterility, pohodlnosti, bezpečí, virtuální reality proti živé přírodě, opravdovosti, lidského spolubytí, kolektivního prožívání, svobody. Jejich výpověď o realitě skrze divadlo byla velmi sympatická. Zajímavá byla expozice. Na praktikáblech seděla vždy jedna postava a chatovala s jinou. Také první obraz „venku“, kdy se chatující přátelé poprvé setkají v přírodě a chtějí se reálně dotknout jeden druhého, byla emotivní. Mrzí jen, že soubor pod vedením Venduly Kecové nedokázal vystavět na jevišti vícevrstevnaté a dějově bohatší situace. Příběh byl bohužel v textové rovině řídký a neposkytoval dostatečné množství podnětů ke hraní. Zůstávalo často pouze u deklamace tezovitých replik. Obrazy ve sterilním, odcizeném prostředí byly strohé a statické, což by mohlo být dobrým východiskem ke stavbě kontrastních, dynamických obrazů v přírodě. Nedělo se tak. Obrazy v přírodě byly stejně statické jako ty u počítačů. Vytvořený kontrast mezi těmito prostředími nebyl dostatečně výrazný, ačkoli je jisté, že právě to je klíč k vyznění celé inscenace.
Dalším souborem, který se potýkal víceméně s podobnými problémy jako Lannovka II., byla ZUŠ V. Petrželky z Ostravy. V autorské inscenaci Věrka čtyři děvčata rozehrávala víceméně jednu až primitivní dramatickou situaci: hlavní postava Věrka se musí rozhodnout, na kterou střední školu podá přihlášku, zda na pedagogickou či zemědělskou školu. Tato situace může být prvotním východiskem pro vznik divadelního tvaru. Ovšem není snadné ji rozpracovat tak, aby se z ní vyloupla inscenace vrstevnatá a dějově bohatá. A je také zapotřebí správný odhad, zda příběh, povídka, vtip či jiný útvar je dostatečně nosný pro vznik většího divadelního útvaru. Snadno se pak může stát, že upřímné předsevzetí a snaha oslovit diváka a emocionálně jím pohnout, vyzní jako klišé. Řídká textová předloha nenabízela bohužel dostatek prostoru pro herecké jednání a uvěřitelné motivace Věrky. Nebyl dostatečně rozvinut motiv vztahu Věrky a otce a některé použité jevištní prostředky působily místy až samoúčelně (igelit vytvářející snové prostředí). Dívky mají velmi kultivovaný projev a určitou divadelní zkušenost, proto by soubor mohl sáhnout po náročnější dramatické látce.
Do třetice souborů, které inscenovaly vlastní text, dokonce z valné části osobní příběh některých členů, patří soubor Coolparta ze Soukromé ZŠ a MŠ Rozmarýnová Brno. Představení Coolparta začalo divadelně zajímavým obrazem žáků píšících diktát, kdy divák slyšel pouze hlas diktujícího učitele a na jevišti sledoval dění ve třídě. Další scény však s sebou přinášely řadu problémů a otázek. Např.: Proč první odstrčená dívka náhle vyhrává konkurz na člena party a není v partě již dříve, když splňuje všechna její kritéria? Parta má ustálený počet členů? Proč? Proč dříve členové party ovládaní bossem jsou náhle po vyslechnutí hovoru za dveřmi tak sebejistí, odhodlaní a charakterní? A řada dalších. V představení s názvem Coolparta se objevily kromě nevěrohodných motivací k jednání postav i neupřesněné vztahy mezi postavami a nedůslednosti v užití jevištního znaku. Divák se často neorientoval, která postava je která. Jevištní znak byl užíván ledabyle a rekvizity byly někdy reálné, jindy imaginární. Samotný příběh byl plytký a neskýtal mnoho možností pro opodstatněné jevištní jednání. Po zhlédnutí představení visela ve vzduchu otázka: O čem to vlastně bylo? O šikaně? O pokřivených hodnotách mladých lidí? O problémech v partě? O touze někam za každou cenu patřit? O pokrytectví? Tyto otazníky bohužel poukazují k nedůsledně vystavěnému divadelnímu tvaru.
