Texty: Lysá nad Labem, STROTZER, Milan: DIVADLO AHA! Lysá nad Labem. In: Divadla svítící do tmy II. Praha, NIPOS 2007

DIVADLO AHA! LYSÁ NAD LABEM
Milan Strotzer

Divadlo AHA! Lysá nad Labem se zapsalo do povědomí divadelní veřejnosti ve druhé polovině 80. let a v desetiletí následujícím a bývá spojováno s vedoucím a režisérem souboru Miroslavem Pokorným. Jeho historie však začala již v roce 1976 s příchodem hoteliéra a především hudebníka a komponisty ing. Bohumila Kolacího do Lysé n. L. Ten kolem sebe soustředil asi čtyřicetičlenný kolektiv mladých lidí, kteří byli většinou členy Klubu mladých SSM, a získal je pro divadelní činnost. Takto vytvořené uskupení vytvářelo pod jeho vedením především komediální hudební pořady s písničkami, zpracovávající místní staré pověsti (např. Poklad na Řehačce, Mlynářka Ludmila) a příběhy (crazzy–balady), jejichž ústřední postavou byl majitel místního panství hrabě Špork. Soubor je uváděl při zahajování reprezentačních plesů v lyském hotelu Polabí, kde byl B. Kolací vedoucím. Postupně vzniklo nejméně deset takových krátkých, zhruba třicetiminutových programů. V lednu 1977 byl oficiálně ustaven divadelní soubor KM SSM čítající cca 30 členů, a začal pracovat na prvním celovečerním kuse Filip a Kateřina (premiéra 1977).
V roce 1978 byly z iniciativy divadelníků v okrese (Nymburk) obnoveny někdejší Vodákovy července, divadelní přehlídky v amfiteátru v zahradě šporkovského zámku. Konaly se o něco dříve pod názvem Divadelní červen. Už na 1. ročníku této přehlídky uvedlo Divadlo mladých KM SSM své Lyské balady a pověsti a pozvalo publikum na svůj první muzikál Filip a Kateřina (text Pavel Šíma, hudba B. Kolací, režie Rudolf Vedral j. h.). Markýzy s představiteli hlavních rolí Věrou Markovou a Jaroslavem Bittnerem v nadživotní velikosti oznamovaly obyvatelům sotva devítitisícového městečka konec osmiletého divadelního půstu. Amfiteátr s přibližně tisícovkou míst byl plný. Navzdory tomu, že slibovaný muzikál nebyl vpravdě muzikálem, ale sledem písňových čísel navěšených na banální příběh milenecké dvojice, nadšení členů souboru z úspěchu bylo nezměrné a neméně taková byla i přízeň publika. A tak v roce 1979 následoval další kus podobného ražení autorů Pavla Šímy, Zdeňka Vilda s hudbou B. Kolacího Bezmasý víkend Sherlocka Holmese v režii R. Vedrala j. h. Nastolená linie pokračovala v r. 1980 „satirickým muzikálem ze současnosti“ Z. Wilda a B. Kolacího Černý a bílý opět v režii R. Vedrala j. h. Soubor přijal název Hudební divadlo KM SSM. V roce 1981 uvedl další inscenaci, tentokrát postavenou na o poznání kvalitnější předloze Bohuslava Nádvorníka Falešní proroci. Hudbu opět složil B. Kolací a režie se naposledy ujal R. Vedral (doporučení na Šrámkův Písek). Soubor prezentoval svou práci v rozhlase i v televizi (Návštěva v klubu, Neděle v klubu).
Dosavadní nadšení a názorová jednota souboru se ale počaly tříštit a převládl hlas volající po větší obsažnosti. Výrazem toho bylo v r. 1982 uvedení Machiavelliho Mandragory, upravené na hru se zpěvy Miroslavem Pokorným, který se spolu s Jaroslavem Bittnerem (oba byli dosud předními herci souboru) ujal režie. Hudbu složil B. Kolací. Úprava se hrála pod názvem Komedie pro pár kapek. V roce 1983 napsali M. Pokorný a B. Kolací hudební komedii na motivy hry lidových loutkářů a nazvali ji Člověk Jan doktor Faust. Režii měl M. Pokorný (doporučení na Šrámkův Písek). Tato inscenace znamenala odklon od žánru hudebního divadla směrem k divadlu hereckému, v němž však hudební složka měla i nadále významné místo. B. Kolací se se souborem rozloučil a na práci souboru se již nepodílel.
