Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: Další padesátník mezi festivaly - Napajedla 21. 4.–27. 4. 2007. AS 2007, č. 3, s. 67-69.

Další padesátník mezi festivaly
Napajedla 21. 4.–27. 4. 2007

Rozhovor připravila Pavlína Schejbalová

Padesát let v životě divadelní přehlídky se mi zdá jako velmi vhodná příležitost k vyjádření úžasu a obdivu jejím pořadatelům. Je to také příležitost znovu představit tuto akci těm, kdo o ní dosud neměli tušení. To jsou ale paradoxy, což? V případě Divadelního festivalu ochotnických souborů v Napajedlích je ale obojí skutečně na místě. Z rozhovoru s Pavlem Pilátem, ředitelem Klubu kultury, předsedou Festivalové komise a brilantním vypravěčem se (mimo jiné) dozvíte proč.
Přibližte, prosím, nejprve alespoň velmi stručně historii amatérského divadla v Napajedlích.
Soubor v Napajedlích existuje již téměř tři století. Řádné písemné materiály jsou ale až v nově založené kronice křesťansko-sociálního spolku. Zápis z roku 1888 je z ustavující schůze odboru divadelního. Šlo o volby do výboru, volbu předsedy, kronikáře, režiséra, pokladníka a dalších mnoha funkcí. Je zajímavé i sledovat další vývoj. V té době soubor za rok odehrál obvykle čtyři nové tituly. Křesťansko-sociální spolek v Napajedlích měl k dispozici Lidový dům a v něm byl na tehdejší dobu velice krásný sál s balkony. Když pak otevřeli sokoli v roce 1911 novou sokolovnu, kde byl sál pro víc jak tři sta diváků, vznikl divadelní soubor tam a „starý“ zanikl. O třicet let mladší sokolové byli daleko dravější organizací. Někteří členové z Lidového domu přešli k nim.
Na napajedelské sokolovně se hrálo až do války, kdy Hitler činnost Sokola, jako velmi protiválečně zaměřené organizace, zakázal. Ale ani za války nebyla Napajedla bez divadla. Obětaví lidé a mladí, kteří se chtěli bavit a vůbec něco dělat, dali dohromady soubor pod hasičským sborem a hráli divadlo i v těch velice krušných dobách. Po válce nastala doba nadšeného budování republiky. V sokolovně pokračoval soubor ve své činnosti. Až do roku 1949, kdy byl po únoru 1948 Sokol násilně zrušen. Ale při Zápotockého ROH začaly vznikat nové kulturní instituce, a to při větších fabrikách, tzv. závodní kluby. Tak i v Napajedlích byl založen v roce 1950 Závodní klub Fatra. Tam byl také založen DS Vojan. Jako jediný sál pro pořádání větších akcí (divadelních představení i v té době tolik oblíbených estrád a plesů) sloužila přilehlá jídelna Fatry. Závodní klub Slavia vznikl o rok později v roce 1951 a měl hned od počátku lepší podmínky pro činnost, protože mu spadla do klína budova sokolovny. Tam také pokračoval ve své činnost divadelní soubor ZK Slavia.
Nyní mně ale dovolte, abych se vrátil k Závodnímu klubu Fatra Napajedla a učinil zde jedno veliké vzdání úcty. Totiž hluboce se klaním před tehdejšími funkcionáři ZK Fatra. V roce 1950 byl založen klub jako kulturní instituce a už v květnu roku 1955 dokázali slavnostně otevřít kulturní dům, novou budovu ZK Fatra v zámeckém parku. Víte, co to stálo úsilí získat z ÚRO peníze, projektovou dokumentaci a hlavně povolení od památkářů…? Dům vyrostl na původních základech tehdy již velice zchátralé železobetonové stavby zámecké oranžerie. Nová stavba byla prvním závodním klubem nově postaveným v republice. V různých publikacích se o ní mluvilo jako o ukázkové stavbě. Je pravda, že už léta vidíme chyby v řešení interiéru, ale pořád, po malých úpravách, je to plně funkční budova se vším, co budova pro divadlo má mít. Má rampu na stěhování scény, kulisárnu, má jevištní věž asi s patnácti tahy, má zadní vchod pro účinkující a vlastní sociální zařízení, nejstarší tyristorovou stmívací ústřednu v republice, ale stále plně fukční, má solidní vestibul s bufetem. Je zasazena do překrásného prostředí zámeckého anglického parku o rozloze kolem pěti hektarů.
V listopadu 1959 došlo v rámci trendů slučování tělovýchovy a také kulturních zařízení v celé republice ke sloučení obou napajedelských závodních tělovýchovných jednot na TJ Fatra-Slavia a obou závodních klubů na ZK Slavia-Fatra. Tyto názvy byly voleny pouze z důvodu jakéhosi možná až trochu nezdravého patriotismu.
