Databáze českého amatérského divadla

Texty: Havlíčková, Margita: Ochotnický kroužek. In Divadla svítící do tmy. Praha, NIPOS 2007.

OCHOTNICKÝ KROUŽEK
Margita Havlíčková

Brněnský amatérský soubor Ochotnický kroužek1) vznikl v roce 1985, v době počínající agonie totalitního režimu v Československu. Většina zakládajících členů Ochotnického kroužku měla kolem dvaceti let a všechny stejně odpuzovalo schizofrenní pokrytectví tzv. reálného socialismu, v němž vyrůstali. Nebylo to však jen generační pouto, které je spojovalo, ale u mnohých také osobní přátelství. V Brně existovalo množství nejrůznějších malých amatérských divadel, v nichž se někteří z nich setkávali ještě jako studenti gymnázií nebo učilišť, jako např. v Malém divadýlku, v Dividle, ve Studiu J. Skřivana a dalších. Nemálo z nich se znalo dokonce od školních let z legendárního dětského souboru Pirko.2). Z profesionálních divadel to bylo Divadlo na provázku3), které zásadním způsobem ovlivnilo budoucí osobnosti Ochotnického kroužku. Na prvním místě J. A. Pitínského (vystupujícího ještě pod vlastním jménem Zdeněk Petrželka) a Petra Osolsobě, ale už tehdy k nim patřil také Jaroslav Ludvík Šimako a další. Sešli se v prostředí Dětského studia, poboční amatérské scény Divadla na provázku, v jejímž čele stál režisér Zdeněk Pospíšil, avšak podíleli se i na některých inscenacích „dospělého“ profesionálního souboru. V osmdesátých letech tvořilo Divadlo na provázku jedno z nejdůležitějších center brněnské alternativní kultury a zároveň to byla platforma, od níž se odrážela jako od svého velkého vzoru většina mladých divadelníků i dalších začínajících umělců žijících v Brně. Není tedy náhodou, že se budoucí členové Ochotnického kroužku setkali právě pod střechou tohoto divadla. Ovlivněni jeho poetikou, uvědomovali si zároveň značnou rozdílnost svého pohledu na svět, vyznávání odlišných životních principů založených na jiných zkušenostech, než jaké měli zakladatelé Divadla Husa na provázku, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil, Eva Tálská a Petr Oslzlý, kteří patřili k předchozí generaci politicky pohnutých let šedesátých. Avšak mladí lidé, kteří se narodili v době normalizace a během svého dospívání byli denně konfrontováni se lží a odpudivou všudypřítomnou ideologií, nehodlali mít nic společného s politickými proklamacemi jakéhokoliv druhu.4) Jejich postoj byl identický s jiným proudem tehdejší neoficiální kultury – s proudem alternativní rockové hudby, v samotném Brně intenzivně pěstované a režimem, přes všechno pronásledování, nezničitelné. Tzv. Brněnská alternativní scéna tvořila velmi důležité podhoubí, z něhož vyšly další osobnosti Ochotnického kroužku – Martin Dohnal, Petr Hromádka, Luboš Malinovský, Petr Váša a další. Také oni si pak s sebou odnášeli znak symptomatický pro toto inspirativní hudební prostředí – apolitičnost a z ní plynoucí nechuť k vytyčování tzv. jediných správných programů – za cenu likvidace programů jiných. Později se tato zkušenost stala jedním ze základních východisek Ochotnického kroužku.
Už v roce 1979 došlo z iniciativy J. Ludvíka Šimako k založení amatérského divadla Tak tak, kde se sešli J. A. Pitínský, Petr Osolsobě, Tomáš Rusín, Regina Bittová, Luboš Malinovský a další. První a v podstatě i poslední inscenací, kterou se jim podařilo realizovat v sále na Laitnerově ulici v Brně, byla montáž z poezie sovětských básníků Lyrické agrese ve společné režii J. A. Pitínského a P. Osolsobě. Toto první vystoupení divadla Tak Tak vykazovalo některé další znaky charakteristické pro pozdější rukopis Ochotnického kroužku – ironii, výsměch, sklon k recesi.5) Hned následující akce však způsobila likvidaci souboru. Divadelní vystoupení s názvem Pocta Dostojevskému proběhlo formou happeningu někdy na přelomu října a listopadu 1980.6) Bylo neohlášené, úřady nepovolené, odbývalo se odpoledne za nejživějšího provozu v centru města a jejím výsledkem byl okamžitý zákaz činnosti. Divadlo Tak tak přesto stačilo vytvořit významný předstupeň k Ochotnickému kroužku, protože se v něm sešla kmenová část budoucího souboru, profilovaly se zde vůdčí osobnosti a především tu došlo k formování společných názorů a představ. Ty byly natolik silné, že když se v lednu 1985 skupina lidí shromážděných kolem P. Osolsobě a J. A. Pitínského rozhodla založit divadlo, většinu z nich tvořili někdejší členové souboru Tak tak.
