Texty: HNILIČKA, Jan: U nás jsme už odvykli… Inscenace Studia Dagmar v Rudolstadtu. AS 2008, č.4

U nás jsme už odvykli…

Jan Hnilička

Ve dnech 19.– 22. června se v německém Rudolstadtu konal 1st International Theatre Festival for Children and Young People. Studio Divadla Dagmar Karlovy Vary na něj přivezlo inscenaci Kdyby bylo nebe… Ve festivaly nabitém červnu jsme bohužel v Rudolstadtu strávili jen dva dny a neviděli jsme zdaleka všechna představení. I tak to ale stálo za to.
Rudolstadt krásné malé městečko založené už roku 776, je na první pohled kulturní ráj. Kromě historických objektů (za zmínku stojí především zámek Heidecksburg) pořádá mnoho tanečních, divadelních a folklorních festivalů, koncertů atd. Festival organizuje, zaštiťuje a z hlavní části financuje BDAT (Svaz německých amatérských divadel) spolu s Thüringer Amateur Theaterverband a městem Rudolstadt. Hlavní předností festivalu byla, jak jinak, naprosto dokonalá organizace. Jak v komunikaci se soubory v přípravách, tak na místě. U nás jsme už téměř odvykli, že technické požadavky jsou se samozřejmostí do puntíků splněny, problémy vyřešeny, ještě než nastanou. Časový harmonogram je vyvážený a dodržovaný a každý, od uklízeček po ředitele, pro vás udělá maximum, a vše pochopitelně s úsměvem. I zázemí bylo kvalitní a hlavně odpovídající. Hlediště zaplněné, ale (až na jednu výjimku) ne přecpané. Stejně tak kapacity pro ubytování a stravování (oboje na dobré úrovni) byly adekvátní. Asi jediný festival u nás, který by se mohl srovnávat s durynským festivalem (kvalitou organizace i formou), je Apostrof.
Každé představení (celkem jich bylo osm) uváděla, a celým festivalem provázela, dvojice klaunů. Nutno dodat, že velmi vkusně i vtipně. Jsou to dva herci ze souboru Die Schotte, který jsme viděli jako první s improvizačním představením Teatra Pak. Improvizace a skeče, diváky zadávané okolnosti, režisérka jako moderátorka (a především motor celého představení) – principy improvizační ligy s jediným zásadním rozdílem: nešlo o soutěž. Čtveřice velmi řemeslně zdatných mladých performerů spolu nesoutěžila ani nezápasila, což bylo jednoznačně ku prospěchu celé věci. Jediným cílem bylo bavit sebe i diváky. I přes neporozumění textu se bylo stále na co dívat. Bylo vždy zcela jasné, nejen o jakou se jedná situaci, ale také že všichni čtyři jsou naladěni na stejnou vlnu a perfektně si na jevišti rozumějí. Nebylo možné neobdivovat jejich pohybovou flexibilitu, práci s hlasem, schopnost imaginace či precizní budování situací a point. Skvělá kultivovaná zábava.
Inscenace Wunsch-Starr-Krampf (TheaterJugendClub Rudolstadt) se hrála jako jediná v prostoru přilehlé komorní scény nazývané maskérna. Je o něco málo menší než hronovská Slavie a má o něco více světel než sál Josefa Čapka. Představení postavené hlavně na slově bylo pro německy nehovořícího diváka hůře stravitelné, nicméně svým jednoduchým principem ne nesrozumitelné. Skupina mladých lidí (rozdělená na „silné“ a „slabé“) si navzájem vypráví, ukazuje, hraje své příběhy, znovu je prožívá. Témata se v krátkých situacích odvíjejí v podstatě chronologicky. Od problémů se sebevědomím, obezitou a začlenění se mezi ostatní, až po těhotenství a partnerské neshody. Bohužel herectví více než stylizované se chvílemi mísilo s lehce křečovitou expresí. Obě tyto polohy měly daleko nejen k sobě navzájem, ale i k přirozenosti a uvěřitelnosti vůbec. To, že se nacházíme v blázinci, bylo jasné už téměř na začátku, takže závěrečný příchod zřízenců se svěracími kazajkami postrádal překvapení i náboj. Jedním z mála zajímavých prvků, prolínajícím se celou hrou, byl proces iniciace jedné z novicek mezi „ty, jež mají navrch“, oblečených do latexových kabátků. Rozumět textu, byl by snad dojem lepší.
Z přijetí našeho představení Kdyby bylo nebe… jsme měli lehké obavy, jelikož představení stojí do značné míry na textu, v dějové struktuře se leckdy i český divák ztratí a téma holokaustu je stále dost citlivé. Byli jsme však mile překvapeni, jak soustředěně publikum s inscenací šlo a snažilo se jí porozumět, přijmout ji. I divácká kultura je v Německu na trošku jiné úrovni, a to se hlediště zaplnilo z poloviny veřejností a z druhé ostatními účastníky.
Festival měl také doprovodný program: na páteční odpoledne připadla přednáška, či spíš diskuze na téma Dětské a mladé divadlo – mezi hrou a uměním, sobotní odpoledne patřilo dětem. V parku před divadlem proběhly ukázky řemesel, které si nejen děti mohly i samy vyzkoušet. Hry samozřejmě nechyběly. Po obě dopoledne byl pořádán workshop, jenž vedli divadelní pedagogové Julia Kristine Vohl a Nils Hanraets v dalším z divadelních prostor, v menším, ale variabilním sále. Každý soubor měl k dispozici čtyři volná místa. Práce byla zaměřená na komunikaci a vnímaní sebe sama i partnerů. Díky hravému a vřelému přístupu se smazaly všechny věkové rozdíly a děti i dospělí se spolu i navzájem skvěle bavili. Každý večer byla k dispozici soukromá divadelní diskotéka, což byl pro mnohé, nejen dětské, účastníky velkolepý zážitek.
Na nedělní dopoledne zbyl Příběh o modrých baloncích a červeném hadu polského The „Forma“ Movement Theatre. Skotačení malých dětiček s balonky na hlavě bylo sice milé, ale zcela bez řádu nebo pohybové jednoty. Obrazy s barevně prosvícenými šálami a balonky letícími k provazišti jsou sice krásné, ale nestačily. Na závěr: z kartonů složené velké srdce už jen dokonalo dílo patosu. V tanečních oborech většiny našich ZUŠ se dělají věci nejen hezčí, ale hlavně pohybově i scénicky hodnotnější. Určitě by však bylo dobré zmínit arménské představení Oféliino stínové divadlo, které jsme bohužel neviděli. Nicméně podle názorů všech se stalo nejlepším představením za celé čtyři dny vůbec.
Díky tomu, že celý festival se natáčel, byl na závěr, kromě obvyklého děkování a předávání účastnických listů, připraven filmový průřez celým jeho průběhem s ukázkami z představení i ostatního dění. Odvážně zvolenému podnázvu Fantastic – Fantastisch celý festival dostál. Těším se, až takovéto akce budou běžné i u nás. Snad se brzy dočkáme.