Texty: Lány, Strotzer, Milan: Za B k Příběhu osamělého lyžaře. AS 2007, č. 2

Za B k Příběhu osamělého lyžaře

Milan Strotzer

Karel Pleiner, manažer Divadla Tyrš Lány, byl zřejmě velice rozhořčený, když napsal kritické řádky namířené proti pořadatelům krajských přehlídek amatérského činoherního divadla ve Středočeském kraji a v Praze, tj. konkrétně Wintrova Rakovníka a pražské přehlídky POPAD, organizované Amatérskou divadelní asociací (ADA). To dovedu pochopit. Co ale dost dobře nechápu, je jízlivé napadání členů pražských a středočeských divadelních souborů, slovy K. Pleinera „kyselých a ještě kyselejších obličejů některých amatérských divadelníků“.
Už se nějaký čas a dost intenzivně amatérským divadlem zabývám a myslím, že mi sotva kdo nedá za pravdu v mém poznání. Nesetkal jsem se s tím, že by těm opravdu dobrým souborům někdo z kolegů v amatérském divadle zakysle záviděl. Naopak, jejich úspěch byl a je považován za úspěch nás všech, co plujeme na jedné lodi divadla z libosti. Setkal jsem se, byť řídce, i se závistí. Vždy si podávala ruku s nedostatečným povědomím o tom, co se děje v celku amatérského divadelního hnutí, o tom, kam dospělo v tom kterém období. Sem tam se závist opřela o ztrátu soudnosti těch, jimž sebestřednost ruku v ruce s neznalostí a potažmo ztrátou měřítek nedovolovaly jiný postoj. Vždy šlo o soubory, které nepřekročily hranice svého úzkého teritoria, myšleno obrazně i fakticky.
Nevím, zda se naleznou divadla, která vyslyší výzvu K. Pleinera a lánského souboru Tyrš. Pokud ano, bylo by dobré mít na zřeteli některé skutečnosti. Zatímco počátkem 90. let, konkrétně např. v roce 1993, existovalo sedm krajových postupových přehlídek s výběrem pro Divadelní Třebíč, tak pro rok 2007 jich propozice celostátní přehlídky, konané à propos již na dvou místech (Děčín a Třebíč), uvádí třináct a označují je jako krajské. To je téměř dvojnásobek přehlídek, a tudíž také nejméně dvojnásobek zúčastněných souborů. Zatímco tehdy přišla na stůl programové rady Divadelní Třebíče řádově desítka návrhů, dnes jsou to tři desítky. Tento ohromný nárůst má mj. souvislost s neexistencí postupových přehlídek na úrovni okresů či alespoň oblastí (spojení několika okresů), v nichž by bylo možné učinit základní selekci. Tu dnes nahrazuje řada krajských přehlídek prováděním předvýběrů. Nemají to jednoduché, neboť je ve většině případů organizují občanská sdružení – divadelní soubory bez opory institucionalizovaného profesního zázemí a jeho aparátu. Navíc, příspěvek z veřejných zdrojů poskytovaný krajskými úřady je namnoze podmíněn užitím prostředků pro soubory mající sídlo v příslušném kraji.
Nelze mít proto za zlé pražským organizátorům, že na svou přehlídku nepřipustí soubor z jiného kraje, nebo jen výjimečně. Podobně nelze vyčítat přehlídce, která provádí předvýběr, že má snahu zajistit co nejkvalitnější programovou skladbu a že její posuzování bude podmíněno subjektivními hodnoceními. Pokud bude i nadále přibývat souborů, které vidí v přehlídkové konfrontaci a v možnosti dojít jejím prostřednictvím poznání a kritické reflexe jako prostředku k dosahování kvalitních inscenačních výsledků, nezbývá než se pokusit vytvořit další přehlídkové příležitosti. Realizace se musí někdo chopit tak, jak se jí chopily v Praze ADA a Divadlo (bez záruky), v Rakovníku divadelní spolek Tyl etc. O tom, co to prakticky znamená a přináší, mohou nejlépe případné zájemce zpravit takoví harcovníci, jakými jsou dr. Otto Smrček z Prahy nebo Alena Mutinská z Rakovníka. Organizují přehlídky nezištně již asi dvacet let. Oba jsem oslovil, aby napsali k Příběhu osamělého lyžaře několik řádek. Měli však v době, kdy na nich ležela tíha organizace přehlídek, dost jiných neodvratných starostí, a tak mi právě v ten čas nemohli vyhovět. Protože bývá dobré říci ke každému vyslovenému A také B, pokusil jsem se o to B sám.