Texty: ZÁVODSkÝ, Vít: Imunolog s duší kumštýře (Zd. Čecháček-Turba). AS 2008, č. 5

Imunolog s duší kumštýře

Vít Závodský

V početné pospolitosti příznivců i dlouholetých agilních tvůrců amatérské Thálie patrně nenajdeme mnoho těch, kteří si za celoživotní orientaci zvolili přírodovědně-medicínskou dráhu a jejichž hlavním pracovištěm je tedy vysoce specializovaná odborná laboratoř. Platí to však o nynějším říjnovém jubilantovi, vitálním sedmdesátníku RNDr. Zdeňku Čecháčkovi-Turbovi, jehož jméno dobře znají nejen v příslušných lékařských kruzích, ale také – coby scenáristu, režiséra, dramaturga, lektora nebo porotce – v pestré oblasti netradičního „alternativního“ jeviště, a to už od zakladatelského období 60.–80. let.
Ostravský rodák (1938) Zdeněk Čecháček (zvučné umělecké jméno Turba přejal od manželky Jarmily, doktorky psychologie a též současné pedagožky DIFA JAMU) nastoupil po maturitě na Přírodovědeckou fakultu tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykovy) v Brně, kde r. 1961 absolvoval obor matematika – fyzika, později doplněný rigorózem a atestací. Již počátkem vysokoškolských studií se ovšem začal intenzivně a výrazně uplatňovat ve sféře tzv. divadla poezie. Jeho profesní kariéra pokračovala v Biofyzikálním ústavu ČSAV, na oddělení nukleární medicíny MÚNZ i jinde. V hektické polistopadové etapě se s plnou vervou chopil příznivých privatizačních šancí a stal se dynamickým úspěšným podnikatelem ve zdravotnictví: od r. 1993 stojí coby majitel a přednosta v čele prosperující brněnské Imunoanalytické a mikrobiologické laboratoře (od r. 2004 s. r. o.), s čímž návazně souvisejí členství či funkce v dalších organizacích a sdruženích nebo spolupráce s odbornými periodiky. Jedním z jubilantových koníčků zůstává cestování do exotických krajů, zahrnující nejen poznávání tropické Afriky nebo Jižní Ameriky, ale třeba i setkání s tuleni ledové Antarktidy.
Čecháčkovy umělecké aktivity se neomezují pouze na amatérskou sféru. Počínajíc studentským asistováním režisérovi Evženu Sokolovskému (Brechtův Kavkazský křídový kruh v činohře SD Brno – 1961) šlo o řádku příležitostných kontaktů s profesionály: dvojí nastudování Saint-Exupéryho Malého prince s herečkou Helenou Trýbovou, malířem Aloisem Mikulkou a skladatelem Pavlem Blatným (1967, 1990), televizní hru Klec s Janem Třískou v hlavní roli (1973, zákaz uvedení), hojně reprízovaný scénář romských pohádek pro člena „Provázku“ Pavla Zatloukala s názvem hRom do toho (1983) a další. Byl rovněž přijat do divadelní sekce (v poslední době jako jeden ze tří konzulů) prestižního Sdružení Q, kde má mj. na starosti pořady na jeho vernisážích; díky v Portugalsku žijícímu básníkovi a dramatikovi Františku Listopadovi se mu podařilo jednu z výstav vyslat do Lisabonu a poté do Porta, kde ji otevíral tehdejší premiér Vladimír Špidla.
