Texty: HULÁK, Jakub; SLÍŽEK, David; VOKOUN, Martin: Mladá a experimentující divadla v zrcadle The Sandy Times, zpravodaje Šrámkova písečného Písku – EVRYBÁBY. AS 2007, č. 3, s. 46–49

Nejzajímavější rozhovory s tvůrci inscenací postupujících či doporučených na 77. Jiráskův Hronov a jeden navíc. Rozhovory vedli a Amatérské scéně je s laskavým svolením přenechali členové redakce Jakub Hulák, David Slížek a Martin Vokoun.

EVRYBÁBY Plzeň
Kolektiv EVRYBAB: Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu
Rozhovor se dvěma Evrybábami, Hankou a Janou
Založily jste soubor jako studentky pedagogické fakulty v Plzni...
...potkaly jsme se tehdy v prvním ročníku, kdy jsme chodily na certifikát dramatické výchovy k Romanu Černíkovi. Jsme vlastně celá jedna ročníková skupina.
Nápad zkusit si divadlo vzešel od vás, nebo od Romana?
Dostaly jsme nabídku jet na divadelní seminář do Rakouska. Tématem toho ročníku byla rodina. Byla to pro nás výzva. Během týdne jsme tenkrát daly dohromady kratičké představení. Tak se z nás stal soubor.
Zabývali jste se velmi intimními dívčími tématy. Jak to fungovalo pod vedením režiséra – muže?
Docela jsme si zvykly. Roman má talent a nikdy na to nejde násilně. Vždycky přijde a řekne: „Mohli bychom zkusit...“ nebo „Zkuste napsat nebo přinést...“, my to uděláme a on pak řekne: „Co kdyby se to tam použilo..., zkusíme, jak by to vypadalo...“ Už v tom prvním představení z Rakouska jsme říkaly osobní věci týkající se třeba rodičů a prarodičů, takže to pro nás teď nebylo tak nové. A taky jsme viděly jiná představení, kde se takové postupy objevily, a ověřily jsme si, že to má svou sílu, a přestaly jsme se toho tolik bát.
Měly jste prostě touhu sdělit problémy divákům, nebo to pro vás plnilo i jakousi terapeutickou funkci?
Je pravda, že některým z holek to pomohlo s určitými věcmi se vypořádat.
V inscenaci se objevuje celá řada textů, od moudrostí přírodních národů a lidových říkadel až po záznamy z deníčků, odposlechnuté rozhovory nebo statistická data. Jak probíhalo shromažďování tak rozsáhlého materiálu?
Na začátku jsme si řekly, z jakých všech zdrojů bychom mohly čerpat. Věděly jsme, že tam chceme osobní věci ze života, ale i tu statistiku – porovnání naší situace se skutečností. Začínaly jsme tím, že jsme si hrály jako děti, krásně jsme si zablbly s říkadly nebo při skákání přes gumu. Šly jsme vlastně od dětství do dospělosti.
Jak vnímáte, že se v souvislosti s vaším představením mluví o genderové problematice a feminismu?
V naší skupině pořád probíhá boj. Někdo o něčem takovém nechce ani slyšet, někdo tyhle věci vnímá. V zásadě ale tu inscenaci takhle vůbec nebereme. Rozhodně nejsme žádné feministky. Dokonce ani Roman..., i když... no snad jen Roman je tak trochu feministka... . Ale je fakt s podivem, že to mezi námi vydrží – jeden chlap mezi devíti ženskejma! Teď jsme poprvé vyjely bez Romana. Přicházely od něj ale další a další starostlivé zprávy, no zkrátka bojí se o nás...