Další inscenací se uzavřela fáze ve vývoji souboru, v níž byla dominantní hudební složka a akcent na zábavnost. Současně se jí otevřela éra, v níž soubor došel k cílevědomé osobité dramaturgii a inscenační praxi a také – v kontextu amatérského divadla – k výjimečným inscenačním výsledkům. Dramaturgem, režisérem, někdy autorem, příležitostně hercem, především však vůdčí osobností souboru se stává Miroslav Pokorný, byť se v roli oficiálního vedoucího souboru vystřídal s ing. J. Bittnerem, Františkem Jirouskem či Jiřím Markem. Autorem hudby k inscenacím byl napříště Petr Moravec a scénografii včetně kostýmů navrhuje a také realizuje Věra Marková, která se podílela rozhodující měrou i na výpravách všech předchozích inscenací, a později Jarmil Škvrna, všichni jinak přední herci souboru. Výraznou hereckou posilu získalo divadlo v Martině Hasmannové, později provdané Michálkové. Vedle výše jmenovaných nejednu svébytnou postavu ztvárnili Ladislav Šinkmajer, Jiří Červinka a Heda Letenská a v pozdějším období Melánie Moravcová a Jiří Rezek. Onou přelomovou inscenací byla Tragedyje masopustu čili Poslechněte, lidé, jejíž textovou předlohu připravil M. Pokorný na motivy pobělohorských interludií sebraných Václavem Františkem Kocmánkem, kramářských písní a lidových balad. Hra, nesoucí podtitul Rozmarné leporelo o lidské krutosti, byla zajímavým a solidním autorským pokusem o spojení a zdivadelnění starých textů. M. Pokorný však pouze nepřepisoval historické předlohy, jejich úprava směřovala k myšlenkovému vyjasnění a formálnímu sblížení. Toto autorské směřování bylo umocněno všemi inscenačními prostředky. Představení vyznívala jako odsuzující zesměšnění negativních rysů člověka a zároveň jako hluboce zaujaté přitakání lidské touze po životě beze strachu, bez krutosti a násilí. (Premiéra 30. 6. 1984. Více jak 50 představení. Účast na JH 1985, FEMAD Poděbrady 1985.)
Touto inscenací soubor ukončil linii hudebního divadla a začal se ubírat žánrově, ale především z hlediska přístupu k divadelní práci kvalitativně jiným směrem. Projevil to navenek i změnou názvu na Divadlo AHA! (Amatérské, jehož výraznou součástí bude Hudba a jehož snahou bude Autorský pohled). Dovnitř souboru pak tím, že hned tři členové souboru (Pokorný, Bittner, Jirousek) absolvovali v letech 1984–1986 Kurz divadelní režie a herectví SKKS Praha. Někteří členové soubor opustili (hudebním divadlem prošlo do té doby na 120 osob, namnoze studentů) a de facto se konstituoval nový, asi třicetičlenný kolektiv velice rozrůzněný věkově i profesně. M. Pokorný např. pracoval v POFIS, kde měl na starosti vývoz a dovoz poštovních známek, mezi členy souboru byli strojní a stavební inženýři, právník, knihovník, učitelé, výtvarníci, technici, truhlář atp. Nezanedbatelnou část tvořili studenti středních a vysokých škol. V další historii docházelo vždy po pěti šesti letech ke generační proměně, někdy dosti razantní. Jednou dokonce M. Pokorný soubor opustil a tím jej vlastně zrušil, aby se pak vrátil do nově vytvořeného kolektivu. Vydrželi – slovy M. Pokorného – jen ti nejzavilejší milovníci divadla. Hodně lidí přicházelo takříkajíc z ulice, čímž sice docházelo k potřebné obměně protagonistů zatížených posbíranými manýrami, ale většinou šlo o síly herecky zcela nezkušené. A tak stále dokola s každou razantnější obměnou začínal M. Pokorný jakoby od začátku. Po jistou fázi vývoje souboru to příliš nevadilo, neboť divadelní vize režiséra Pokorného tkvěla v rovnocenném akcentu na téma a současně na výrazové prostředky, jež z inscenací činily divadelní podívanou. Až později, aniž by svou představu o divadle zcela opustil, dospěl do fáze, kdy pro něj bylo nutností – mj. i díky dramaturgické volbě – dát přednost emotivnímu působení na diváky prostřednictvím herecké práce a tzv. rozehráním situace. Tehdy se Divadlo AHA! na delší čas personálně stabilizovalo, ale také posléze opustilo amatérskou platformu.