Název Ochotnický kroužek je nutno chápat do jisté míry jako provokaci. Svou nic neříkající neutrálností však nejlépe vyjadřoval onen základní životní postoj celého kolektivu – snahu distancovat se od jakýchkoliv politických proklamací a programů. Současně znamenal i návrat k tradici, tj. návrat k takovému typu divadla, které se utváří v rovině uměleckého díla jako jedna z nekonečných možností lidské seberealizace a svobodného vyjádření. Zřizovatelem Ochotnického kroužku, bez něhož žádný amatérský soubor nemohl v té době vyvíjet činnost, se stalo OKVS Brno V,7) a toto osvětové středisko poskytlo novému divadlu i přístřeší v klubu na Šelepově ulici.
Zahajovací inscenací se stala dramatizace románu Franze Kafky Amerika (premiéra 21. 6. 1985). Kafkovo dílo bylo v tehdejším režimu zakázaným ovocem. Podezřelé z dekadence, pesimismu a bezvýchodnosti a navíc spojené se svobodným intelektuálním kvasem konce šedesátých let bylo nežádoucí, nepsalo se o něm a nepublikovalo se. Členové Ochotnického kroužku si však titul zvolili záměrně. Svou dramaturgickou volbou začínající soubor zřetelně a jednoznačně kromě jiného sděloval, že se hodlá vydat vlastní cestou, bez ohledu na oficiální stanoviska nadřízených institucí. Příběh mladého Karla Rossmanna (hrál ho šestnáctiletý Štěpán Rusín) pak vnímali nikoliv v rovině existenciální odcizenosti, nýbrž v rovině naléhavých otázek, v rovině tázání po smyslu lidské existence a právě zde se mohli s hrdinou příběhu zcela přirozeně ztotožnit. Proto se také v závěru shromáždil celý soubor na jevišti8) a každý jednotlivě se publiku představil svým občanským jménem a povoláním. Autory dramatizace a zároveň režiséry byli P. Osolsobě a J. A. Pitínský, hudbu složil L. Malinovský, scénu navrhl T. Rusín. Vedle Š. Rusína zde hráli M. Ludvíková, A. Pupišíková-Stuchlíková, R. Petrželková-Bittová, S. Zajíček, J. Ludvík Šimako, M. Zavadil, M. Dohnal a další. Kafkovu Ameriku realizoval tým lidí, který lze považovat za jádro Ochotnického kroužku – většina z nich se pak podílela i na všech ostatních inscenacích a akcích až do roku 1990. Ohlas veřejnosti byl ohromující a dokonce i kritika v oficiálním tisku byla nucena ocenit autentický projev sdělovaný s plným nasazením celého souboru.
Další inscenace, Abrahamus Patriarcha, měla premiéru přesně po roce (4. 7. 1986). Jednalo se o složitou kompozici z textů dánského filozofa S. Kierkegaarda, z poezie současného německého básníka H. Heissenbüttela a z pasáží z Bible. Název odkazoval ke stejnojmennému dramatu J. A. Komenského, ale ve skutečnosti šlo o zastírací manévr, aby text vůbec prošel povinným schvalovacím řízením. Autorem kompozice byl L. Malinovský,9) který se zpočátku chopil i režie, ale nakonec tuto funkci předal J. A. Pitínskému. Ten pojal inscenaci jako rafinovanou barokní podívanou, plnou vizuálních, zvukových a jiných efektů (např. užití otevřeného ohně či vodotrysku), živého zpěvu a hudby, rituálně tanečních gest i stylizovaného vzhledu herců. Biblický příběh o Abrahámovi a obětování jeho syna Izáka předvedl jako obraz cesty, na niž se člověk vydává veden Hospodinem, aby na konci nalezl smysl svých činů. Ten pak postavil v působivé konfrontaci proti obrazu zmateného světa manipulovaného demagogickým Vyvolávačem, který sice užívá tytéž rituály, ty jsou však již prázdné a beze smyslu.
