Texty: Votice, Studenti

Spolek votických studujících
Tak jako první votický buditelský spolek "Kaplíř" založili učitelé a dali mu do vínku hudbu a zpěv, druhý spolek - "Spolek votických studujících" založili studenti a zaměřili ho na činnost divadelní. Jeho základy byly položeny ve stejném roce jako základy "Kaplíře".

O letních prázdninách v roce 1862 sezval votický student Vojtěch Vyšín všechny studenty z Votic a okolí na schůzi, kde se měl založit divadelní spolek ve Voticích. Sešlo se tehdy 8 studentů: Nosek, Vyšín, Mašek, Anděl a Nigrín z Votic, Babický ze Srbic a dva Peterkové ze Zahradnic. Protože všichni přítomní přímo hořeli touhou po vlasteneckých činech, byl spolek snadno založen. Jeho činnost, prováděná hlavně o prázdninách, se zaměřila na šíření vlasteneckého cítění ve Voticích a okolí. Studenti zamýšleli pořádat přednášky, zábavy a hlavně provozovat divadla.
Členové spolku se usnesli, že každý příslušník spolku ("úd spolku") si zvolí jméno, které bude užívat ve spolku a spolkovém časopisu. Členové se navzájem nazývali bratry. A pokud jde o jména jednotlivých členů, setkáváme se tu s Austýnem (Otmar Völlker), Palečkem, Švandou, Mitrovicem, Poděbradem, Srbickým, Tomickým, Votickým (R. Vyšín), Drahotínem, Žižkou, Blaníkem a dalšími. Duší spolku byl bratr Jaroslav Thurn - pozdější prof. MUDr. Vojtěch Vyšín, gynekolog v Olomouci a Plzni.

Spolek vydával svůj časopis zvaný "Votice". Byl ručně psaný jen v jediném exempláři a členové si ho jeden druhému předávali podle předem určeného pořadníku. Dodnes je zachován titulní list jeho prvního čísla. Začíná veršem:

"Všechny kroky naše musí vésti láska k národu a jeho štěstí“.


V úvodu se píše: "Nastupujete, lístky milé, dráhu ve spolek náš. Vyplodila vás láska k jazyku a otčině. Kéž i vy lásku mezi námi budíte, lásku svatou k naší milé vlasti i k naší otčině a upevňujete mezi námi stálost a svornost tak velmi ovšem nám potřebnou."

Zachovala se i "Kniha stížností, návrhů a ohlášení Spolku votických studujících". Je to útlá knížečka v tuhých deskách, která velmi dobře dokumentuje spolkový život se všemi radostmi i starostmi. Z ní je také patrno, že se členové spolku scházívali i v Praze a že do spolku patřili i studenti studující mimo Prahu. Dočteme se v ní, jak si studenti zakoupili na dluh a na splátky za 68 zlatých divadelní kroje:

oblek pro krále

oblek pro králevice

dvoje sametové obleky

10 rytířských oděvů,

jež v moderní obleky změnit lze jednu paruku s pleší a nějaké vousy - a tak dále.



Na jiném místě zase čteme stížnost nespokojených čtenářů časopisu:

"Nížepsaní vyslovují přání, by bratr předseda pisatele časopisu napomenul, by podruhé lépe a čitelněji psal časopis a všechny chyby a kaňoury v něm si uspořil. Což neměl redaktor více prací, že musel na konci jeden a půl listu vynechat, nechat prázdné? - Uspořádání mohlo být také lepší!"
Následují podpisy: Paleček, Blaník, Mitrovic.

A hned čteme další připomínku, podepsanou opět bratrem Palečkem:

"Předešlý školní rok uveřejnil bratr Neustupovský báseň nadepsanou "Dívčí bol". Dnes mě navštívil Spálenka a četl mi tuto báseň zcela doslovně, jak byla v našem časopisu uveřejněná. Na otázku, kde tuto báseň opsal, odvětil mně, že od jistého Boh. Čermáka, žáka gymnasia v Táboře, který tuto svou báseň uveřejnil v táborském studentském časopisu Lužnice a že i další příspěvky našich táborských údů (členů studujících v Táboře) jsou odtud opsány… Žádám Tě, bratře Thurne, by si důkladné vyšetřování v této věci zavedl."