Jak už připomenuto, pustil se Zd. Čecháček na divadelní (přesněji řečeno na klubová a galerijní) prkna jako vysokoškolák, když s kolegou z oboru geologie Radimem Vašinkou (pozdějším významným režisérem, osobitým interpretem a protagonistou dodnes působícího pražského souboru Orfeus) na podzim r. 1958 založili v Domě pionýrů a mládeže v brněnských Lužánkách dosud s obdivem vzpomínané Divadlo poezie X 59. Vzhledem k tvůrčí návaznosti na některé postupy meziválečného Burianova „Déčka“ i jako výraz zaměření na budoucnost zvolili toto měnící se číslo vždy o rok dopředu; matematický symbol pak avizoval jeho prvotní hlavní program – zdivadelnění poezie – cestami nekonvenčními a experimentujícími. Úvodní večer s názvem Hungerfield náležel poémě Robinsona Jefferse a v prvních letech následovala úctyhodná série premiér, k nimž vedle zakladatelské dvojice montážemi z naší i světové tvorby postupně scenáristicky přispěli např. Boris Bouda, Milan Uhde, Rudolf Vévoda, skladatel Petr Skoumal, Jaroslav Novák, Eva Tálská, Ladislav Vencálek i „guru“ ctižádostivé party (s posléze proslavenými herci neamatérských divadel) Ludvík Kundera, jemuž náležela protirežimní satira Historie Velikého Okresního Kýžala (1963). „Ikska“, usilující o stálé působiště a dokonce o profesionalizaci, nicméně vystupovala v rozličných komorních prostorách (zejména v Procházkově síni Domu umění, kde ji opět pod patronací Adolfa Kroupy vystřídalo Divadlo Husa na provázku, v sálku MěKS na Radnické ulici nebo v klubu OKVS na Šelepově, kde posléze hrával Ochotnický kroužek), a to s velkým ohlasem u divácké veřejnosti i odborné kritiky (srov. kupř. vynikající Uhdeho a Vašinkovu inscenaci Inzerát na skřivánka – 1961) i s pozváními na rozličné soutěže a přehlídky včetně Wolkrova Prostějova a později Šrámkova Písku.
Zd. Čecháček tu před nástupem dvouleté prezenční služby po svém brechtovském debutu My, bujaré pokolení (1959) stačil sám připravit či spolurežírovat dalších pět pořadů, především erbovní inscenaci souboru, metaforickou koláž z veršů i šansonů Jacquese Préverta v tehdy neobyčejně populárních Kroupových překladech Velké prádlo (1961). Spolu s pantomimickými sóly Ctibora Turby se zde objevily oblíbené atributy divadel poezie této nadějeplné doby – deskou propojené dvojité žebříky a pruhovaná trička. Po absolventově návratu z vojančení a Vašinkově odchodu do Prahy se ansámblová situace dosti změnila (na jaře 1964 se soubor rozdělil na dvě skupiny a dva roky poté znaveně ztichl), takže mladý asistent biologického ústavu tu kromě mozaikových básnických pásem v samostatných večerech osobitě nastudoval verše Jana Skácela (Tři údery – 1964) a Hanse Arpa (Na jedné noze – 1965).
Rozhodující podíl měl Čecháček-Turba na další vývojové etapě Divadla X, začínající s deprimujícím nástupem husákovské „normalizace“ a posléze se uzavírající v posledních předlistopadových rocích. Zprvu „Ikska“ ještě čerpala z bezbřehé oblasti poezie, a to v Čecháčkových dramaturgicky pestrých večerech z tvorby Vladimíra Holana, Paula Éluarda, Carla Sandburga, české barokní lyriky, Ivana Golla, Leonarda Cohena atp. Tato linie kulminovala montáží z díla srbského poety Vaska Popy (Hry na vedlejším nebi – 1973). Přinesla souboru pozvání do Beogradu, po němž v přece jen uvolněnějších osmdesátých letech přišla dokonce hostování na Západě (Velká Británie, Irsko, Francie, Španělsko, Portugalsko), pro která se připravovaly cizojazyčné verze příslušných titulů. Kolektiv, jehož platnými členy byli – vedle řady úmyslně zde nejmenovaných hereckých osobností – mj. předčasně zesnulý hudební skladatel Jiří Bulis nebo naivizující výtvarník Rostislav Pospíšil (z jeho ateliéru nyní známe např. design řady Jiráskových Hronovů), se orientoval stále cílevědoměji na autorské divadlo, ať už čistě z vlastní tvůrčí dílny nebo s oporou v náročných prozaických cizích i domácích předlohách. Byla to etapa usilovného hledání v atmosféře vnitřní svobody, jež se pak spontánně přenášela na divácké sympatizanty, období „objevů, pokusů, šťastných chvil i některých zklamání“. Oproti rané vlně divadélek malých jevištních forem (i v ní šla „Ikska“ vlastní cestou a známější pražské scénky nikterak nekopírovala) sice premiér poněkud ubylo, ale většina z nich se prosadila originalitou scenáristicko-režijního přístupu a výslednou interpretační kvalitou, o niž se zasloužili rovněž režiséři Arnošt Goldflam, Antonín Hořava, Rudolf Chudoba, Jan Borna nebo Jiří Pavloušek.
