Texty: STROTZER, Milan: Za Alenou Urbanovou. AS 2008, č. 5

Jak prázdný a pustý zdá se světa běh
Za Alenou Urbanovou

Milan Strotzer

Před letošním Jiráskovým Hronovem, který mám na starosti z hlediska programu včetně seminářů a dílen, jsme připravovali předchozí číslo Amatérské scény. Je to pro mne vždy velice vysilující období, je to jako práce na dvou stavech najednou. Ani na jednom se přitom nesmí přetrhnout nit, a když už se to stane, musí být okamžitě navázána, aby utkaný vzor byl k použití. Nelze totiž nepovedené dílo zahodit, založit novou přízi a začít znovu. Není na to kdy. I v tomhle zátěžovém období se navíc musí průběžně zajišťovat osnova a materiál, potřebné pro dílo následné. Třeba jen tak, že si poznamenáte, co máte učinit až dohotovíte právě rozdělanou práci. Letošního vypjatého července jsem si například mj. poznamenal: Urbanová – Rady nerady (Náměstíčko). Přeloženo z obrazů a hesel to znamenalo, že mám zavolat dramaturgyni, divadelní teoretičku a kritičku paní Alenu Urbanovou a domluvit s ní pevný termín dodání textu pro jednu část dramaturgického pozorníku Amatérské scény nazvanou Rady nerady, a sice o Goldoniho hře Náměstíčko. Bohužel, tahle poznámka na objednávku dodání materiálu zůstala nerealizovaná.
Těsně před odjezdem do Hronova jsem se zprostředkovaně od kamarádů dozvěděl, že paní Alena Urbanová 11. července 2008 zemřela, že rozloučení s ní proběhlo v tichosti v úzkém okruhu její rodiny 21. července v malé obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Bylo jí 85 let (* 29. 1. 1923).
Z předcházejících řádků je zřejmé, že přes pokročilý věk byla Alena Urbanová stále činná ve svém oboru, ostatně čtenáři tohoto časopisu, potažmo Divadelních novin nemohli pominout její skvostné příspěvky, ať již šlo o úvahy o divadle pro děti, dramaturgické pendanty k divadelním hrám, historická poohlédnutí, recenze inscenací divadel profesionálních i amatérských atd. Mladší divadelníci ji mohou znát jen prostřednictvím její publicistické činnosti. V posledních letech jí její pohybové ústrojí nedovolovalo cestovat a zúčastňovat se náročných přehlídkových a podobných akcí. Poslední recenze divadelních představení se proto týkaly výhradně pražské divadelní scény, začasté Divadla ABC ve Vodičkově ulici, kde sama v č. p. 35 rovněž bydlela.
My dříve narození ji pamatujeme jako lektorku a porotkyni mnoha divadelních přehlídek a vzdělávacích akcí. Osobně jsem měl tu čest se s A. Urbanovou setkat před více jak čtvrt stoletím. Znal jsem ji ale již dříve, a sice z výborných dramaturgických pozorníků, které jako dlouhodobý seriál vycházely na stránkách Amatérské scény v letech 1978–1983. Dodnes je to nevytěžená pokladnice dramaturgie divadelních souborů. Stejně tak ediční řada Divadlo pro děti (1986–1994), na jejichž většině dílů se podílela redakčně a především jako autorka teoretických statí a dramaturgických pendantů k otiskovaným hrám. Tři publikace z této řady jsou přitom pouze jejím dílem, včetně stěžejních prací pro oblast divadla pro děti, které vzpomíná Eva Machková v předchozím příspěvku. Troufám si tvrdit, že tomu, kdo důkladně prostuduje 14 dílů této ediční řady, se dostane nesuchopárnou formou teoretické průpravy vysokého stupně nejen pro dramaturgii divadla pro děti, ale pro dramaturgii vůbec.
V roce 1983 jsem A. Urbanovou potkal takříkajíc naživo a služebně. Bylo to na některé z mnoha přehlídek amatérského divadla, nejspíše na Wintrově Rakovníku. Neslužebně to bylo pravděpodobně o něco dříve na poděbradském FEMAD. Její rétorika sice nebyla tak atraktivní jako např. u souputnice Jarmily Černíkové-Drobné, ale kdo přivykl tomu, že myšlení předbíhá řeč, že se ledacos nakousne a nedopoví, tomu se dostalo překvapivých postřehů, vývodů a poznání v nedohlédnutelných souvislostech. Přivyknout bylo třeba jen tehdy, kdy A. Urbanová promlouvala k velkému auditoriu. Jinak tomu bylo v malých skupinách, a už zcela jinak při projevu psaném. Sotva bych nalezl další příklad pocitu nadšení z četby odborné statě či recenze inscenace, v němž by se mi spojovaly výše uvedené premisy (postřehy, souvislosti, vývody) ve výsledku dovedené k podstatě věci, navíc s espritem, srozumitelně a tudíž čtivě.
