Texty: Hladká, Ivana: Vzpomínka na komedianta Jiřího Hladkého. AS 2007, č. 2

Vzpomínka na komedianta Jiřího Hladkého

Ivana Hladká

Z vyprávění vím, že před sedmdesáti lety se Janu a Anně Hladkých narodil třetí syn, Jiří. Ve školce mu říkali „bílý Jiříček“, protože ho maminka strojila do bílých šatiček, z toho plyne, že byl zdárné dítě. Časem dostal i sestřičku. Jak rostli, tatínek s maminkou, zapálení ochotníci, je vedli k divadlu a hudbě, a tak není divu, že sourozenci záhy pomáhali hrát loutkové divadlo. Zvlášť Jiřík se vydařil: přešel od dřevěných herců k živým. Nebylo to ovšem jen tak, nejdříve mu totiž zavřeli loutkové divadlo, pak i tatínka za rozvracení republiky a on se stal najednou živitelem rodiny. Jiří se narodil ve znamení Býka a zrozenci v tomto znamení se nevzdávají. Začal navštěvovat kurzy kreslení, ale nebylo to ono. Přišla šedesátá léta minulého století a divadlo bylo lákavější. Se svými bývalými spolužáky napsal hru a několik scének, a to už byl jen krok k založení divadla vlastního. Vznikl MASAKR (MAlý SAtirický KRoužek). Byl typickým produktem začátku šedesátých let – za necelé čtyři sezony svého trvání (1962–1965) uvedlo toto divadlo 8 premiér a 76 repríz a jako řada podobných skupin té doby se jeho členové inspirovali především text-appealem. Divadélkem prošlo mnoho lidí známých i neznámých, ale všichni zde působili s plným nasazením a radostí.
Jak to však v životě bývá, MASAKR přišel o scénu (byla předělána na restauraci) a Jiří musel zase hledat sílu svého býčího znamení… a zase se nevzdal. Tak vzniklo na začátku roku 1966 divadlo Excelsior. Pro ně měl Jiří již zcela jasný program, jak si zapsal do svého deníčku. Chtěl: „Divadlo trapasu, naivity, ale i černého humoru. Scénu, kde by se snoubil drastický humor bratří Marxů se smolařskými gagy Friga, Laurela a Hardyho, Petera Sellerse. Improvizované dialogy po vzoru W V s atmosférou filmů Alfreda Hitchcocka. Divadlo, ze kterého by bylo cítit trochu Josefa Hlinomaze, Jardu Štercla, Ference Futuristu i Vlastu Buriana.“
Tady už nestačily absolvované kurzy OKD a Jiří se zapsal na Lidovou konzervatoř (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka) na studium herectví a pantomimy. S tím přišlo i účinkování ve filmech (např. Případ pro začínajícího kata, Noc na Karlštejně), v tehdejší Československé televizi (Škola za školou) a konečně i v divadle vinohradském (Vím, že nic nevím) a libeňském S.K. Neumanna, dnes Pod Palmovkou (Vdovička z Ancony, Slaměný klobouk, Spiknutí naruby, Sluha dvou pánů aj.). Ale jeho dítětem zůstalo divadlo Excelsior, divadlo trapasů, naivity, sebeironie a humoru. Pro ně psal, v něm hrál a režíroval. Pod jeho vedením nastudoval Excelsior mnoho upravených titulů klasiků (Šrámek, Čechov, Krylov, Ibsen) a ještě více vlastních kusů (Frankenstein podle románu Mary Shelleyové, West Pocket Story, inspirovaná kabaretem W V, Směj se, paňáco, Čínský vlk, Dobře zabitý večer, Stráž u mrtvého a další). Zvláště Frankensteinem prokázal Hladký, že je nejen citlivým režisérem, ale i schopným dramatikem. Svým textem vtipně karikoval princip konverzačních her, vyvolal tajuplné napětí a poskytl dostatečný prostor k hereckým kreacím.
Nesmím ale zapomenout na pantomimu. S ní si Excelsior vysloužil jako nováček na Festivalu amatérské pantomimy v Litvínově v roce 1968 hned třetí cenu, v r. 1970 cenu 2. (první nebyla udělena), v r. 1972 také 2. cenu a v roce 1974 čestné uznání poroty. Základem byla vypointovaná etuda, do níž se ovšem promítla excelsiorovská koncepce nadsázky, sebeironie, diletantské nešikovnosti, gagů i černého humoru. Využít pantomimu jako jeden z výrazových prostředků Excelsioru inspirovalo Hladkého setkání s Leonidem Jengibarovem, které zprostředkovala Lidová konzervatoř při Jengibarovově návštěvě Prahy již v listopadu 1966. Litvínovské festivaly amatérské pantomimy se staly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stol. uznávanou scénou naší „mimofialkovské“ pantomimy a všichni, kteří zde byli oceněni, si svého úspěchu velice vážili. Samostatných pantomimických představení malých divadel bylo ve srovnání s činohrou vždy méně a kdo chtěl vidět, co se v pantomimě děje, zajel právě do Litvínova.
Excelsior přivedl k pantomimě „nejtučnějšího mima na světě“ Zbyňka Holinku a vytvořil též unikátní tragickou dvojici, v níž spolu s Jiřím Hladkých exceloval Karel Bodnár. Tragédie Směj se, paňáco se stala nejzdařilejším a nejúspěšnějším počinem divadla. Měla úspěch nejen doma (vítěz XIX. Šrámkova Písku 1975), ale i v zahraničí – na podzim 1975 na divadelní dílně v severoněmeckém Scheersbergu a pak ještě v létě 1977 na bělehradském festivalu BRAMS. Představovala nejvlastnější polohu výrazu Excelsioru, kdy se herci nepřizpůsobovali inscenovanému kusu, ale vystupuvali vlastně sami za sebe, i když stylizovaně do jakéhosi typu, a divadelní text přizpůsobovali sobě.
Začínat od píky bylo nutno ještě několikrát, když bylo divadlo „odejito“ ze zkušeben a sálů, kam si diváci zvykli chodit. Nadšení a radost z hraní v souboru vždycky zvítězily a šlo se dál.
Jiří Hladký byl komediant tělem i duší. Když si při představení zlomil prostředníček na pravé ruce, všiml si toho až doma. Letos by mu bylo 70 let a je to čtyři roky, co jsme mu 14. května u jeho hrobu zatleskali naposledy.