Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Prorektor s amatéry spolupracující - Miroslav Plešák. AS 2008, č. 4

Prorektor s amatéry spolupracující
Vít Závodský

Vedle osmdesátin režiséra Aloise Hajdy připomínáme si počátkem nové divadelní sezony jubileum dalšího brněnského akademika, který kromě dřívější bohaté umělecké činnosti a souběžné vysokoškolské pedagogické dráhy obětavě spolupracoval s moravskou amatérskou Thálií. Je jím nynější pětašedesátník, vícenásobný prorektor JAMU a profesor její divadelní fakulty PhDr. Miroslav Plešák.
Bzenecký rodák se po maturitě na pedagogické škole v Kroměříži (mimochodem právě dějišti nejúspěšnějších „hronovských“ režií Hajdových) a po absolvování divadelní vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity věnoval převážně kulturní žurnalistice a redaktorské práci (brněnské časopisy Host do domu, Index, Věda a život, Moravské noviny). Na celých osmnáct roků spojil M. Plešák své inspirativní působení s někdejším Divadlem pracujících (dnešním Městským divadlem) ve Zlíně. I v dusné husákovské době dařilo se zde slovy teatrologa Milana Lukeše vytvářet „ostrůvek normálnosti v moři normalizace“. Divákům se nabízely mnohé vynikající inscenace shakespearovské nebo brechtovské, rozvíjel se tvůrčí potenciál předních režisérů, jako byli Miloš Hynšt, Alois Hajda, Svatopluk Skopal, Miloš Slavík nebo Zdeněk Kaloč. Soubor zval na zapřenou ke spolupráci další režimu nepohodlné tvůrce (Ludvík Kundera, Evald Schorm, Ivan Balaďa aj.), pronikal na významné zahraniční festivaly (Berlín, slovinský Maribor), a také otevřel dodnes prosperující klubovou scénu. Svou aktivitu Plešák postupně rozšířil o práci adaptátora, překladatele, autora písňových textů a nakonec i příležitostného režiséra (M. Kundera, S. Mrożek aj.). Do MD Zlín se nakrátko vrátil ještě počátkem nového tisíciletí, a to jako jeho umělecký šéf.
V těsně předlistopadovém období přešel M. Plešák do Brna – nejprve na vedoucí post Divadla bratří Mrštíků, odkud r. 1991 nastoupil dramaturgické angažmá v Mahenově divadle a zhruba souběžně i jako pedagog na JAMU. Výrazně přispěl k tomu, že se tato brněnská činohra, vedená tehdy současným protagonistou Divadla U stolu Františkem Derflerem a poté režisérem Zbyňkem Srbou, programově orientovala na nekomerční, duchovně laděné básnivé tituly (Calderonův Život je sen, Shakespearův Timon Athénský, Král Lear a Bouře, O\' Neillova Cesta dlouhého dne do noci, Słowackého romantická Balladyna, Kunderův Jakub a jeho pán atd.). Plešákovo jméno a významný tvůrčí spolupodíl nesly mj. Kaločovy poučené sondy do ruské klasiky, zejména do tvorby F.M. Dostojevského (Běsi, Bratři Karamazovovi, Zločin a trest, Hráč) a A.P. Čechova (Strýček Váňa), podobně jako návštěvnicky vyhledávané, zhusta též výroční Cenou diváka odměněné režie Z. Srby. Na DIFA JAMU přednáší jubilant zejména dramaturgii a opakovaně vede rovněž ateliéry činoherního herectví a režie. Také zásluhou jeho velkorysého, lidsky taktního, avšak náročného přístupu osvojují si zdejší absolventi, kolektivně úspěšní na domácích i mezinárodních přehlídkách a poté individuálně v praxi, systematičnost všestranné průpravy a vůli trvale pečovat o zdokonalování vlastního talentu.
Především kruh zasvěcených včetně čtenářů AS umí docenit Plešákův dlouholetý upřímný zájem o amatérskou Thálii. Jeho kořeny sahají až k příkladu otce, horlivého ochotnického herce a režiséra; rozvinuly se obdobnými aktivitami při Plešákových kroměřížských středoškolských studiích. Během zlínského působení v sedmdesátých a osmdesátých letech šlo hlavně o publicistickou popularizaci, metodickou pomoc nebo účast v rozličných porotách (především na festivalu v nedalekých Napajedlích), poradních sborech a odborných hodnoceních. Prozatím ve dvou časových etapách uskutečnily se Plešákovy režijní pokusy, a to zejména v renomovaném Divadle Jana Honsy (nazvaném na počest tragicky zahynuvšího zlínského herce) z valašské Karolinky, kde svého času dokonce pořádali významnou nadregionální česko-slovenskou přehlídku a odkud v nedávné době nastoupilo svou úspěšnou cestu do pražského ND Františákovo drama Doma. Jakožto „spolukmotr“ jeho pečlivě zrenovovaného působiště sem pan profesor dodnes občas zajíždí. Sám tu nejprve nastudoval např. Těžkou Barboru J. Voskovce a J. Wericha nebo folklorní báchorku Jak se chodí do světa za ščestím; od poloviny 90. let pak došlo na Kunderovu náročnou, již ve Zlíně režijně osondovanou diderotovskou adaptaci Jakub a jeho pán i na Jiráskovu populární Lucernu. Na internetový dotaz, co mu jako profesionálovi spolupráce s amatéry přináší, M. Plešák odpověděl: „Radost, víru v budoucnost divadla, ve zdravý rozum a talent obyčejných lidí, kteří nepotřebují promrhávat své životy sledováním falešných příběhů jiných v televizi.“ K takovému vyznání není věru co dodat.