Blahé paměti, poté, když začala v někdejším Sovětském svazu pěrestrojka, naši soudruzi velice zostražitěli, a my jsme museli např. zařazení inscenace do programu FEMADu v Poděbradech dokládat písemnými recenzemi. Pamatuji se, že jsem se přímo těšil, až mi Alena Urbanová dodá hodnocení a přímo se tetelil nad jeho čtením.
Tímto upamatováním se dostávám k tomu, co by mělo být zaznamenáno. Po smrti Pavla Boška (1980), jednoho z duchovních otců poděbradského FEMAD, slujícího v 70. a 80. letech označením salon odmítnutých (tehdy poprávu, neboť se v drtivé většině jednalo o ideologické důvody), se proměnil zásadně způsob programové přípravy tohoto tehdy nejvěhlasnějšího divadelního festivalu u nás. Nastoupila týmová práce spočívající v důkladném mapování divadelních počinů v celé tehdejší republice a ve výběru toho nejkvalitnějšího, nejinspirativnějšího a mladého duchem. Mezi těmi, kdo objížděli republiku a pak se pět až osm hodin věcně dohadovali o optimální programové skladbě, byla A. Urbanová jedním z nejčastějších „výběrových komisařů“ a nejrespektovanějších odborníků. Nejvěhlasnější období FEMAD v Poděbradech a poté v Libici nad Cidlinou je z velké části její zásluhou. To se moc neví. Od ročníku, kdy se FEMAD v Libici n. C. proměnil na festival a tvůrčí dílnu divadla pro děti, už jsme tak mocně po vlasti necestovali, leč A. Urbanová patřila i v celé této jedenáct let trvající éře (1990–2001) k opěrným pilířům programové rady a lektorského sboru.
Stejnou oporou byla při koncipování a odborném zajišťování celostátní přehlídky činoherního divadla pro děti. Jako lektorka a členka odborných porot se zúčastnila celé plejády dalších, většinou krajských postupových přehlídek, zejména v Praze a Středočeském kraji. Pracovala v krajských i ústředních poradních sborech, později odborných radách pro amatérské divadlo NIPOS-ARTAMA a nelze nevzpomenout, že byla stálou posuzovatelkou textů autorské soutěže Oříšky pro Popelku ve všech jejích dosavadních ročnících. Název této soutěže a rakovnické Popelky byly inspirovány jednou z jejích předních prací, pojmenovanou Popelka divadla pro děti.
Jsem rád, že A. Urbanová dovolila dát část názvu své knížky do vínku zmíněným soutěžím. Budou ji tak nepřímo připomínat navzdory tomu, že jí jakékoliv zviditelňování nebylo vlastní. Patřila mj. k těm soudným, kteří v jisté fázi svého profesního života, vědomi si svých možostí, netouží být v centru dění, natož pozornosti. Mnohokrát jsem ji musel již před mnoha lety přemlouvat, aby přijala členství v lektorském týmu FEMAD či přehlídkové porotě. Říkala, abych vzal někoho mladšího, že už na to nemá atp. Paradoxně v tom byla vlastně nesoudná. V mých vzpomínkách zůstane vedle vážnosti k profesní erudovanosti zachován tento sympatický rys spolu s neokázalou noblesou a také se zvláštním humorem suchého anglického rodu. Ostatně jeden její výrok jsem autenticky zaznamenal a mám jej na pracovním stole již deset let. Po představení Báchorky o lípě jistého nejmenovaného souboru na Popelce v Rakovníku povzdechla nad marností svého snažení slovy: „Jak prázdný a pustý zdá se světa běh, pravil Hamlet a měl recht!“ Sem tam se na ty dva verše podívám, pomůže mi to leccos přežít a nevzdat.
Úctyhodné dílo, které A. Urbanová za sebou zanechala, aniž by takřka do posledních svých dnů opustila pozornost od osnovy svého pomyslného tkalcovského stavu, patří v kontextu českého amatérského divadla k těm nejzásadnějším. Pro ty, kdo ji osobně nepoznali, se může zdát toto tvrzení přehnané. Pokud se začtete do jejích prací, pak mi dáte, věřím, za pravdu, a to i v tom, že z našeho kulturního života odešla poslední noblesní a výsostně erudovaná první dáma české divadelní kritiky. Nevím o nikom, kdo by mohl promptně navázat zpřetrhanou nit.