Texty: AS 2004, č. 5, s. 30 - 31, Vlastimil Král.

HRONOVE… HRONOVE…

O hronovském festivalu lze vskutku psát jen v superlativech. Jeho profesionální a poloprofesionální zázemí dělá z něho „výkladní skříň“ amatérského divadla. Kontinuita jeho tvůrčí personální geniality existuje bez narušení dobře víc jak dvacet let (byla před začátkem „postnověku“, v průběhu jeho „nastolování“ a je v následných časech jeho existence).
Dramaturgie přehlídky, její teoretické zdůvodnění, hluboké a široké zázemí volby a výběru, to vše zabezpečuje vysokou kvalitu výsledků celoročního úsilí. Prokomponováním norem teoretické a praktické přípravy uchazečů o vzdělání je Jiráskův Hronov kulturní institucí vysoké intelektuální úrovně.
Taková pozornost a péče nám amatérským režisérům a hercům tenkrát, tj. před padesáti roky, kdy jsem v roce 1954 poprvé navštívil Jiráskův Hronov, věnována nebyla. A to právě v té nejdůležitější otázce, tj. specifičnosti divadla, jako relativně samostatného druhu umění. Až živelný proces inscenační praxe 60. let otevřel problém „závislosti“ divadelního projevu na literární tvorbě. A od poloviny 70. let lze zaznamenat cílevědomost úsilí, zvláště pak v 80. letech, a tento tah na samostatnost a zdokonalování divadelní praxe trvá.
Dnes lze široce hovořit o teorii a praxi „autorského divadla“. (Autorského divadla ať již jako součásti nebo odnože divadla, či dokonce jako jisté modifikace, anebo dokonce jako o všeobjímajícím fenoménu zavazujícím jiné modifikace teoreticky rozpracovanou metodologií.)
Teď asi předbíhám. V posledních letech se totiž nemohu zbavit dojmu, že se tento úspěšný proces dostal ke kulminačnímu bodu, a že dochází k absolutizaci kritérií v hodnotové orientaci výlučně dle zákonitostí „autorského divadla“. Ve výběru, v hodnocení jsou uplatňovány teze vyhovující spíše experimentu, exhibicionismu, soutěživosti „dělat to jinak“, dokonce k nadprodukci „stejnosti přesahů“ (viz erotické a sexuální motivy v „neinterpretaci“ druhově i žánrově čehokoliv. Autoři pak cítí potřebu divákům vysvětlit „společenskou funkci“ „neinterpretačního“ díla a do programu píší vysvětlivky (viz k inscenaci Sloupy).
A „přesah“ (smysl, význam…) dění na jevišti se však ukázal být o něčem jiném; o tom víc napověděla výzva, že „kdo je v etice útlocitně uhnízděn, hrozí mu újma“. Díky za upřímnou otevřenost! K čemu etika, že. Domnívám se, že bylo docíleno absence respektování a hledání jednoty obsahu a formy v jevištním významu těchto kategorií estetiky divadla.
Velice mě zaujala inscenace Kafka – Za dveřmi, koneckonců i první Antigona Divadla Potôň Levice. Jde mi o „přesah“ jak detailu, tak i celku. A mám za to, že jít důsledně touto cestou, nutně bychom se dostali k subjektivním zdrojům. Je-li totiž režií i herci jeviště zahlceno výrazovými prostředky tzv. pokleslými, nezaujme mě. (Např. jsem vypnul televizi po hodině dívání se na Sluhu dvou pánů s panem Donutilem, ze Sloupů a z Misionářů jsem odkráčel cca po dvaceti minutách a na Goldoniádě se mi nepodařilo za celé představení vyloudit ani jedno pousmání.)
U Sloupů a Misionářů jsem si uvědomil, že „intelektuální zátěží“ inscenace netrpí, a že mohu po chvilce odejít. Ve vypočítaném čase se vrátit, abych zaznamenal formu „přeneinterpretování“ „přesah celku“, eventuálně se dotázat odcházejících diváků. A Goldoniádě pana Vápeníka už vůbec o nic nekráčí, pouze „srandovními“ gagy uskutečnit atak na bránici diváka, a to s absencí jakékoliv stopy intelektuálního projektu.