A tak od roku 1960 pak další roky běžel festival už ve sloučeném ZK Slavia-Fatra. Ale od té doby se už vždy uskutečnil v budově v parku a závěrečný Večer přátelství pak byl vždy ve společenském sále sokolovny.
Dá se dnes říci, co bylo smyslem a cílem tehdy, před padesáti lety, založit Divadelní festival Napajedla?
V roce 1957 si řekla skupinka ochotníků právě ze ZK Slavia: Udělejme si divadelní festival. Tak dva tři ročníky a půjdeme od toho. A tak na jaře roku 1958 ochotníci kolem pana Oldřicha Gazdy uspořádali 1. ročník Divadelního festivalu ochotnických souborů v Napajedlích. Samozřejmě že se festival konal v sokolovně v sídle pořádajícího ZK Slavia. Ještě téhož roku Zdeněk Štěpánek, bard Národního divadla, dal dopisem souhlas, aby byl soubor ještě za jeho života pojmenován po něm. Takže v roce 1959 byl pořádajícím ZK Slavia vybrán na 2. ročník festivalu Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka, ale také fatrovský Vojan.
Můžete, prosím, pane Piláte, říci, jaká je vaše funkce v organizaci festivalu (resp. i v klubu kultury) a kdy a proč jste se na jeho organizaci začal podílet?
Můj otec byl ve svém mládí trampem, složil řadu písní, pak také hrával divadlo, zpíval ve sboru a po válce byl prvním primášem Slováckého krúžku v Uherském Brodě. Tehdy, jako mladý soudce, se dostal do Uherského Hradiště a stal se tam primášem Cimbálové muziky soudů a prokuratur. V roce 1955 založil v Uherském Brodě dětský národopisný soubor Olšavěnka, kam jsem od počátku chodil a působil tam až do roku 1963 jako dětský tanečník, později jako tanečník v dospělém souboru Olšava až do roku 1973. V uherskobrodském klubu jsem byl pečený vařený. Mým snem bylo pracovat pro nějaký klub. A to se mně podařilo. Od 1. 11. 1973 jsem nastoupil do funkce ředitele napajedelského kulturního zařízení. Zde jsem působil až do 30. dubna 2007, kdy jsem odešel ze zdravotních důvodů. Tedy téměř plných 34 let.
Na jaře roku 1974 jsme začali připravovat 17. ročník divadelního festivalu. Velice dobře si na to období vzpomínám. Náš domácí soubor nastudoval Pět večerů od Volodina v režii pana Svatopluka Skopala. Takže jako ředitel jediného kulturního zařízení ve městě jsem se stal od roku 1973 hlavním organizátorem festivalu. A od roku 1991 jsem byl také potvrzen i jako předseda festivalové komise.
Trvá vaše přehlídka nepřetržitě padesát let, nebo byla kontinuita někdy přetržena? A jestli ano, tak z jakého důvodu?
Kontinuita DFN nebyla nikdy přerušena. Ale je zapotřebí sdělit skutečnost, že jsme uvažovali, pro stále klesající zájem diváků, festival 20. ročníkem ukončit. Že třeba zkusíme pořádat folklorní festivaly, protože v té době folklor prožíval obrovský boom. Tento náš záměr jsme veřejně řekli na schůzce se zástupci souborů, která byla před zahájením Večera přátelství na 19. DFN v roce 1976. Večer se konal vždy osmý den festivalu, v sobotu na závěr celého tohoto kulturního maratonu, v oné už zmíněné sokolovně. Ovšem jak reagovali na toto naše prohlášení přítomní divadelníci? Nejvíc křičel náš kamarád Pavel Dostál, který v té době režíroval ještě amaterské studio Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, než přešel do přerovského Dostavníku: „Přátelé, uvědomujete si vlastně jak obrovsky, až neskutečně záslužnou činnost pro ochotnické divadlo děláte? Navíc protože jste soutěžní festival, ale neoficiální (ani okresní, ani krajský), můžete si vybírat soubory z celé republiky, a to je vaše obrovská devíza. Tak můžete na festival získat to nejlepší, co v republice na ochotnických prknech je. V Napajedlích je možnost konfrontace s těmi nejlepšími soubory.“
