Texty: EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních Divadelního Děčína a Divadelní Třebíče 2007 - Hugo Karas. AS 2007, č. 3, s. 23-24.

Divadelní studio D 3 Karlovy Vary si vybralo k nastudování text Dodo Gombára Hugo Karas, který byl napsán asi před sedmi lety a oceněn v soutěži o cenu Alfréda Radoka. Mělo by jít o generační výpověď, o autobiografickou výpověď mladého muže a světa okolo něj, jeho vyrovnávání se se ztrátami – dědečka, rodičů, party a nakonec i první opravdové lásky… Rozumíme tomu, proč si text soubor vybral a proč jej oslovil. Ale už předloha v sobě nese určité problémy, které se pak odrážejí i v inscenaci Déčka. Nejde o dramatický text, ale epické divadlo, kdy nám ústřední téma hry zprostředkovává Hugo Karas svým vyprávěním. Aby ona zmíněná výpověď fungovala v plné síle, musel by být Hugo jedním z nás, musely by všechny hrubosti a syrovosti zaznít naplno. Ale Gombár vše poněkud uhlazuje a přechází od skutečnosti k symbolu, metafoře. Režisérka Anna Ratajská inscenaci v základě uchopila způsobem odpovídajícím předloze a zvolila přímou a jednoduchou cestu vyprávěného divadla. Ale Hugo je příliš pasivní na to, abychom s ním mohli cítit, jít a fandit tomu, aby se ze všech těch strastí vyhrabal. Inscenace (i předloha) vrcholí v podstatě Balogovou sebevraždou. Pak už se víceméně jen mluví a Hugo vypráví o něčem, co se stalo, aniž bychom znali proces, proč se tak stalo (například proč odešel od rodičů), jsou nám sdělovány jen výsledné pocity. Samostatnou otázkou je použití slovenštiny. Hra je jazykově velmi pěkně napsaná a lze pochopit, že se v originále souboru líbí víc než v existujícím českém překladu. Ale v okamžiku, kdy ji použije, stává se prvkem významotvorným a jako takový v této inscenaci nefunguje, nebo, přesněji, působí kontraproduktivně v tom smyslu, že se Hugo nestává jedním z nás, ale že se nás jeho příběh v tuto chvíli netýká. Slovenština všechno poetizuje a přispívá tak k setření apelativnosti výpovědi.