Texty: GARDAVSKÝ, Vladimír: Dialog završil sezonu sněním Karla Hynka. (Deník malého lorda.) Plzeňský deník 11. 7. 2003

Plzeň – Jako poslední premiéru právě uplynulé sezony v plzeňském Divadle Dialog uvedl soubor Zamračené děti inscenaci podle básnické sbírky Karla Hynka (1925–1953) Deník Malého lorda. Autorovy básnické sbírky, cykly a skladby vznikaly ve své době výlučně „s vyloučením veřejnosti“, a tak byl také pojmenován zatím jediný soubor jeho díla, vydaný až ve druhé polovině 90. let nakladatelstvím Torst. Poučená režisérka Alena Dvořáková uvedla však ještě předtím tři různé pořady z veršů Karla Hynka v Naivně poetickém divadle. Tentokrát plzeňská režisérka se Zamračenými dětmi inscenovala poslední dokončenou Hynkovu skladbu, obdařenou v nevídané míře jiskřivou obrazotvorností a humorem, s větší pietou (lyrické zastavení dotváří jen jedna vložená báseň z Hynkovy pozůstalosti) a s větším pochopením pro strukturu díla. Jevištní dění je méně „dramaticky rozčleněno“ a výsledek vyznívá dráždvěji. Hynkův sen o „vysoké společnosti“, jejíž příslušníci, stejně jako básník ve svých představách, dávají často volný průchod nejrůznějším extravagancím (nejčastěji erotickým), začíná roztančeně (v choreografii Hany Koutové) a velice rozverně básněmi typu Krápe furt na grape-fruit či Tlačím si na bulvy jako Purkyně. Brzy však inscenace zvážní. Malý lord jako jinoch (Jiří Kout), dravec (Marek Hankovec), lyrik (Jan Mwesigwa) či elegantní skeptik (Lukáš Langmajer) se ocitnou v trvalém zajetí ženské inspirace (její rozmanité podoby ztvárnily Lucie Vinšová, Iva Šobíšková, Eva Koutová, Zuzana Strakoňová a další interpretky). Dojde i na groteskně krutou baletní pantomimu i na smutné básnické prognózy: „Příští generace budou stavět psí boudy z našich houslí a viol. Přestanou věřit v boha, bůh bude věřit v ně. Nebude andělů. Budou jen piloti…“ Také v popisech projevů sexuality se značně přitvrzuje, a tak nezbýva, aby jinošský Cedrik Errol lord Fauntleroy skladbu (i představení) ukončil slovy: „Ach, mé drahé dámy, chci vám říci, že líbám absolutně suchým horním rtem a trochu vlhkým dolním. Bojím se dále mluviti, protože vy byste se bály naslouchati.“ Je radost zhlédnout Karla Hynka v podání Zamračených dětí. Příští sezonu bude v Dialogu zase co hrát.
Karel Hynek a jeho Deník malého lorda
„ Příští generace bude stavět psí boudy z našich houslí a viol. Přestanou věřit v boha, bůh bude věřit v ně. Nebude andělů. Budou jen piloti. Lidé budou žít v oborách a bude zakázáno je zabíjet.“
Karel Hynek se narodil 11. září 1925 v Praze, studoval obchodní akademii. Byl zaměstnán zprvu v pojišťovně, později na ústředním ředitelství státních statků, pak jako skladník. Krátce po nástupu vojenské služby byl superarbitrován pro tuberkulosu. Kromě dvou, tří básní publikoval fejetony v časopise Katolická žena a podobně, a skládal texty k jazzovým šlágrům, k nimž často použil motivy ze svých básní. Zemřel na uremii 9. ledna 1953 ve Všeobecné nemocnici v Kateřinské ul. v Praze 2.
Nikdo neznal skutečný Hynkův život. Několik bibliografických dat, která jsou dosažitelná, různorodá přátelství, která příliš snadno uzavíral, lásky, jímž se vášnivě oddával a jež si rád úmyslně komplikoval svým vyvinutým smyslem pro složité hry imaginace – to vše jsou málo spolehlivé opěrné body k studiu jeho tak podivně vyhraněného psychologického zjevu.
Jak o něm řekl ve svých spisech V. Effenberger: „Ve své variabilitě je to nepoddajných duch. V síti mystifikací se zmítá chvíli básník, chvíli jeho oběť. Jeho oči mají neklid očí štvaných zvířat. V Karlu Hynkovi se vzepřely síly mládí. Mládí, které se staví na odpor tím, že radostně na sebe béře masku zhovadilosti, aby jí snáze uniklo. ,… Každý jeho fantastický obraz, který jakoby vyplynul z temna na povrch, má svůj druhý, logický smysl. Nenechává se vést svými představami, on sám je vede. Magnetizován komickou situací rozumu v dnešním světě, povýšil ji do řádu básnického sarkasmu.… Cítil, že čas, který mu ještě zbývá, je dost určitě vymezen, usiloval proto se zoufalou odvahou o maximální koncentraci dojmů a citových zkušeností.“
V závěrečné pasáži Deníku, vkládá Hynek do Cedrikových úst proroctví. Příští generace… Tedy přes všechen ten hrozný výsměch literatuře, přes všechen despekt vůči umění, přes porážení a dobíjení mrzáků, přece ještě jsou tu housle a violy, které mu teprve budou vyraženy z ruky. Přijdou silní lidé, hysteričtí sportovci, kteří „ přestanou věřit v boha, bůh bude věřit v ně.“ Nebudou ani nebeští, ani pozemští andělé, budou jen piloti. A tito příští lidé budou ukájet své afektivní libido při pohledu na sportovní utkání a umění zanikne, neboť se přežije jako opery. To znamená nevyhnutelný konec básnictví. Proto se Hynek obrací od literatury k vlastnímu zdroji poesie, k lásce. Není čas k jejím lyrickým oklikám. Je třeba vykořistit ji v nejvyšší koncentraci, v jejích nejvyšších rafinovanostech, které končí v perverzi. Zde se cynismus převléká do dětských šatečků. Vrhne-li Cedric Errol, lord Fauntleroy, do noční temnoty hroznou hamletovskou otázku: Koho to mrdám? – začíná se před námi těžce a majestátně řítit strop společenské morálky v celém svém literárním provedení. V těchto drtivých slovech, jimiž malý lord zakončuje svou dráhu jiskřivé komety, vzbouří se naposled romantický živel básníkův proti životu.