Máme-li si opět všimnout pouze titulů spojených režijně a někdy též scenáristicky s jubilantovým jménem – celkovému vývoji Divadla X je věnována fejetonisticky vzpomínkově pojatá, Turbovým vyznáním zarámovaná kapitola z pera člena souboru Mikiho Skorkovského v publikaci Pódia z krabičky (NIPOS 2005), stojí za alespoň připomenutí všech devět. Start byl uvolněně komediální: Skorkovského scénář na motivy Jirotkova Saturnina, rozverná červenoknihovní parodie Květinka Marta (1974), jejíž žánr našel volné pokračování v původním Kabaretu Rozmarná srna (1979). Následovaly jedny z umělecky nejzávažnějších počinů „Iksky“: působivá Čecháčkova vlastní dramatizace známé vědecko-fantastické alegorie Raye Bradburyho, nazvaná Fahrenheit 451 (1976), politicky nonkonformní jevištní verze povídek z Rudé jízdy od Isaaca Babela Moje první husa (1978), též na JH uvedená Hálova scénická podoba filozofického románu Dina Buzzatiho Tatarská poušť (Pustina – 1980), Brechtova dialogická knížka z prostředí antifašistické emigrace Hovory na útěku (1981), nastudovaná dokonce ve třech odlišných verzích, odvážná a opět protitotalitně laděná haškovská látka Velitelem města Bugulmy (1982) a v kontrastu s ní modernizující úprava lidové hudební barokní hry Komedie o Františce, dceři krále anglického, též o Honzíčkovi, synu kupce londýnského (1984). Turbovým takříkajíc epilogem v Divadle X byl pak Koncert pro Woodyho Allena (1986); údajně poslední vystoupení souboru, Hovory na útěku, proběhlo 17. listopadu 1989 v pražském Branickém divadle, i když sám režisér si ještě matně vybavuje svůj potomní, minimálně reprízovaný literární pořad z básní Jana Zahradníčka a povídek Jana Beneše.
Od devadesátých let, kdy se členové „Iksky“ definitivně rozptýlili, absorbovala Čecháčkovu energii především úvodem zmíněná oblast zdravotnického podnikání. Někdejší člen poradních sborů ÚKVČ, jihomoravského KKS a brněnského MěKS, příležitostný přispěvatel AS a spolupracovník na záslužných publikacích NIPOS (např. Divadla svítící do tmy – 2006) se však i tehdy průběžně věnoval lektorským aktivitám a práci v odborných porotách regionálních soutěžních amatérských přehlídek (Brněnské kolo s postupem na WP nebo ŠP, setkání kolektivů malých jevištních forem ve Valašském Meziříčí, hodonínský Divadelní Hobblík a Mumraj! s výběrem na národní festivaly aj.).
Z nedávné doby prokázala velmi inspirativní význam Čecháčkova režisérská součinnost s ambiciózním Divadlem Čára Brno, u níž se blíže zastavme závěrem. Tehdy již profesionální dramaturg Ladislav Stýblo z podnětu zdejšího obzíravého herce Přemysla Hniličky na podkladě pamětí téměř zapomenutého spisovatele a dramatika Františka Zavřela Za živa pohřben sestavil mu scénář Heroika aneb Play Zavřel (2006). Silně kontroverzní autor (výtečně jej ztělesnil Jiří Bartoň) byl v první republice militantním odpůrcem oficiální státní reprezentace a za protektorátu se ocitnul na fašizujících pozicích. Čecháčkovu týmu ovšem nešlo o toliko dokumentárně biografický aspekt tématu: na jednoduché praktikáblové scéně se záplavou poházených lejster v brněnském Kabinetu Múz (s problémovou a interpretační návazností na tamní jevištní verzi Čapkova „Foltýna“), na pozadí společenských proměn antiiluzivně demonstroval nadčasový úděl talentovaného tvrdohlavého umělce, poháněného vybičovaným egocentrismem a titánským velikášstvím bez ohledu na potřebné morální korektivy.
Nezbývá, nežli doktoru Zdeňku Čecháčkovi-Turbovi, košaté osobnosti prohánějící se hájemstvím vědy i múz, popřát pevné zdraví (ostatně také klientům jeho laboratoří, mezi nimiž se ocitl též pisatel těchto řádků, nechť přicházejí výsledky co nejpříznivější), dosavadní záviděníhodnou vitalitu a nové kumštýřské sukcesy. Tušíme, ba víme, že v jeho hlavě i v současnosti dozrává nejeden zajímavý divadelní nápad.