Následující inscenaci hry Oscara Wilda Salome (premiéra 29. 9. 1986) možno do jisté míry vnímat jako dramaturgické vybočení. Na repertoáru Ochotnického kroužku se ocitla více méně náhodou, když ji souboru nabídl v Brně právě pobývající polský filmový a divadelní herec Marek Probosz. Nastudovali ji v nezvykle krátkém čase jednoho měsíce, ale pozoruhodná byla i jinak. Polský režisér umístil herce i diváky společně na poměrně malou plochu jeviště, kterou navíc oddělil od sálu oponou z bílého plátna. Počet diváků tím drasticky omezil na minimum, zároveň však u nich dosáhl intenzivního pocitu, že jsou uzavřeni v prostoru, z něhož není úniku. Postavu Salome rozdvojil mezi dva představitele, tanečnici (L. Kvasnicová) a sama sebe. Roli Salome tedy hrál muž, M. Probosz, a to v polštině, zatímco ostatní herci mluvili česky. Všechny tyto i další expresivně nezvykle vyhrocené výrazové prostředky nepůsobily však nijak násilně, nýbrž podtrhovaly ve Wildeově hře atmosféru abnormálnosti a zvrácenosti. Salome však zaujala svým výjimečným pojetím přece jen poměrně malou část diváků, zato u následující inscenace Ananasu tomu bylo přesně naopak. Pitínského první samostatný autorský text, s podtitulem Medium-fox thriller 1959 (premiéra 17. 11. 1987), se stal skutečným hitem. Napsán byl jako sled černě laděných groteskních obrazů, naplněných reáliemi z přelomu 50. a 60. let, a volně spojených příběhem studenta medicíny Vlčka, který bez zjevné příčiny zabije svou tetičku. Vše mělo charakter snových, obsedantních halucinací, které však zároveň prozrazovaly trýznivou podstatu každodenně žité reality, maskující se nánosem lživé nostalgie. Režisér J. A. Pitínský inscenoval svoji rozsáhlou hru, zalidněnou množstvím fantasmagorických i historických postav, v žertovně hravém tónu ve stylu retro, a tak jen ještě víc zdůraznil její ústřední tíživou otázku, kdo je vlastně oběť a kdo vrah.
I v další Pitínského hře Matka, uvedené Ochotnickým kroužkem v režii autora (premiéra 4. 11. 1988), jako by se řešil podobný problém. Zatímco však v Ananasu byl lehce předestřen s provokativní drzostí mládí, v Matce do sebe pojal veškerou obludnost doby, která nenasytně požírá vlastní děti, a tak předložen divákům v nemilosrdném zrcadlení. Stejně jako v Ananasu byly stavebními prvky nonsens a černý humor, ale Matka už dorostla v dokonalou černou komedii se všemi atributy vynikajícího absurdního dramatu. Pitínského uměle deformovaný jazyk ji pak ještě posouval do roviny šíleného rituálu, denně vykonávaného kolem rodinného stolu. Příběh o matce, která postupně vyvraždí celou rodinu, jen aby zachovala „dělňáckou tradic“, provokoval nebývalým způsobem a vyvolal vlnu kritiky v oficiálním tisku. Pitínský byl obviňován z toho, že degraduje historii dělnického hnutí, hledaly se souvislosti s hrami Čapka, Gorkého a Brechta a označení „sociální drama“ v podtitulu mělo údajně zesměšnit socialismus. Proti tomu se okamžitě ozvaly jiné hlasy, které odmítaly podsouvání jakékoliv ideologie uměleckému dílu, jež ve skutečnosti jen reagovalo na to, čím byla doba zralá. Ochotnický kroužek vešel proto nakonec s touto inscenací na repertoáru do přelomového roku 1989.
Jediným a posledním titulem, který v něm uvedl, byla inscenovaná poezie Jiřího Dynky Minimální okolí mrazícího boxu (premiéra 28. 8. 1989 v Šumperku). Básník Jiří Dynka byl přítelem J. A. Pitínského a nápad inscenovat jeho poezii vznikl o prázdninách 1989. Soubor divadla se v srpnu toho roku zúčastnil tzv. Národní divadelní dílny v Šumperku, která se v 80. letech pravidelně pořádala pro mladé amatérské a profesionální divadelníky. Během několika dnů vznikl v prostředí dílny základní tvar inscenace, maximálně hlasově i výtvarně stylizovaný, který kladl velké nároky na souhru celého souboru. Předveden byl nejprve před účastníky workshopu a potom, mírně rozveden o některé výtvarné detaily, byl ještě několikrát reprízován v Brně v klubu na Šelepově.
Výrazným počinem Ochotnického kroužku, který zasáhl řadu diváků, se však stal cyklus inscenovaných přednášek Výběrové příbuznosti, realizovaný v průběhu let 1988 a 1990. Cyklus vznikl z nápadu zveřejnit a legalizovat přednášky, které už několik let probíhaly v soukromých bytech disidentů a jejich přátel. Dramaturgicky jej připravili režisér J. A. Pitínský a básník Jiří Kuběna, členové Ochotnického kroužku doplňovali přednášky inscenovanými ukázkami, důležitou součástí každého jednotlivého dílu byla otevřená diskuse účinkujících s publikem. Během těchto komponovaných večerů byli prezentováni domácí i zahraniční umělci, básníci, spisovatelé, výtvarníci atd., jejichž tvorbu režim po dlouhá desetiletí umlčoval a vytěsňoval z kontextu české a světové kultury, jako např. dílo katolického básníka a vydavatele Josefa Floriana, anebo všestranného výtvarníka, spisovatele a básníka Josefa Váchala. Jeden z nejúspěšnějších pořadů byl zasvěcen českému baroku – přednášku proslovil proskribovaný a v 50. letech vězněný brněnský básník Zdeněk Rotrekl. Jiný večer byl naopak věnován problémům socialistického realismu, kdy byly divákům předloženy ukázky z neživotně schematických a nechtěně groteskních děl socialistických autorů s doprovodem kritických komentářů. Poslední pořad se uskutečnil v květnu 1990 a věnován byl básnickému dílu Jana Zahradníčka.
Během roku 1990 začal Ochotnický kroužek uvažovat o přestěhování z nevyhovujícího sálu na Šelepově ulici do jiných prostor. V tomto usilování nebyl soubor osamělý, ale svoje snahy spojil s profesionálním HaDivadlem, s kterým se už po několik sezon o „Šelepku“ dělil a s kterým spolupracoval i na některých inscenacích. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se oba soubory přestěhují, ale také spojí, což se i stalo. V dubnu 1991 zahájilo HaDivadlo činnost v Kabinetu Múz na Sukově ulici v centru Brna a do jeho souboru přešli jako profesionální herci někteří členové bývalého Ochotnického kroužku – M. Ludvíková, J. Ludvík Šimako, M. Dohnal a další. J. A. Pitínský se stal, vedle Arnošta Godlflama, druhým režisérem HaDivadla a Ochotnický kroužek tímto sloučením přestal existovat.

Poznámky:
1) Následující text se z velké části opírá o diplomovou práci Lenky Zogatové Ochotnický kroužek v kontextu nezávislé kultury osmdesátých let v Brně. FF MU Brno 2007.
2) Zkratka Pionýrského rozhlasového kolektivu, který vedla Jindra Delongová.
3) Normalizační, cenzurovaný název dnešního Divadla Husa na provázku.
4) L. Zogatová nazývá tento vztah „alternativa k alternativě“.
5) L. Zogatová o tom píše: Text pro úředně schválený plakát sestavil filolog Petr Peňáz (Pirko). Dlouhý zelený pruh papíru nabízel čtenáři hned na úvod v dobových konsekvencích takřka neuvěřitelné heslo – OBČANÉ, NA BARIKÁDY. Viz pozn. č. 1.
6) Přesné datum není známo a zřejmě je už ani nelze zjistit.
7) Obvodní kulturní a vzdělávací středisko v Brně-Králově Poli. Tato střediska měla na starosti osvětovou činnost v daném obvodě.
8) Inscenace byla situována mimo prostor jeviště na protější konec sálu.
9) Na plakátě byl místo L. Malinovského jako autor J. A. Komenský dokonce uveden.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':