Od pondělka do nedělního rána jsem měl dost a dost rozhovorů na téma dramaturgie Jiráskova Hronova. Naprosto převažovaly odsudky těchto inscenací. Hodnotící formulace jsou nepublikovatelné. Hovořil jsem i s několika protagonisty Jiráskova Hronova. Se základními kameny mých názorů a postřehů vyjadřovali porozumění. Poukazoval jsem na devastaci kulturních hodnotových orientací, na společné tažení naturalismu a nihilismu ve jménu naprostého zrelativizování jakékoliv jistoty a hodnotu artefaktu, ať už je to fenomén sféry reality nebo transcendentna.
Vrátil jsem se k dekadenci, symbolismu, k takovým velikánům jako Baudelaire anebo třeba jen náš Karásek ze Lvovic, ale u všech jsem zjistil zároveň vůli a snahu subjektu po pozitivním fenoménu „přesahu“ touhy po „jednotě krásy a dobra“, i když přes hlubokou a duši rozdírající melancholii a ztrátu sebejistoty a vyznávání specifické samostatnosti poezie. Málo z toho pozitivního jsem vnímal v inscenacích, které jsem viděl na Jiráskově Hronově. V rozhovorech s protagonisty jsem upozorňoval, že je docela možné, že krajské i jiné přehlídky vytvářejí optimističtější obraz (a ani Hronov jsem neviděl celý). Jenže rozmluvy s lidmi, kteří festival viděli celičký, mne přivedly k ujištění, že je náš názor shodný.
Dovolte mi za zkormoucené diváky uvést ryze osobní příklad. Osamělý, žijící v neradostné samotě, seznámil jsem se před odjezdem do Hronova se sympatickou ženou. Při příchodu do sokolovny jsem si zvolil první židli v jedné řadě vpravo. A najednou se ta světlovlasá žena posadila vedle mne. Nečekal jsem ji. Moje dušička zněžněla. Pocit štěstíčka však skončil v okamžiku, kdy na jevišti zahájil „striptýz“ robustní chlap. A naprosté zmrazení dovršil otřásající se „panelák“ a svršky létající nad „střechu“. Ano, pane autore, u tohoto exhibicionismu jsem se rozhodl nebejt. Opustil jsem místo. Opustil jsem sympatickou ženu. Po jejím boku sledovat „zběsilost suterénu“ by bylo deklasování něžných citů v sobě a zároveň pošpinění půvabné ženy (Jako kdyby vám soused hodil na keř nádherných růží lopatu psích lejn.)
Můžete se podivovat, když poznamenám, že v těchto okamžicích vyvstaly v mé paměti řádky s obrazy „…písknutí škrceného novorozeněte na hnoji stáje, vzlykot dítěte nedospělého v loktech zhovadile…“ a dále „…obrovská hnojiště brutalit… / v sklenících sobectví dnes kvetou ideje… / Kramáři, kuplíři, jde s vámi prokletí… / váš Kristus mrtvý je a s ním i naděje…“ (Antonín Sova). To byl „přesah“ řítící se mojí zněžnělou dušičkou. Opravdu, nebylo možné s tou světlovlasou ženou sdílet tu otřesnou podívanou a držet se za ruce. A právě pro to, že v té „podívané“ jde jen o „přesah“ předváděného detailu! A já se zděsil nad možností, že hromadění obdobných detailů bude pokračovat. Proto jsem odkráčel. Potěšilo mě, že mě další následovali.
A po přečtení některých tiskovin jsem pochopil, že publicistika, těmto inscenacím věnovaná, je vedena snahou toto tzv. „požitkářství suterénu“ poetizovat, a tím vlastně vytvářet „realizační prostor“. Jak je vidět, tak „kulturní politika“ undergroundu, s tendencemi polopornografického naturalismu a nihilismu, zacíleným ostře na zatracení až likvidaci poezie všeho v minulosti či odpoetizování myšlení, emocí, fantazie, názorů, postojů, činů a chování mladých generací v současnosti, je respektována.