O proměnách svého přístupu v rozhovoru pro Zpravodaj JH 2000 M. Pokorný řekl: Vždycky jsem si myslel, že divadlo musí být o něčem, ale že to zároveň musí být i podívaná. Diváci by se zkrátka měli mít na co dívat. A tak jsem volil barokizující prostředky, jak říkaly různé poroty. Jenže ty zhusta zahltily to, co jsem chtěl v inscenaci mít a říct. Dnes chci diváky totálně atakovat emocemi a spíš mířím k vizuální askezi. Všechno kolem nás je plné efektů a elektroniky – od filmů až po výtvarné umění, ale divadlo může být o něčem jiném. Tam mohou lidé herce cítit jak smrdí, slyšet ho jak dýchá. Takovou opravdovost můžete dnes dostat jen od divadla. Bylo by samozřejmě úžasné, kdybych mohl propojit emocionální i vizuální stránku, ale obávám se, že to nyní v amatérských podmínkách realizovat nelze.
Vraťme se nyní do let, kdy se počala utvářet osobitá poetika a výrazná tvář Divadla AHA! Po Tragedyji masopustu se soubor vydal důsledně cestou autorského divadla. M. Pokorný připravil a v r. 1985 inscenoval textovou předlohu s názvem Svůj k svému. Inscenace byla založena na montáži – prokomponování několika povídek a aktovek A. P. Čechova a jejich motivů (Svatební hostina, Starostlivý otec, Námluvy, Úředníkův skon, Myslitelé), přičemž základní situační osou byla Čechovova Svatba. Předloha však neměla charakter pouhého scénáře, nýbrž plnohodnotného dramatického textu. Inscenován byl jako expresivně pojatá groteska ve zdařilém scénografickém řešení (kostýmy, židle) Věry Markové a s výbornou hudbou Petra Moravce. Postavy byly téměř stále přítomny na scéně, každá jako by srostla se svou židlí, vytvářejíce panoptikum typů, lidí bez vlastní tváře. (Premiéra září 1985. Hl. cena Putovní pohár A. P. Čechova NP RSDH ve Svitavách 1986.)
V roce 1986 uvedlo Divadlo AHA! hru M. Pokorného Sen, inspirovanou Shakespearovým Snem noci svatojánské. M. Pokorný vytvořil za použití rozličných překladů této hry, variantami těchto citací a vlastním autorským vkladem montáž, v níž se promítaly tři základní dějové a myšlenkové roviny představované na jedné straně banálním konferenciérem a jím zmanipulovanými dobrovolnými přisluhovači, dále skupinou nesvědomitých a diletantských divadelníků a do třetice nikým nezvanou dívkou, neustále se, jakoby nevtíravě, leč bezohledně prosazující do hry. Pokus o únik do světa snů a lásky se ve střetu oněch třech rovin zvrhával v banalitu, planou erotiku a nakonec v agresivitu, která vyústila v zánik jak těch, kdo sebou nechali manipulovat, tak těch, kdo nebyli schopni překročit svůj stín nesvědomitosti a diletantismu. V inscenaci dominovala výrazná divadelnost vycházející z bohatosti nápadů, hravosti a fantazie, ruku v ruce s hudební složkou, jejímž autorem byl Petr Moravec. (Premiéra 14. 11. 1986. Účast na FEMAD 1987.)
V roce 1986 přibyl do souboru manžel přední herečky Vladimír Michálek (dnes úspěšný filmový režisér; zahrál si ve Snu) a v roce 1987 se ujal režijní práce na nové inscenaci, ale nakonec ji opustil. Dílo přebral M. Pokorný a od základu je dovedl téhož roku k premiéře. Pod titulem Taková hra se oprávněně podepisuje jako autor, pracující s náměty V. Michálka, P. Moravce, J. Thurbera, J. Karafiáta a K. J. Erbena. Hra byla z rodu modelových dramat spjatých s divadlem absurdity. Prostřednictvím zdánlivě nesouvisejících epizod v ní byl demonstrován nesmyslný a ve svém principu neměnný vztah jedince a společnosti. Složitá struktura autorsko-režijního záměru byla sugestivně naplňována všemi členy souboru, z nichž zvláště zaujala Martina Michálková. (Premiéra 13. 11. 1987. Účast na ŠP 1988, JH 1988, FEMAD 1988.)
Až potud šlo Divadlo AHA! cestou autorského divadla v pravém slova smyslu. Byť se jednalo o adaptace klasických předloh, byl zde vždy přítomný rozhodující podíl autorský jak při přípravě textové předlohy, tak v procesu jejího scénování. V následném období se prosadil více onen druhý aspekt autorské práce, což neznamená, že by se M. Pokorný nepouštěl do razantních úprav zvolených her.
Od Takové hry vede v dramaturgii souboru zřetelná linie: roku 1989 uvádí hru absurdním divadlem ovlivněného Tadeusze Różewicze Stará žena vysedává, v níž se titulní role výborně zhostila Martina Michálková (premiéra 25. 2. 1989, účast na JH 1989, FEMAD 1989). 1990 nasazuje hru avantgardního předchůdce absurdního dramatu Stanisłava Ignacy Witkiewicze Vodní slípka (premiéra 3. 5. 1990, účast na JH 1990). Roku 1994 inscenuje Goldbergovské variace Georga Taboriho, autora apelativních dramat obnažujících nelidskost a pohrdání člověkem a postihujícím absurdnost reality (premiéra 20. 11. 1994, účast na JH 1995). V inscenaci na sebe poukázal jako na budoucí hereckou oporu, ale také jako tvůrce scénografie (kostýmy) Jarmil Škvrna. Následují aktovky Adam, Eva a třetí sex a Budovatelé říše spolu s Pokorného dramatizací povídky Blues pro černého kocoura Borise Viana, francouzského spisovatele ovlivněného existencionalismem a divadlem absurdity, navazujícího na dílo Alfreda Jarryho. Tuto triádu uvedl soubor pod společným názvem Pravdivé příběhy (premiéra 4. 5. 1996, účast na JH 1997). V r. 1997 přichází na repertoár autor groteskní satiry a absurdní komiky Sławomir Mrożek a jeho aktovky Mučednictví Petra Oheye a Tancovačka uváděné pod společným názvem Tygr a Tancovačka (premiéra 31. 5. 1997, Tancovačka byla uvedena v doplňkovém programu JH 2000). V téže sezoně uvádí soubor groteskní komedii významného představitele absurdního dramatu Harolda Pintera Narozeniny (premiéra 25. 10. 1997, účast na JH 1998). Původně se režie Pinterových Narozenin ujal P. Moravec. Hrající M. Pokorný se nemohl oprostit od svého režisérského pohledu a došlo to tak daleko, že byl své role ve hře zbaven. P. Moravec však stejně inscenaci nedokončil. Nakonec převzal režii M. Pokorný a P. Moravce obsadil do své původní role. Pokud někde nastal viditelný zlom v režijním přístupu M. Pokorného, tj. v přenosu akcentu z divadelní podívané především za pomoci vizuálních prostředků na podívanou zprostředkovanou hereckou prací a rozehráním situací, pak právě v inscenaci Pinterových Narozenin. Tento posun bylo možné pak sledovat i v dalších inscenacích.
Tato dramaturgická linie pokračovala inscenací tragické grotesky Sławomira Mrożka Tango (premiéra 31. 10. 1998, účast na JH 1999). V téže sezoně M. Pokorný přichází s osobitým nastudováním hry Služky Jeana Genêta, autora existenciálních básní, románů a divadelních her, v nichž nic není tím, čím se jeví být (premiéra 28. 11. 1998, účast na ŠP 1999, JH 1999). Dramaturgicky vyhraněnou řadu inscenací soubor uzavřel uvedením hry Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, zpovědi dvou zbloudilých duší. Inscenačně mimořádně náročný úkol zvládli spolu s režisérem Pokorným na výbornou Terezie Palková a Vratislav Hadraba (premiéra 26. 11. 1999, účast na JH 2000).
Výčet inscenací je zcela výmluvný a na jeden soubor naprosto mimořádný. Nejedna hra byla uvedena souborem v české premiéře a ty další se u nás hrály jen velice zřídka. Je nepochybné, že existence tohoto souboru je jevem, který vyznačuje nesmazatelnou stopu v historii českého amatérského divadla 80. a 90. let, nadto stopu, která nekončí v místě působení souboru, ale promítá se bohatým reprízováním do mnoha dalších míst ČR i za její hranice. V roce 1988 soubor reprezentoval české amatérské divadlo na Mezinárodním festivalu amatérského divadla v západoněmeckém Lingenu s inscenací Sen, v roce 1989 s inscenací Taková hra na festivalu uskutečněném u příležitosti Mezinárodního dne divadla univerzitním souborem MGU v Moskvě, v roce 1991 na Dnech divadla v německém Göppingenu s inscenací Vodní slípka a v r. 1992 s toutéž hrou na Divadelních manévrech svobodného divadla v Lipsku.
V roce 2000 se Divadlo AHA! poprvé zaměřilo i na dětské publikum a připravilo pro ně dramatizaci Ladovy pohádky (M. Pokorný) Kdo je nejhloupější (účast na Popelce Rakovník 2000). K dotvoření obrazu dramaturgického směřování je třeba vzpomenout i inscenace, které soubor připravoval, ale nedovedl je k premiéře. Byla to hra alžbětinců Thomase Midletona a Williama Rowleye Pitvora z r. 1653, poté hra Šest postav hledá autora Luigiho Pirandella a naposledy Shakespearův Hamlet.
Bohatá produkce souboru se nevyčerpávala pouze v tvorbě divadelních inscenací. Od počátku své existence se podílel na tvorbě nejrůznějších hudebně–zábavných pořadů a vystoupení. Zpočátku většinou v sále lyského hotelu Polabí, jehož vedoucím byl zakladatel souboru B. Kolací. Zde měl také soubor po léta zázemí pro svou činnost. Sál byl vybaven kukátkovým jevištěm, již chabě pak divadelní technikou, tu si soubor musel pořídit. Po rozluce s B. Kolacím ztratil soubor dosavadní zázemí a řešil situaci ve zkušebně zřízené v opuštěné prodejně a pronajímáním sálu, který mu byl dříve bezúplatně k dispozici. Zřizovatelem souboru se stalo MěKS. V 90. letech se situace souboru zlepšila mj. proto, že se M. Pokorný stal vedoucím MěKS (1991–1994). Soubor se v r. 1998 konstituoval jako občanské sdružení a získal zázemí v městském kině, které se stalo od r. 1998 jeho novou domovskou scénou. Avšak MěKS bylo zrušeno a soubor si musel kino pronajmout od města za poněkud nehorázných podmínek (300 tis. ročně a veškeré náklady na provoz) včetně břemene spočívajícího v provozu kina pro veřejnost. Navzdory tomu zde soubor po řadu let nejen provozoval divadlo a filmová představení, ale organizoval majálesy, večery se zajímavými osobnostmi, hudební koncerty atp., a tak vlastně suploval roli chybějícího místního kulturního zařízení. Jen např. v r. 1999 uspořádal 282 kulturních akcí (219 filmových představení, 50 pořadů pro děti, připravil 13 divadelních představení a hudebních koncertů aj.). V r. 1999 rovněž obnovil přerušenou tradici přehlídky Divadelní červen. Tento náročný provoz, který však Divadlo AHA! považovalo za motivující, byl ukončen v r. 2004, když soubor už předtím ukončil činnost na amatérské bázi. M. Pokorný pokračuje v divadelní práci s Divadlem AHA! na půdě KD Gong ve Vysočanech v Praze 9, kde je také zaměstnán. V rámci divadelního projektu Gong dětem produkuje za grantové podpory Hlavního města Prahy představení pro děti a mládež. Současně vyučuje na Vyšší herecké škole v Praze.