V Praze dne 6. prosince 1885, bratr Paleček

A jak se na správnou Knihu stížnosti sluší a patří, je tam ihned zapsána i odpověď:

Na obě čísla odpovídám: Stane se!"



Těmto zápiskům však ještě předcházelo toto:

"… Také nevím, jestli který úd smí si bez svolení valné hromady jméno své měniti. U bratra Palečka již potřetí. Nazýval se Ámos, pak Paleček a nyní se chce opět nazývati Paragrafem…"

Votice 7. srpna 1865, bratr Thurn

Jak je vidět, neměli to ti údové spolku jednoduché.

"Ředitelem divadla" (dle tehdejšího názvosloví) měl být votický mydlář Kopfštejn, ale ten volbu nepřijal. Ředitelem se tedy stal sládek Horák, kterého později vystřídal voticky purkmistr Hochman. Ten také býval předsedou "Kaplíře". Divadlo režíroval Vojtěch Vyšín. Hrát se však zatím nedalo, protože nebylo jeviště.

Před prázdninami roku 1863 v červnu napsal Vojtěch Vyšín do Votic dopis. V něm vyzýval občany k uspořádání sbírky na zřízení divadla. Sbírka skutečně proběhla, ale nebyla příliš úspěšná. V měšťanské besedě sebrali pouze 20 zlatých, převedeno na koruny: 40 korun. To bylo ovšem málo. Proto o prázdninách V. Vyšín se studentem Průšou uspořádali mezi občany novou sbírku. Vynesla 40 zlatých (80 korun).

Vojtěch Vyšín, absolvent gymnázia v Jindřichově Hradci, věděl, že tamější knihkupec Landfras má ve své vile malé, už nepoužívané zahradní divadlo. Po krátkém jednání mezi Voticemi a Jindřichovým Hradcem vyjíždějí studenti Vyšín a Mašek na žebřiňáku do Jindřichova Hradce a kupují Landfrasovo divadlo. Na žebřiňák tehdy naložili úplný poklad: pódium, kulisy a oponu. Nic nevadilo, že na oponě byl vymalován Jindřichův Hradec. Za krátký čas byl přemalován na Votice. Za velké pozornosti votických občanů vjel tento "divadelní" žebřiňák do Votic.

A teprve nyní začaly skutečné přípravy na první divadelní představení ve Voticích. Na tomto místě je však třeba připomenout, že se divadlo ve Voticích už hrálo dávno před těmito událostmi. Hrávalo se soukromě v bytech jen pro pár pozvaných.

Po přivezení jeviště se rozběhla činnost "Spolku votických studujících" naplno. Urychleně se rozepisovaly role a hned se také rozdávaly jednotlivým účinkujícím. Byl zamluven sál a získáno povolení od hejtmanství. Mohlo se začít zkoušet.

Prvním stánkem votické Thalie se stal stejně jako v případě zpěváckého spolku letní sál hostince U města Hamburku. Je popsán v pojednání o zpěváckém spolku "Kaplíř". Hostinec měl sice ještě sál v prvním poschodí, ale ten se pro divadlo nehodil, protože byl nízký.

Dne 23. srpna 1863 šli votičtí občané poprvé v historii města do divadla. Na plakátech, které se zachovaly, čteme hrdý nápis: "Městské divadlo ve Voticích". Při zahájení pronesl Vojtěch Vyšín vzletný proslov k otevření divadla od Crhy. Prvním představením byla Klicperova fraška Rohovín Čtverrohý a ještě "Politika v lese". Druhé představení bylo hned 29. srpna 1863! Opět to byla hra od V. K. Klicpery "Divotvorný klobouk". I s tímto představením byla dávána další hra "Hraje si na vdanou". Třetí vystoupení čilých ochotníků se konalo zase za týden 6. záři 1863. Hra se jmenovala "Vypovězenec" a. autor byl uveden jen iniciálami B. K. M. I k tomuto představení se hrála další hra - "Rekrutýrka v Kocourkově". Podle Flama ji přeložil Zbraslavský (také "úd spolku"). Je zajímavé, že hry, které se v prvních dvou představeních dávaly vždy jako druhé, neměly uvedeny své autory.

