Texty: AS 2004, č. 5, s. 42 - 43, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

PŘIŠEL,VIDĚL ….. AS se ptá Martina Vokouna, režiséra ze Sokolova

Dějiny amatérského divadla v Sokolově se datují od roku 1964, kdy DS DK Sokolov nastudoval Lásku ke třem pomerančům a získal za ni ocenění na okresní přehlídce. V roce 1974 přešel do Hornického domu kultury a začal působit pod názvem Sokolovské hornické divadlo. Po uzavření budovy DK v roce 1985 působil do sezóny 1990/91. Soubor poskytl zázemí romskému souboru DS Romen pro nastudování muzikálu Amaro drom – Naše cesta (autor a režie Emil Ščuka), které bylo historickým prvním romským divadelním představením v ČR. Novodobá etapa – devadesátá léta minulého století zahrnuje přestavbu kina v Městském domě kultury (bývalý Hornický dům) na moderní divadelní sál. Od r. 1999 soubor působí pod názvem Divadlo bez zákulisí s režisérem Bohumilem Gondíkem. Posledních pět let je pak zatím nejúspěšnějším obdobím v historii sokolovského amatérského divadla. Dvakrát byli z krajské přehlídky v Horažďovicích nominováni na národní přehlídku FEMAD/Divadelní Třebíč. První byla inscenace hry J. Rezy Obraz, druhou pak, už s Martinem Vokounem jako režisérem, Plešatá zpěvačka. Ta, byť na poslední chvíli proklouzla až do programu 74. JH. AS oslovila právě M. Vokouna, studenta druhého ročníku činoherní režie na DAMU, a zeptala se, jak to v Sokolově a v souboru chodí.
Martine, nebyl to pro Divadlo bez zákulisí šok, když jste se dozvěděli, že hrajete na Hronově?
Šok to opravdu byl. V pátek jsem se dozvěděl, že bychom ve středu mohli hrát. Po dvou dnech, uprostřed prázdnin, se podařilo dát dohromady lidi a já jsem mohl potvrdit, že hrát budeme. Soubor si účasti na JH váží a je to pro něj i pro mne osobně velká výzva.
Kde jste tak najednou v Sokolově vyloupl? Vy jste ze Sokolova?
Bydlím v Lokti, což je 10 kilometrů daleko. V Sokolově jsem začal studovat gymnázium a tam jsem se poprvé dostal k divadlu. Moji spolužáci jsou představitelé manželů Smithových František Marek a Pavlína Šponiarová. Na gymnáziu jsme začali zkoušet různé frašky. Mělo to docela ohlas, takže jsme dostali nabídku vstoupit do Divadla bez zákulisí. To jsme udělali už ve třetím ročníku, což znamená, že v souboru působíme už čtyři roky.
Jste v současné době jediným režisérem souboru? Co dělá Bohouš Gondík? Pamatuji se, že jednu inscenaci jste připravili s nějakou ukrajinskou režisérkou?
V této sezóně jsem opravdu fungoval jako jediný. Bohouš Gondík se odstěhoval do Prahy a už nemůže dojíždět. Rita Jasinská, na niž se ptáte, se ztratila někde ve světě. Začal jsem režírovat už jako student DAMU. Jsem rád, že se o režii začali pokoušet i další, např. Martin Volný. Konkurence je vždycky lepší.
Divadlo bez zákulisí je vícegeneračním souborem. V Plešaté zpěvačce jste dal příležitost pouze svým vrstevníkům. Neměl jste s tím nějaký problém?
Plešatá zpěvačka od počátku vznikala jako generační divadlo. Začali jsme na ní pracovat před dvěma lety, kdy další členové souboru zkoušeli jinou inscenaci. Skupina z Plešaté zpěvačky visela trochu ve vzduchu. Tak jsme si řekli, že to zkusíme, byť nás mnozí zrazovali, že inscenace nenajde v Sokolově publikum.
A našlo se?
V současné době máme 15 vyprodaných představení.
Takže na JH to byla kolikátá repríza?
Odhaduji to na dvacátou. Přiznávám, že aranžmá vyžaduje menší počet diváků, takže se jednotlivá představení lépe naplní.
Generační divadlo bylo i pro Vás osobně mimořádnou zkušeností. Co bude dál?
Mou další režií v souboru je Lorcova Krvavá svatba, a ta je pochopitelně obsazena po smyslu, tj. napříč souborem. Komunikace funguje, divadelníci, když chtějí, tak na sebe slyší.
Vaše obě inscenace se trochu vymykají dosavadní dramaturgii souboru. Např. Obraz, Popel a pálenka, v níž jste mimochodem i slušně hrál, jsou sice trochu zvláštní, nicméně žánrově komedie. To se o Lorcovi opravdu říci nedá. Jde o jiný žánr, což vyžaduje i jiný styl práce…
Je pravda, že jsme se zatím v Sokolově soustřeďovali spíše na určitý typ konverzačních komedií o trochu zvláštních lidech. Jmenoval bych ještě jiný titul Dva na houpačce. Lákalo mě tento typ dramaturgie trochu narušit a nastavit mu vlastně otočené zrcadlo, dát divákovi prostě možnost protiváhy. Diváka si chceme trochu vychovat, aby nechodil pouze na jeden typ divadla. Navíc Sokolov je stagiona a dovezená zájezdová představení jsou často také komedie. Mají největší návštěvnost.
