Texty: CÍSAŘ, Jan: Co jsem to vlastně viděl. Zpravodaj Divadelního Děčína, 13. 5. 2007

Sobota 12.května 2007, čtyři představení. Kdysi jsme se jako porota vzbouřili, že čtyři představení denně je moc, ale teď se nedá nic dělat, musím čtyřikrát napsat, co jsem to zase viděl.
SPODINA (Spolek divadelních nadšenců) z Plzně a jejich inscenace Kočáru nejsvětější svátosti Prospera Merimée mne utvrdila v tom, že divadlo je herec, herec a ještě jednou herec. Ten příběh – spíše příhoda, ne-li skoro anekdota – o slabosti mužů a síle žen byl rozehrán v tradičních parametrech situace postavené, realizované a rozvinuté hereckou akcí.
Oba představitelé hlavní dvojice si nenechali ujít příležitost, která se jim takto nabídla. František Šimánek, ačkoliv jeho místokrál trpí pakostnicí, byl doslova nabitý neovládaným temperamentem, energií, všemi možnými vášněmi i nezkrotnou touhou poroučet – aby tak rád na konec podlehl své milence.
Olga Ženíšková ji obdařila množstvím proměn, detailů, různých poloh využívajích jak gest, mimiky, pohybu, tak třeba i šatů, střevíčků. Byla mnohotvárná, ale přitom svou schopností předvádět se, hrát nezapřela herečku a hlavně: ženu. Kdysi jeden z kritiků, který příliš nepřál MCHATu a Stanislavskému napsal, že je sice krásné prožívat, ale hlavní je, jak daleko dostřelí svou ženskostí paní Olga Knipper-Čechovová přes rampu. Olga Ženíšková dostřelila daleko.