Texty: TEJNOROVÁ, Petra: 57. Loutkářská Chrudim – kapitoly z loutkorybaření - Aj, já koza. AS 2008, č. 4, s. 32-33.

VOŠ herecká Praha – Věra Provazníková: Aj, já koza – po upřímném vykopnutí prvního účastníka diskuze: „Líbila se výtvarná čistota pomůcek, a to bylo všechno,“ se diskutování téměř nerozproudilo. Jak se píše ve Valderonu. Soubor na rozpravu nezůstal. V inscenaci VOŠ herecké z Prahy se pracovalo s maskou, která se stala nedílnou součástí hercova projevu. V hraní s maskou a v přístupu k ní (jako takové) vidím velký nedostatek této inscenace. Jistě, chápu, inscenaci nastudovali v druhém semestru prvního roku studia na VOŠ – teď už jsou absolventy. Aj, já kozu tedy hráli nesčíslněkrát, tak se nelze divit, že přesnost hraní a s tím související i vnitřní zaujetí a další stránky interpretace musely jít svou kvalitou dolů. Přesto mám pocit, že i když tenhle „provoz“ semele to podstatné v inscenaci, základ herectví s maskou musí (i po tak dlouhém hracím maratonu) v představení zůstat. Maska přece skrývá, aby jiné odhalovala. Díky masce se hlavním výrazovým prostředkem stává tělo. Mrtvá maska musí ožít. To je základní věc techniky herectví s maskou. „Maska pomáhá herci pochopit a rozvinout smysl pro objevování, vědomí prostoru, přítomnosti a hluboké uvědomění si sama sebe. Je to výjimečný nástroj ve výuce herectví,“ říká Silvano Panichi. A tak nemusíme projít ani Lecoqovou školou, aby pro nás bylo ledabylé „předupávání si“ a poloviční nakročení k hereckému gestu – pro hraní s maskou opravdu málo. A ještě takový malý dodatek: Jacques Lecoq byl pedagog a mistr své vlastní objevené metody. Tělo pro něj bylo středem celého učení, protože právě skrz tělo pro něj divadlo ožívá.