Texty: Valenta, Jiří: S kozou na jevišti, aneb Stoletý Láďa Lhota. AS 2007, č. 2

S kozou na jevišti aneb Stoletý Láďa (Lhota)

Jiří Valenta

Už od malička jsem doma poslouchal vyprávění o Láďovi Lhotovi.  Táta, učitel na Mladoboleslavsku a nadšený ochotník, pěl ódy na svého bývalého kolegu z Jabkenic. Ten se tam objevil, když jako sedmnáctiletý učitel si odbyl své první jevištní zkušenosti v Lipníku u Milovic. Ano, tak to tenkrát bývalo, po středoškolské maturitě, po jediné zkoušce způsobilosti, stál mladík-učitel před často stejně starými mladíky-žáky ve třídě vesnické školy. Kdo jiný tenkrát obvykle okamžitě vstoupil na ochotnické jeviště než mladý učitel, a jaké jiné role by měl hrát než milovníky. A hned si zahrál hlavní roli Karlíčka v tehdy ochotníky velmi oblíbené hře se zpěvy Z českých mlýnů.  Na to představení Láďa často vzpomínal. Zažil při něm historku, kterou později vylíčil v Amatérské scéně (1984, č. 3, s. 22): „Při premiéře jsem před prvním výstupem trpěl tak trochu trémou, hlavně z obavy, jak dopadne můj pěvecký výkon. Čekám za dveřmi v zákulisí s poloutopenou Julinkou v náručí, která byla trochu korpulentnější než já. V rozechvění naslouchám „šlágvort“ a tu mi Julinka šeptá: „Unesete mě, unesete mě?“ Padla má narážka a já jsem otevřenými dveřmi vstupoval na scénu. Nějak jsem zakopl o práh a místo položení Julinky na pohovku, postavil jsem ji hned u dveří na nohy. Po několika replikách mé rozpaky i tréma opadly a já jsem první milovnickou roli šťastně dokončil.“
Po roce se už opona s obrazem praotce Čecha na Řípu, namalovaná manželkou Bedřicha Smetany Betinou, navíjela na válec vesnického jeviště divadelního spolku Hálek v Jabkenicích, aby Láďa už ne jen jako milovník, ale i osmnáctiletý starokomik, získával další divadelní zkušenosti. I druhá historka leccos napoví o tom, jak se kdysi hrávalo na vsi divadlo: „V jedné taškařici jsem dokonce hrál s populární, po vsi se toulající Malinovou kozou. Bylo to ve hře Návrat k přírodě. Při mém vstupu s kozou bylo nejdříve vyděšeno obecenstvo, které propuklo v smích a hurónský řev, potom nám koza, která se zachovala sice statečně, jeviště posela bobky, a z toho jsem byl nakonec vyděšen tak trochu i já.“
A po Jabkenicích mladý učitel a už zkušený ochotník stál na jevišti ochotnického spolku v Semčicích, kde se oženil s Aničkou Krejčíkovou, a po vojně v Dolním Cetně oslnil diváky v roli manžela pod pantoflem třemi půllitry na jevišti na ex vypitého piva.  
Ovšem jako na svůj největší zážitek vzpomínal na největší divadlo, které kdy viděl a ve kterém hrál, když se v roce 1932 dvě stě deset ochotníků z osmdesáti souborů Mladoboleslavska spojilo a sehrálo dramatizaci Jiráskových Psohlavců pod širým nebem pro deset tisíc diváků, v níž sehrál Kozinu.  Pochvaloval si, že vše to uhráli bez mikrofonu, že tenkrát herci ještě mluvili tak, že jim bylo rozumět až za humny. Nevím, nevím, jestli Láďa trochu nepřeháněl.
Ve třicátých letech nebylo na Mladoboleslavsku vesnice, ve které by se nehrálo ochotnické divadlo, a ve městech už působily soubory (např. v Mladé Boleslavi  Malá scéna, Kolár, Nové divadlo, v Dobrovici Dobrovít), které začínaly psát historii ochotnického divadla a kladly si vyšší umělecké nároky. A v těch desítkách malých spolků, převážně organizovaných ve  Šmilovského okrsku Ústřední matice divadelních ochotníků československých (ÚMDOČ), se začaly dít převratné změny. Organizovaly se soutěže, školení, a to už se Láďa Lhota začínal stávat také organizátorem ochotnictva.
Jeho nejproduktivnější éra začala po osvobození v roce 1945. Začal učit i ochotničit v Praze-Vršovicích, kde hrál v Jiráskově divadle se souborem Vlast, pohostinsky v Malém divadle v Hostivaři a později v Máji, hostoval v Čelákovicích a v řadě dalších míst. Když bilancoval svoji práci na jevišti, došel k neuvěřitelnému číslu 500 rolí v tisíci představeních.
Ale dr. Milan Kyška, tehdejší tajemník Svazu českých divadelních ochotníků, měl Láďu Lhotu také za živou kroniku. A tvrdil, že snad není v Čechách místo, o kterém by neznal něco z divadelní historie. Často jsem na něj vzpomínal ve chvílích, kdy jsme kladli základy Místopisu českého amatérského divadla. Panečku, tak ho mít po boku, znát se s okruhem ochotníků činných ve dvacátém století tak důvěrně, jako on je znal, mít je za tak dobré přátele, jako on je měl.  Těžko dodnes hledat člověka tak informovaného o tom, co se děje v souborech, přinejmenším ve Středočeském kraji. Jezdil od přehlídky k přehlídce, od schůze ke schůzi, od poradního sboru k poradnímu sboru. Povídal si přátelsky s ochotníky na základě svých životních zkušeností a byl naplněn bezmeznou láskou k ochotnickému divadlu. Možná že jim dodával větší sílu a chuť do další práce, než kdyby rozebíral jejich výkony a pracně se dobíral k teoretickým závěrům.
Hezkých pár let byl Láďa maskotem Jiráskových Hronovů. Spěchal od vítání k vítání, od loučení k loučení, rozdával úsměvy a vysloužil si familiérní titul táta ochotníků, vedle titulu nejčastějšího účastníka přehlídky. Absolvoval půl stovky ročníků Jiráskových Hronovů, nesčetněkrát zazpíval hronovskou (dnes už téměř neznámou) hymnu, prošel vývojem od konzervativního ochotníka po organizátora novot, po otevřené srdce mladým proudům.
Láďa by byl letos stoletý.  Když v roce 1989 zemřel, napsal o něm Jan Císař (divadelník z jiného soudku a s jinou teoretickou výzbrojí): „S Láďou jako by vždycky a všude ožil duch amatérského divadla se vším krásným i hořkým, radostným i bolavým, se vší pokorností i hrdostí, nadějí i zoufalstvím a především nádherným vědomím, že všechno pokračuje, i když se vlastně pořád začíná znova.“
Nicméně tvrdím: Škoda, že dnes nemáme více podobných Láďů.