Texty: AS 2004, č. 5, s. 36, Saša Rychetský.

OPĚT V JESENÍKU, TENTOKRÁTE „V ÚDOLÍ“…

Snad pouhou šťastnou náhodou (jeli jsme si užít babího léta v horách) jsme se ocitli v pátek 17.9.2004 ve městě Jeseníku, kam už tolik let jezdím – a rád – nejen na „Divadelní Žatvu“, ale i na semináře k dramatické výchově a další akce. V tamním divadle právě začínal DIVADELNÍ MINIFESTIVAL „V ÚDOLÍ“, pořádaný sekcí Jirka a MKZ Jeseník, ve spolupráci s mnohými dalšími sponzory, spolupořadateli a přispěvateli. Zaujal mě už plakátek na tento festival – zkrvavená tvář Kristova z posledního amerického velkofilmu, s nápisem „Zasažen divadlem“. Proč ne – i když, nebýt poučen, asi bych dále nečetl, zařadil bych tuto propagaci po bok podobným veledílům, jako „Myslím to upřímně“! Taky docela dobrý fór… Ale naštěstí jsem dočetl, a dočetl jsem se, že prvé představení začne za pět minut (dále už jsem nedočetl, spěchaje)… Tak jsme vešli.
V takřka prázdném sále (jaká škoda, divadlo je to pěkné, bylo zatopeno a sedadla jsou čalouněná) jsem viděl hned několik známých, i napjatě jsem čekal, co se vlastně bude hrát. Šly fámy, že Vyškovská Romance pro křídlovku, nebo něco jiného. Pak vešla jakási silně nalíčená, silně oblečená silnější paní a učinila přednášku. A začala smršť gagů, výsostného herectví, obrovského nasazení, zábavy, smíchu pod názvem GOLDONIÁDA Divadelního souboru PIKI Volyně. Volné divadelní variace na Sluhu dvou pánů a jiné Goldoniho kousky, občas vše proloženo opět onou paní ze začátku, která, uvedena bubeníčkem na kolečkách a na provázku, vznosně recitovala jakési nesmyslné veršovánky. Vše se to nádherně propojovalo do zábavy, která mě nenechala moc vydechnout a přemýšlet, o čem to vlastně je a proč. Bavil jsem se nejméně tak dobře, jako oni na jevišti! Teprve až později, dávno po skončení, mi přišlo líto několika věcí. Že bylo v divadle tak málo lidí na tak skvělou zábavu! Že to celé nebylo nijak uvedeno, ani zakončeno, jako by to nikdo nepořádal, jako by to nebyl festival, jen jakýsi kšeftík. A hlavně mi trochu v tom nádherném mumraji a skvělém herectví absentoval jasnější příběh, téma, zacílení odkud, kam, proč…
Po skončení jsem byl pořadateli převelen do internetové kavárny Plíživá kontra na další představení Divadla D.N.O. Hradec Králové pod názvem: To je jeD.N.O. Po příchodu jsem se mírně vyděsil – někde vpředu malé jevišťátko, kavárna nabita mnoha lidmi, z nichž ti u vchodu nebyli nejstřízlivější a vše na jevišti „ftipně“ komentovali. V zakouřeném prostředí zvenčí fučel mrazivý jesenický vichr, tu a tam někomu zazvonil mobil a v příšeří jevišťátka někde v dáli několik človíčků, kteří se snažili předvádět nádherné etudy miniaturního divadla (jakou roli asi hrála ona krabička od sirek, tabatěrka, klobouk s pletenými panáčky a podobně) a taky k tomu moc hezky něco zpívali a mluvili a recitovali. Jenže moc jsem nevěděl, co vlastně. Pak nám ještě promítli – asi zajímavý – film z diáků doprovázený komentářem a hudbou, taky jsem moc neviděl, co na obrázcích je, a pak to skončilo… Nu což, snad, kdybych byl blíže, nejlépe v nulté, či prvé řadě, měl bych z toho více. Možná bych i pochopil, o čem a proč to hrají, co tím a komu chtějí sdělit, že nepředvádějí jen své herecké, pěvecké, pohybové, recitátorské dovednosti a schopnosti. Bylo mi těch Hradeckých chvílemi líto, i když je pravda, že se s prostředím prali statečně a vytrvali! I když je pravda, že i diváci vytrvali. A zase i tady mi chyběla nějaká tečka, o uvedení a přehlídkové atmosféře nemluvě.