"Městské divadlo ve Voticích" mělo hned na samém začátku své působnosti už jakýsi festival. Diváci viděli šest her. V jednotlivých rolích se představily 4 ženy (slečny) a 15 mužů. Byli to většinou studenti 3.-8. třídy různých gymnázií. Pocházeli z Votic, Srbic, Arnoštovic, Zahradnic a po jednom z Prahy, Netvořic a dokonce i z Jihlavy. Byli doplněni několika mladými z Votic: čtyřmi slečnami (Preisová, Pokřikovská, Stillerová a Lomová) a stavebním praktikantem E. Vrzalem.

Po prvních šesti hrách již sled dalších her nebyl tak rychlý. Nastala škola a studenti přijížděli domů někdy až po několika týdnech.

Za nějakou dobu se celé divadlo přestěhovalo, ale jen přes ulici do nového sálu právě dostavěného hostince. Postavil ho místní sládek Václav Horák. Až do roku 1984 jsme hostinec znali pod jménem Zoulova hospoda. Dnes je zbořena. Na jevišti střídavě hráli studenti a ochotníci, kteří se také po vzoru studentů osmělili. V roce 1869 předal "Spolek votických studujících" své divadlo votickým ochotníkům, protože nebylo dost studentského dorostu.

Divadelní. ochotnický spolek byl zřízen roku 1870. Jeho prvním předsedou - dle stanov "ředitelem" - byl Vojtěch Plojhar, pozdější prezident soudu. Svou funkci zastával až do sloučení ochotnického spolku se zpěváckým - do 24. ledna 1886.

Na původním studentském jevišti se hrálo do roku 1872, kdy bylo na návrh režiséra Ludvíka Filípka obnoveno a zvětšeno. Až po sloučení spolků pořídil "Kaplíř" nové jeviště. Za poplatek 20-30 korun, později 70 korun, ho půjčoval ostatním složkám. Bezplatně se půjčovalo jedině Sokolu, protože ve Voticích existovalo heslo "Co Kaplíř, to Sokol". V té době bylo jeviště umístěno v sále hotelu Filípek, který byl po mnoho let úzce spjat s kulturním děním ve Voticích. Byla to samostatná stavba nad nynější restaurací Blaník.

Přílišná ochota "Kaplíře" půjčovat jeviště Sokolu zdarma však vedla k velmi vážné roztržce mezi oběma spolky. Sokol si na půjčování tak zvykl, že ho nechtěl "Kaplíři" uvolnit, ani když chtěli kaplířovci sehrát divadlo. Dlouho trvalo, než se spor, který se přenesl do celého města, urovnal.

Votické ochotnické divadlo mělo velmi dobrou úroveň. Z plakátů se dovídáme, že se velmi často hrály hry z repertoáru Národního divadla, např. RUR, Bezejmenná, Oblaka (J. Kvapil), Hnízdo v bouři (J. Hilbert).

Divadelní činnost nezůstala jen doménou "Kaplíře". Později byl založen divadelní spolek "Svatopluk Čech", dále hráli kromě Sokolů i Orlové a hasiči a občas i jiné spolky. Mnoho ochotníků hrálo i v několika, spolcích. Jinak to asi nešlo, protože Votice byly velmi malé, město. Důležité však bylo, že se hrálo často a dobře. Na divadlo se scházeli lidé ze širokého okolí.
Přehlédneme-li celou obsáhlou činnost prvních spolků ve Voticích, můžeme říci, že splnily své buditelské poslání a později, když se sloučily v Pěvecko-ochotnickou jednotu Kaplíř, se společně staly nositeli kulturního života na Voticku a příkladem pro celou řadu ochotníků v okolí Votic. Ještě dnes pamětníci vzpomínají na hudební i divadelní zážitky.

Zpěvácký spolek nenašel svého pokračovatele. Divadelní ochotníci však pracovali dál hlavně jako dramatický odbor Sokola a v nedávné ještě době pod Sdruženým kulturním střediskem, ale už s dlouhými odmlkami.

http://www.mesto-votice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=18504&id=5127&p1=15350
PAVLOVSKÝ, Pavel: Votice - III. část. Zakládání prvních spolků (1990).