Povídá se povídá, že radnice v Sokolově divadlu velmi přeje a že si tedy můžete dovolit i náročnější inscenace…
Asi to bylo už i trochu lepší, ale rozhodně si nemůžeme stěžovat. Jistě nejsme v tak zoufalé situaci jako D3 Karlovy Vary, které bojuje o přežití. (poznámka redakce: karlovarský soubor v souvislosti se zrušením profesionálního divadla dostal výpověď z dosavadních prostor, náhradní řešení je velmi nevyhovující, radnici přímluvný dopis poslali jak SČDO, tak ředitel NIPOS). Doufám, že mě nikdo nezabije, když řeknu, že příliš peněz amatérské divadlo kazí, neboť začne mít pocit jisté nezodpovědnosti. Myslím si navíc, že je zbytečné utrácet za něco, co si můžeme vyrobit sami.
Přispěli souboru i na cestu na JH?
To jsme nestihli, bylo to moc rychlé. Vedoucí souboru Eva Valentová řekla, ať jedeme, že jakékoliv náklady proplatí z rozpočtu souboru.
Připravujete se na dráhu profesionálního režiséra. Myslíte si, že práce s amatérským souborem je pro Vás dobrou průpravou?
Určitě. Naučí mě jednat s lidmi. Příliš praxe škola nenabízí, i když ve druhém ročníku už můžeme pracovat s herci. Pořád je to ale ve skleníkovém prostředí školy. V amatérském souboru se člověk musí postarat o všechno a řešit každý problém. To je výborná škola pro každého režiséra.
Školu jednoho dne ukončíte a ten den není zase tak daleko. Co bude potom?
Netuším. Stejnou otázku mně dost často klade i soubor. Po Krvavé svatbě jsem si uvědomil, že volného času je velmi málo. Už si netroufám zkoušet hru v době školy. Nabídl jsem souboru, že bychom mohli o prázdninách nazkoušet něco menšího s premiérou na podzim. Pokud to bude možné, rád bych se do Sokolova vracel.
Škola Vám dává i určitý recept na přípravu herců. Myslím, že pro Plešatou zpěvačku jste je připravit musel. Přitom výsledek je obdivuhodný.
Od prvního ročníku jsme prošli jevištní řečí, pohybovou přípravou, uvolňovacími cvičeními. Myslím si, že výsledek se opírá o naši vzájemnou dobrou komunikací. Respektujeme se a navzájem si pomáháme. Oni se snaží pochopit mě a já zase své herce.
Tato atmosféra je jistě daná i generačním souzněním. Funguje to i v Krvavé svatbě?
V Krvavé svatbě je na „place“ jedenáct lidí, to už je trochu složitější. Já jsem s nimi pracoval jinak než Bohouš Gondík. Snažil jsem se od počátku vycházet z improvizací a z textu, jak jej cítí herci. Bohouš přicházel perfektně připraven a věděl přesně, co na jevišti chce. Já jsem se snažil vést spíše dialog a dohodnout se. To je jistě i časově mnohem náročnější. Např. premiéru Krvavé svatby jsme posouvali o měsíc. To byl jistě přepych, ale inscenace si to zasloužila.
Snad Vás jednou divadelní ferman nezaskočí…
V profesionálním divadle ferman nelze přehlédnout. V amatérském souboru, když někdo nepřijde, nemá někdy vůbec smysl zkoušet.
Zaujalo mě, že soubor evidentně drží spolu. Nehrající členové jezdili s Plešatou zpěvačkou jako technika…
Upřímně řečeno, zažil jsem to poprvé v Horažďovicích a bylo to moc příjemné. Pokračovalo to pak i na Třebíči a v Hronově. Např. Jarka Nikodémová s námi jela na JH, aby nám pomohla v šatně. Vím, že to v souborech existuje. Příkladem může být karlovarské Déčko. V jejich inscenaci Mor měl každý svůj úkol a věděl, co má dělat. Jednotlivá představená, byť složitá, byla připravená do hodiny. U nás se kdysi říkalo, technika to připraví. Amatérský soubor by ale tak fungovat neměl. Opačný způsob mu pomůže dát se dohromady.
Je něco, co Vás osobně na DT nebo JH zaujalo?
Na Hronově jsem nic neviděl, byl jsem přihlášen do kritického klubu, ale když jsme se dostali do programu, musel jsem účast zrušit. V Třebíči mě zaujal hostující slovenský Král Ubu. Pojetí mě velmi překvapilo. Líbila se mi i Goldoniáda. Bylo to odžité a energii se jim dařilo předávat do publika.
Myslíte si, že amatérské divadlo může i dnes něco přinést i divadlu jako takovému?
Amatérské divadlo je mnohem svobodnější. Není vázáno dramaturgickým plánem ani plánem tržeb. Může něco říci, pokud chce.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská