Texty: FILCÍK, Štěpán: Loutkářská nadílka 2007 aneb Co přinesly krajské přehlídky - 3. Pražský Tajtrlík. AS 2007, č. 3, s. 64.

3. PRAŽSKÝ TAJTRLÍK • 30. 3.–1. 4. 2007
10 soutěžních 1 nesoutěžní představení = 11 inscenací
Porota: Jiří Středa, Mirka Vydrová a Štěpán Filcík
Klika, Praha, Ivan Wernisch: Doupě latinářů
Asi nejpřesněji se dá tato inscenace označit jako divadlo poezie. Ivan Wer-nisch je častým hostem na mnoha jevištích a soubor Klika se ujal jeho poezie víc než se ctí. Snovost vyprávění, jistý druh surrealismu, absurdity a paradoxu, to vše insce-nace zachovala. Přidala výtvarný, místy až loutkový plán, a také hudbu a písničky. Má kompaktní tvar a vypointovanost jak jednotlivých částí, tak celku. Zkrátka příjem-né posezení. I když – možná až příliš temné. Ale i takový pohled Wernischova poezie umožňuje.
Takže jedinou nepříjemností byla špatná komunikace souboru s porotou – soubor se již s touto inscenací Loutkářské Chrudimi zúčastnil, takže nominace muse-la být zrušena.
Dále byly doporučeny následující čtyři inscenace:
Tate Iyumni Praha, kolektiv souboru: Černá kukla
Představení je velmi dobře vyvedenou parodií televizních krimiseriálů. Akční děj, všeho schopní hrdinové i padouši, černobílý příběh, divoké honičky aut, stejně jako odhalení a konec krutého bombrmana, to je velmi milá podívaná, okouzlující jednoduchostí hry maňásků i plošných prvků inscenace a vyvolávající salvy smíchu. Zásluhu na tom má dobře napsaný text i stavba hry a stejným dílem herecký projev, nápaditě použité zvuky a výtvarná zkratka.
Na holou Hořovice, L. Čížek: Zkáza adamitů
Další důkaz, že někdy mohou loutky zajít ve scénickém vyprávění dál než na-příklad činohra, aniž by inscenace upadla do přízemnosti či lascivnosti. Soubor v his-torické parodii nešetří vtipem, nadsázkou, zjednodušením, kterým nám chce “vyvrátit” některá vžitá historická dogmata o působení jak husitů a husitství v Čechách, tak sektě adamitů. Místy parodie, místy vlastní fabulace, místy sarkazmus. Udivuje také jedinečná výprava, zejména loutky Ludvíka Řeřichy, které jsou jeho prvním výtvar-ným pokusem.
Říše loutek Praha, Ján Romanovský: Princezna Majolenka
Princezna Majolenka byl před mnoha lety často uváděný a populární kus. Říše loutek tuto klasiku uvedla v podstatě klasicky. Spodové tyčové loutky, scénování jed-noduché, režisérka Hana Zezulová se nesnaží přemyslet autora, ale s tvůrčí pokorou ho zahrát. Nic víc, ale také o nic méně. Čisté, srozumitelné, přehledné představení s celou řadou velmi pěkných hereckých výkonů. Dobrá byla i práce se zvukem, byť poněkud technicky zkomplikovaná pohostinským prostorem (špatný výhled na scénu, a tím často nepřesná synchronizace). To, co vedlo porotu k doporučení na LCH, je nesporná kvalita vybraného textu, poctivá inscenační práce, herecké výkony, práce se zvuky a celková kultivovanost inscenace.
Bubeníček TJ Sokol Královské Vinohrady Praha, B. Němcová, J. Müller: Čertův švagr
Soubor se s touto inscenací zúčastnil již loňské přehlídky a vysloužil si dopo-ručení poroty, aby se přihlásil do programu Okénko loutkářských tradic na LCH, kde také vystoupil. Letos inscenaci ještě propracoval, tu něco změnil, přidal živou hudbu, dramaturgicky i inscenačně hru usadil, a vyplatilo se. Bubeníčci používají poněkud rozměrnější rodinné divadlo a v tomto oboru udělali za několik málo posledních let velký pokrok. Přešli z nahrávky na živé mluvní herectví, práci s loutkou zpřesnili, a nejen to, věnují větší pozornost souhře v rozdělené interpretaci. A je to znát. Najed-nou už to není rozhlasová hra s obrazovým doprovodem, ale divadlo. Dalším, nemé-ně důležitým posunem je prohlubování v oblasti dramaturgie. Vývoj tohoto souboru je zatím nejen zajímavý, ale i poměrně svižný. Přitom se stále snaží znovuobjevovat tradiční loutkářské postupy. Bude určitě zajímavé sledovat, kam až se ve své diva-delní “archeologii” dostane.