Texty: FIXOVÁ, Kateřina: Anebdivadlo Praha. In: Divadla svítící do tmy II. Praha, NIPOS 2007

ANEBDIVADLO PRAHA
Kateřina Fixová

Bylo to někdy na jaře roku 1975. Můj tehdejší přítel objevil někde na nástěnce vysokoškolských kolejí letáček, že studentské divadlo Dvacetník hledá nové členy. Byla jsem v té době v prvním ročníku DAMU a už na gymnáziu jsem spolu s oním přítelem účinkovala ve studentském dramatickém kroužku, takže jsem se na „konkurz“ vydala bez přemýšlení. Nepamatuji si z něho vlastně vůbec nic, jenom vím, že právě tam, v sálku tehdejšího Ústředního domu armády v Dejvicích, jsem se potkala s Milanem Schejbalem a Hynkem Boučkem, nejdůležitějšími oporami budoucího Anebdivadla.
Ale v tom roce 1975 ještě zdaleka nebylo jasné, jestli nějaké divadlo vůbec budeme dělat. Ve Dvacetníku vlastně nebyl nikdo, kdo by měl nějakou alespoň trochu jasnou představu o tom, co a jak hrát, a vedení ÚDA o mladý soubor také nejevilo hlubší zájem. Záhy jsme proto přijali nabídku Souboru mladých v Gongu v Praze 9 a stali se jeho členy. To už byly na světě dvě první inscenace – Molièrův Pán z Prasečkova a Wolkrovy Pohádky. Pán z Prasečkova zahájil pak spolupráci našeho souboru s kastelány zámku Hrubý Rohozec v Turnově. Několik let jsme tam trávili krásné prázdniny a hráli vždy jednu nebo dvě inscenace pro návštěvníky zámku (Oklamaní, Sluha dvou pánů, Stará historie). S Wolkrovými Pohádkami nás v roce 1977 pozvalo k hostování tehdy teprve druhým rokem existující Žižkovské divadlo, scéna Obvodního kulturního domu v Praze 3. Mělo totiž ve své koncepci velký prostor pro podporu zájmově umělecké činnosti a soubory, které zřizovalo, nepatřily k „nejplodnějším“. My jsme v té době měli opačné problémy. V Gongu bylo souborů hned několik a neustále docházelo k dohadování o prostoru a čase na zkoušení a hraní, neměli jsme zkrátka nejlepší podmínky. Když nám tedy vedení Žižkovského divadla nabídlo zřizování, nebylo o čem přemýšlet. Žižkovské divadlo a později i Kulturní středisko Na Chmelnici, také zařízení OKD 3, se stalo naší domovskou scénou.
V roce 1978 jsme se pak rozhodli pojmenovat soubor názvem Anebdivadlo. To „aneb“ v názvu znamenalo třeba alternativní scénická řešení ve využívání prostoru nebo v samotném výtvarném znakovém řešení (Hynek Bouček se stal dvorním scénografem souboru), především ale znamenalo důraz na svébytnou interpretaci dramaturgickou (obraceli jsme významy textů a „přišívali“ jsme si je na tělo), samozřejmě režijní (Milan Schejbal se stal přirozenou režijní autoritou) i hereckou. V herectví se prosazoval komentář, stylizace, nadhled.