Výčet autorských inscenací na Dětské scéně nekončí. Dalším autorským dílem byla loutková inscenace Jakuba Maksymova Ve dvě na hruškách. Ačkoli v tomto případě byla na počátku přemýšlení o zrodu inscenace povídka Paní Bída, záhy se od ní patnáctiletý autor a herec v jedné osobě Jakub Maksymov ve spolupráci s vedoucí Jarkou Holasovou odklonil a vzniklo autorské, výrazně výtvarné, obdivuhodně nápadité a oslovující divadelní dílo. Mladý loutkář dobře zvládal animaci velmi malých loutek na drátě a věrohodně dokázal traktovat příběh a přesně dělit repliky mezi jednotlivé postavy. Divák, kterého oslovuje jevištní metafora, divadelní zkratka a loutkové divadlo si jistě přišel na své. Přece jen se ale po zhlédnutí některým z nás vkrádaly na mysl otázky: V čem je tedy ohrožení lidstva a naší planety? V čárech jedné ježibaby? Kde se vůbec vzala v realisticky nastoleném příběhu o naší Zemi pohádková bytost? Kam v závěru hry odchází cyklista, který celou dobu přes důmyslný mechanismus otáčel zeměkoulí? Proč přežil právě Gigarin? Co nám chtěl Jakub Maskymov svou inscenací vlastně sdělit?
Soubor Kuk! z Prahy s vedoucí Ivanou Sobkovou přijel na přehlídku s autorskou inscenací nazvanou Noční můry. Účinkující děti ve věku 6 až 14 let ve svém vystoupení zpracovávaly téma aktuální (nejen) v jejich věku, a to noční můry, které se dětem zdají v reakci na neblahé denní zážitky. Děti hrály s imaginárními rekvizitami, jedinou reálnou rekvizitou na jevišti byla dřevěná židle, která ale neměla zvláštní opodstatnění. Výrazný byl živý hudební podkres, který divákovi odděloval svět reálný a svět snů. Někteří členové souboru zatím nemají velké divadelní zkušenosti, ale z představení bylo cítit jejich zkušené vedení. Herci byli na jevišti uvolnění, spontánní a věděli, o čem hrají a co sdělují. Drobné nedostatky vznikly pravděpodobně měnícím se počtem účinkujících. Celý snový výjev byl příliš dlouhý a mnohdy divák nedokázal zcela přesně přiřadit ke snu odpovídající reálnou denní zkušenost snícího, která mu způsobila noční můru.
Ke konci to dojemné a nejvíce působivé. Třetí skupinu tvořila herecky výrazná a prostorově zvládnutá emotivní vystoupení s využitím nejjednodušších jevištních prostředků: hercovo tělo, řeč a energie. Velmi výrazně se na nich podepsalo úžasné, pokorné a zkušené pedagogické vedení. Do této kategorie patřilo představení Soukromé ZUŠ z Prahy: O rybáři a jeho ženě, které okouzlilo diváky všech věkových kategorií. A vystoupení třiceti sedmi druháčků s paní učitelkou Janou Štrbovou, které všem doslova vyrazilo dech. Obě představení měla dosti společného. Jediným prostředkem ke sdělování, v prvním případě pohádky Jana Wericha a v druhém básní Jiřího Žáčka, bylo pouze tělo mladých herců a malých účinkujících. Toto sdělování bylo přesně motivováno, účinkující věděli, co říkají a proč to říkají. Vědomě se pracovalo s temporytmem (ve druhém případě určovala temporytmus vedoucí svou hrou na akordeon), účinkující se na jevišti absolutně vnímali, vnímali jevištní prostor, který utvářeli pouze svým jevištním jednáním, byli soustředění, přenášeli sdělení tzv. přes rampu. Vystoupení malých dětí pod vedením Jany Štrbové bylo doslova geniální. Lze jej přirovnat k hudební skladbě, střídal se rytmus, rychlost, zpěv s mluveným slovem, hlasitost... Děti se zcela přirozeně pohybovaly po jevišti a vytvářely ke každému zvířátku jiný jevištní obraz. Jana Štrbová odhalila tímto vystoupením svůj obrovský pedagogický i umělecký talent. Toto jevištní dílko by mohlo být skvělým studijním materiálem pro mnoho budoucích pedagogů na prvním stupni základních škol. Inscenace O rybáři a jeho ženě byla doporučena na Jiráskův Hronov.
Dalšími výraznými inscenacemi, u kterých byla cítit zkušenost herců s divadlem a zkušenost pedagoga, byly: Brémští muzikanti z Ústí nad Orlicí, a Dar ohnivého ptáka z Ostrova. Výrazným počinem se stalo i představení Omyl začínajícího souboru z Plzně, jehož mnozí členové divadelní zkušenosti teprve získávají.
A na závěr ne nepodstatným důvodem k pocitu vnitřního štěstí bylo lidské setkání s ostatními členy poroty. Měla jsem možnost blíže se seznámit a dokonce spřátelit s odborníky na slovo vzatými, lidmi milými a vstřícnými, plnými snahy předávat, směrovat a probouzet v ostatních nadšení pro divadlo, dětské divadlo zvláště. Členy lektorského sboru letos byli tito nadšenci: Marie Poesová, Eva Polzerová, Ema Zámečníková, Jaroslav Provazník, Tomáš Volkmer a lektorka dětského diskuzního klubu Eva Brhelová. Jaké štěstí!