V sobotu jsem pak – ke své lítosti (drobet jsme zabloudili v jesenických horách a marně hledali cestu zpět do civilizace) nestihl představení divadelního souboru Divá Bára z Prahy MY SE VLKA NEBOJÍME. Ale všichni, kteří byli (a dětí se prý v Jeseníku sešlo docela dost) byli nadšeni pohádkou, herectvím, tím, jak se bavili nejen ti na jevišti, ale celé hlediště, zpíváním, scénou, kostýmy. To je dobře, i když mi to bylo líto!
Večerní představení Divadelního souboru Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí AMATÉŘI, které autorsky připravil Josef Tejkl (mám toho chlapa rád a moc si ho vážím), začalo černou vlajkou nad divadlem (po celý večer pak byly telefony, cože se stalo?), vystavenou rakví s lahví fernetu ve foyeru divadla, parte, které dostal každý z přicházejících diváků oznamovalo osoby a obsazení. Neskutečně morbidní, podivná, černá atmosféra každého diváka vtáhla do pocitů dost prazvláštních, ale nikdo nezůstal lhostejný. Ona „výjimečně hořká komedie“ o pohřebním ústavu, litrech vypitého fernetu, bezdomovci sedícím v přítmí u dalšího a dalšího piva a provokujícího tím, že je – ale nikdo netuší proč, jehož excelentní part jedné věty přijde až na samý konec, korupci, amatérství v podnikání, bezohlednosti, krutosti, sebeukájení se v katechismu frází byla sice hodně pro smích, ale pod ním mrazilo. Až naturalistické herectví přesně korespondovalo s obsahem a sdělením, vše proloženo podivně komentujícím švihákem a zemitým, drsným (a skvěle zahraným) šramlem. Skvělé, výborné představení, hluboké, s prazvláštní poezií - ne náhodou se mu mohli obdivovat i na loňském Hronově. Jen zase až hluboko v noci jsem si kladl podivné otázky o některých nesrovnalostech – kam se poděl výčepní najednou? Proč tu Mařenu hrál chlap – to se všechno posunulo jinam, spíše do trapnosti. Snad ocitovat text finálové písně je nutno:
Kobližky zasněženy a husy podřezány,
a dozlatova září monstrance pecí
na číšky kořaleny jak na Kristovy rány
a do dna civí dědci širokoplecí,
kabáty promočeny jak nemotorné vrány,
co zkoušejí si rubáš svléci…
Po skončení jsme se jen tak mimochodem dozvěděli, že právě dorazil i inzerovaný a několikráte již pořadateli omluvený Zdeněk Vrága z Hradce Králové se svou recitací POPIS LÁZNÍ KUKS . Po předešlém DIVADLE to měl bezesporu hodně těžké. Vyrovnat se s doznívajícím fernetově hořkým zážitkem, s velkým sálem divadla, s unavenými diváky, se svým velmi nešikovným kostýmem (bílá paruka, červený kabátek, krátké civilní plátěnky, černé ponožky a černé lakýrky) – to byl úkol vskutku nelehký. Hlavně pak dramaturgicky naprosto nesmyslný. Hluboký obdiv zbyvším diváků, že vytrvali poslouchat onu krásně artikulovanou, byť trochu bezobsažnou deklamaci. Komu a proč to bylo učeno? Snad propagace turistických kanceláří? Nevím.
Poslední plakátovaný soubor XXXHX XOXXOXX z Ostravy s představením UMĚŘENÁ DELIKÁTNOST se nedostavil vůbec, nemusel jsem tedy znovu absolvovat cestu do Plíživé kontry a pobyt v ní. Možná dobře tak – jen mě zase mrzelo, že jsem se nedozvěděl informaci proč ne, či nevyslechl omluvu pořadatelů, jejich uvedení celého bloku a každého představení, ani zakončení přehlídky. Tak nějak to všechno přestalo a diváci se rozešli – a nic.
Z Jesenického víkendu budou dlouho doznívat zážitky z Goldoniády i z Amatérů, obolavělé nohy po 40 km se snad spraví, právě tak, jako vyčichne i pachuť z té výjimečné nekonformní neatmosféry přehlídky. Snad příště by stálo za to, mít možnost si i se soubory povídat, to, aby se viděli hrající navzájem, aby přišli i lidé – diváci, aby to zkrátka byl další svátek. Jeseník si jej zaslouží – a pořadatelé také. I oni by měli mít onen pocit výjimečnosti a svátečnosti! Každopádně – díky!
Saša Rychecký