Je nejvyšší čas vytvořit prostor, a to dostatečně velký, pro kritiku těchto snah. Vždyť je řadu let poměrně jasno, oč v kultuře a v umění kráčí. Jsou to totiž nejvhodnější sféry, v nichž lze snadno z občanů společnosti utvářet bezbranné, snadno manipulovatelné šáši. Zlikvidovat přetrvávající vzorce chování a jednání (vymýtit je z hodnotových orientací) a místo nich absolutizovat funkce pouhých orientačních znaků. Totálně oslabit vyšší nervovou soustavu (analytickou) a vrátit člověka do sféry první signální soustavy (podnět – reakce). Dostat člověka do převládajícího vlivu nebrzděných, a zdánlivě svobodných pudů. A těch pomocníků ve sféře kultury a umění…
Vedle hledání souvislostí generačního úsilí ve vymaňování autorského divadla z nadvládí literárních textů jsou v tichosti kradeny a devastovány generace (či ročníky) „náctiletých“ a starších, a to ve jménu těch „undergroundových, vulgárně antropologických klišé, plně teoreticky – některými sexuology a psychoanalytiky i prakticky – předpokládané a zdůvodňované. Ano, fenomén erotiky a sexu, tolik prodejný a ziskový, hodlá ovládat společenské vědomí. Tendence provokace, brutality, zběsilosti ve jménu hesla „sex a politika“ už nejsou pouze jako projev, ale jako řízená metodologie (a divadlo se stává implicitní součástí).
A právě pro toto zjištění se domnívám, že je nejvyšší čas vrátit se ke Kottově Velkému Mechanizátorovi dějin a vůbec se nelekat pokřiku o nebezpečí „ideologizace“! Vzít prostě na vědomí, že Shakespearovi bylo jasné a srozumitelné, že svět není jen Sen noci svatojánské, a že bychom měli reagovat stejně.
Rád bych, aby si protagonisté amatérského divadla prodiskutovali otázku, zda opravdu nedošlo ve sféře výrazových prostředků k absolutizaci zájmu a pozornosti jen na zákonitosti procesu jejich užití, a to především nejsubjektivnější formy autorského divadla, kde je tzv. dáno, že „neinterpretační výrazivo“ je kvalitativně vyšší konstantou, než režijně-herecký element interpretační!
V těchto souvislostech tři poznámky:
1. Napadla mě otázka, zda snahy po dominaci metodologie tvorby „neinterpretačních“ inscenací nekoketují s jistou dávkou subjektivistického sektářství.
2. Doporučoval bych zamyslet se nad faktem, že v průběhu Jiráskova Hronova podstatně přibylo diváků, kteří si po zhlédnutí „interpretační“ inscenace vzájemně sdělují: Konečně pohlazení. A nezdálo se mi, že by šlo o hlupáky, kteří nejsou sto identifikovat „neinterpretační“ díla, protože v procesu vnímání je tak filtrují, že ve výsledku přijímají pouze vnější povrchní obrazivost.
3. Bylo by vhodné, aby na úrovni doby a dosavadních zkušeností, s přihlédnutím ke všem souvislostem, byla věnována pozornost vztahu dramatu a divadla. (Mám za to, že apriorismu ve schématu o škodlivosti podílu „mimouměleckých vlivů“ v divadle, dále pak s dogmatismem „naruby“ v tzv. „odideologizování“ a s podezíráním z nedostatečnosti být „postmoderním“, že už bylo dost a dost.

Co říci na závěr?
Někde jsem četl, že „trpět a mlčet je třeba se naučit“. Škoda, nedodržel jsem to. Když ale nesnáším vyšklebování a parazitování na hrozící agonii života, a to ani když se zachumlají do mlžení a jiných zamaskování divadla „šoku“ a popustí uzdu zběsilosti pudových reakcí vydávaných za „košatost emocí“.
Vlastimil Král
(Původní text autor zkrátil na žádost redakce na polovinu.)