Texty: AS 2004, č. 5, s. 33, František Laurin.

ZAMYŠLENÍ PROFESORA LAURINA
NAD POSLEDNÍM JIRÁSKOVÝM HRONOVEM

Můj první Hronov začal v létě koncem padesátých let na dovolené ve Stráži pod Ralskem, kde mě vyvolával městský rozhlas, ať se okamžitě vrátím do Realistického divadla převzít záskok v Jiráskově Filosofské historii, která se má hrát v předvečer hronovské přehlídky. Stalo se, byl jsem také přivítán na schodech divadla a prvně vnímal hronovské náměstí a divadlo s jeho zvláštní atmosférou.
V šedesátých letech jsem na Hronov nejezdil, znám ho spíše z almanachů, ale uchvátila mě historka z roku 1969. Jeden účastník volal na úřady, že se tu hrálo představení politicky rozvratné. Ptali se ho, jak to poznal, když je tak hluchý, že ani ve třetí řadě neslyší nic z toho, co se na jevišti říká. Vysvětlil, že je sice hluchý, ale když lidé ve stoje nadšeně tleskali, muselo to být jistě něco protistátního.
Na tomto místě by se mi chtělo rozepsat o svých pocitech z let sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých a charakterizovat je nějakým detailem. Ale při vědomí délky úvahy a obav s přílišné subjektivity posouvám se rovnou na Hronov 2004 a nechám to na jindy.
Poslední Hronov mi přinesl několik otázek k zamyšlení. Rozuměl jsem dobře, že v době úzkého vymezení hronovského programu v osmdesátých letech docházelo k určité sterilitě (přitom amatérské divadlo nejrůznějšími zajímavými proudy), a tak někteří právem prosazovali víceoborovou nesoutěžní přehlídku, poskytující objektivnější a inspirativnější obraz o amatérském hnutí. Ten poslední Hronov však naznačil určité problémy s výběrem. Mělo by jít o vrcholnou kvalitu. Ale kolik lidí zná a může srovnat inscenace jednotlivých nominačních přehlídek. Některé poroty nominují velký počet inscenací, jiné uvážlivěji žádnou. Musí opravdu z každé oblasti amatérského hnutí být v programu něco zastoupeno, když v jiné oblasti jsou výsledky lepší? Kde se najde poměr a srovnání? Je vůbec možné uvažovat v souvislostech? Neznám celou technologii výběru inscenací, ale běžný divadelník měl pocit, že bez ohledu na kategorie a druh přehlídky neviděl v Hronově úhrnem to nejlepší.
Ale především: žádná vrcholová přehlídka není nikde nesoutěžní. Obávám se, že tento způsob Hronova je už překonán, protože mu chybí vzrušení, poměřování, diskuse o vítězstvích a prohrách. I při různých žánrech lze jistě hodnotit celou řadu společných prvků, především pak tvořivost inscenace. Dovoluji si tedy navrhnout, aby i na Hronově se udílely ceny: za inscenaci, režii, dramaturgii, scénografii, mužský a ženský herecký výkon, výkon do 25 let, za celkovou inspiraci a Kyselý citron přehlídky.
Soutěž by mohla probíhat tímto způsobem: tři návrhy pro každou kategorii by připravili lektoři PC klubu spolu s jedním členem redakce, jedním zástupcem pořadatele a jedním lektorem z klubů. Na konci přehlídky, v sobotu v devět hodin ráno, by byla vyhlášena nominace a vzápětí by o vítězích hlasoval sbor (jakási akademie) složený z navrhovatelů všech lektorů a po jednom z účastníků každého Klubu, kteří by viděli všechny inscenace. Při odpoledním představení by pak byli vyhlášeni vítězové Hronova.
Zároveň by mohla probíhat soutěž diváků o nejúspěšnější inscenaci. Měla by dvě linie. Po každém představení by diváci hodili do urny lístek s hodnocením 1-5. Ale diváci neznají souvislosti, počet hlasů diváků by se asi musel řídit koeficientem, kolikrát se hrálo a kolik míst bylo v hledišti. Proto by na přesnější a objektivnější hodnocení bylo vybráno padesát diváků, kteří by hlasovali na základě všech zhlédnutých představení v pátek večer. Souhrn těchto dvou hodnocení by vedl k výsledku.
Jsem si vědom, že soutěžní řád může mít podobu zcela odlišnou. Ale lépe jakoukoli než žádnou. Jsem zcela přesvědčen, že by to vneslo do hronovských vod netušené oživení.
Prof. Mgr. František Laurin