V roce 1979 jsme s komedií G. Šacha Třináctý Héraklův čin aneb Co pan Homér (ne)věděl vyhráli pražskou přehlídku. Ale ještě předtím přišel první ze skutečných vrcholů existence Anebdivadla – dramatizace románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Byla to podle všech reakcí povedená inscenace, ale dosáhla jenom pěti repríz. Z důvodů nedořešených autorskoprávních problémů nám byly další reprízy zakázány. Paradoxně to ovšem znamenalo, že od tohoto okamžiku jsme mohli být oprávněně řazeni k souborům autorským, i když jsme to dosud (a vlastně i poté) odmítali. Milan Schejbal s Hynkem Boučkem, protože nedávno absolvovali povinné přednášky vojenské katedry na svých vysokých školách, napsali podle Ryana vlastní komedii o cestě obyčejného člověka válkou pod názvem Voják vydrží všechno aneb Evelyn Worchestrova pouť. Nově vzniklá autorská dvojice po úspěchu Vojáka sáhla ke klasice a připravila pro Anebdivadlo dramatizaci Voltairova románu Candide. Candide aneb Optimismus přinesl další novou inscenační devizu – vstoupili jsme do alternativního prostoru – do arény, blíž k divákovi, kterému jsme adresovali svou výpověď. S Vojákem i s Candidem jsme se úspěšně zúčastnili nově vzniklé divadelní přehlídky FEMAD v Poděbradech, která byla považována za „salon odmítnutých“, přehlídku inscenací a souborů, které režimu nevyhovovaly ideově a s účastí na oficiálních vrcholech, jako byl Jiráskův Hronov, měly potíže.
Další výraznou inscenací byla dramatizace pěti povídek Bohumila Hrabala s názvem Pábitelé, opět autorsky zpracovaná Schejbalem a Boučkem, opět v aréně a opět stejně úspěšná jako obě inscenace předcházející, ale s výjimečným osudem – stala se totiž jakýmsi kultovním představením souboru, a i když dnes již Anebdivadlo pochopitelně neexistuje, Pábitelé se při různých příležitostech ještě hrají.
V roce 1983 přišel zřejmě skutečný vrchol činnosti Anebdivadla. Stala se jím inscenace Adama stvořitele bratří Čapků. Ten text se nám velmi líbil, a protože jsme měli nedobrou zkušenost s autorskoprávní problematikou a protože jsme věděli, že Čapkové jsou v těchto věcech nedotknutelní, rozhodli jsme se, že si pro naše představení připravíme scénář jen pomocí razantních a přesných škrtů, které nám pomohou vytvořit inscenaci o nás, o tom, jak jsme schopni svět bořit jenom slovy… Adam stvořitel aneb Nepravděpodobná reportáž o pravděpodobné diskotéce zaznamenal veliký úspěch na Jiráskově Hronově (i když úspěch především mezi diváky, porotci s ním měli spíš problémy). Nakonec Adam získal jednu z hlavních cen a jednoznačně se stal jedním z vrcholů přehlídky.
Hronov pak Anebdivadlo navštívilo se svými inscenacemi ještě dvakrát, se svébytnou inscenací A jitra jsou zde tichá B. Vasiljeva a konečně s úpravou Mussetova Lorenzaccia pod názvem Florencie 1536 aneb Lorenzaccio. I když jsme s ním vyhráli pražskou přehlídku, měl mnoho problémů. Některé postupy souboru se v něm bohužel dostaly až na samou mez, takže pokus o razantní výpověď dopadl tezovitě, plakátově, a to téměř ve všech složkách inscenace.
V té době již patřilo Anebdivadlo k uznávaným souborům, a tak bylo zákonitě delegováno na různé přehlídky do zahraničí. Hráli jsme v západoněmeckém Karlsruhe, jeli jsme do Španělska, Portugalska, Švédska, Bulharska.
Po roce 1985 přišli do Anebdivadla noví členové a docházelo také k příležitostnému spojení s jinými pražskými soubory – se souborem Lucerna na inscenaci Schnitzlerova textu U zeleného papouška v režii P. Scherhaufera a se souborem Na baterky na inscenaci Brechtovy Svatby v režii Milana Schejbala. Poslední inscenací Anebdivadla byl Bulgakovův Purpurový ostrov v roce 1989.
Anebdivadlo se vždy snažilo o generační výpověď, typické pro něj bylo to, že jsme témata hledali v klasické divadelní nebo literární tvorbě a snažili jsme se je interpretovat po svém. Nechtěli jsme být nazýváni autorským divadlem, i když jsme jím vlastně byli – ten vklad ve všech složkách autorským zkrátka byl.