Tak jsme si s Bohuškem Májíčkem sedli a začali o tom uvažovat. Vymýšleli jsme určitá vylepšení a zatraktivnění pro diváky. Např. že předplatenky jsou slosovatelné a pět vylosovaných výherců obdrží hodnotné ceny, dále že zakoupením předplatenky vyšlo vstupné na celý festival o třicet procent levněji. Následně jsme se začali více věnovat propagaci. Prováděli jsme živé rozhovory v čs. rozhlasu Brno, zvali jsme na zahájení DFN televizi a to jak regionální, tak státní. Plakáty jsme vylepovali sami a velmi pečlivě po všech okolních obcích. A začalo se nám to vyplácet. Každoročně se prodalo více předplatenek. Dočkali jsme se tak 25. ročníku, který jsme na oné památné schůzce slíbili našim hostům. Tehdy, v roce 1982, jsme na otázku Pavla Dostála, zda to dotáhneme do třicítky, řekli, že určitě ano. Když se tedy návštěvnost zlepšovala, snažili jsme se divákům připravit příjemné prostředí, prováděli jsme výzdobu vestibulu atd. Prostě se nám začalo dařit. V roce 1998 byl festival poprvé vyprodán. A od toho roku je to tak prakticky každoročně. Často se novináři ptali, v čem to je, že máme vyprodáno někdy už dva týdny dopředu. Popravdě jsem říkal, že vlastně ani nevím. Ale domnívám se, že je to ve spoustě detailů, které se dají sice vypustit, ale diváci by si toho určitě všimli a návštěvnost by začala klesat. Ta práce je taková návratná devíza. Máme divadelní publikum, které skvěle reaguje, což soubory oceňují a rády k nám jezdí. Diváci nám zase věří, že vybíráme výborné soubory a skvělé hry, a tak na festivalová představení chodí. A navíc – byli jsme k našim divákům vždy otevření a upřímní. Kdybychom chtěli, aby náš domácí soubor na festivalu v Napajedlích získával vavříny, tak mu vybereme slabou konkurenci. Ale to by zase festival utrpěl divácky. Rozhodli jsme se pro variantu druhou. Vybírat na náš festival to nejlepší, co v republice je, ovšem pokud se přihlásí. K nám není nikdo delegován nikým a odnikud. My si pak přihlášky prověříme, zjistíme si reference o souboru a většinu přihlášených inscenací se snažíme vidět. Zvláště pokud se jedná o nový soubor. To jsem ještě neřekl, že se snažíme každý rok zařadit do programu alespoň jeden nový soubor. Letos jsme měli nové hned dva: SemTamFor ze Slavičína a soubor divadla BLIC z Ostrožské Nové Vsi.
Festivalová komise má ten nejtěžší úkol: vybrat sedm souborů a k tomu alespoň pořadí tří nebo čtyř náhradníků. Už se totiž několikrát stalo, že souboru, který byl zařazen v programu DFN, onemocněl hlavní představitel a nebo si přivodil sportovní úraz. A tehdy se zavolá náhradnímu souboru, který je s výběrem na festival obeznámen a taktéž s tím, že je vybrán jako náhradník. Že jsou všechny pozvané soubory velice kvalitní, dokazuje další fakt: V roce 2002 byl vybrán jak náhradník DS Divadla nad kinem Horní Moštěnice. Protože soubor, který byl uveden i na plakátech, pro nemoc nemohl hrát, pozvali jsme Moštěnické. Se svou inscenací Měsíc pro smolaře Eugena O´Neila zvítězili na našem 45. festivalu a získali i ceny individuální.
Také se stává, že se soubor hlásí na náš festival třikrát nebo i čtyřikrát a není vybrán ani jednou. Pak se už nepřihlásí a my se nějak oklikou dozvíme, že se naštval a že na nás už kašle. Ale tento soubor neví, že třeba hry, které přihlašoval, byly pro nás velice nevhodné, protože například stejná hra se u nás úspěšně hrála v posledních pěti letech, nebo jsme ji na festival už zařadili v podání jiného souboru, nebo nám zkrátka dramaturgicky nevyhovuje.
Ale proč vlastně festival není postupovou přehlídkou?
Protože by šel s úrovní dolů a tím by se vypařili i diváci. Proč? Kdyby byl krajskou přehlídkou, tak by k nám postoupili vítězové okresních přehlídek a tady je kámen úrazu. V některém okrese se hraje vynikající ochotnické divadlo a v jiném je to jak za první republiky anebo jako v Galuškově povídce Tragédia škrk do rži. Anebo by se k nám mohly dostat třeba stejné hry jako před rokem či dvěma. Neměli bychom zkrátka volnou ruku při výběru inscenací ani při výběru poroty. Totiž, divadelní festival v Napajedlích je veden v duchu přátelství. Jak řekl Pavel Dostál na zahájení před 10 lety: „…Ale právě v souvislosti s Napajedly jsem pochopil, že i nejtvrdší kritická slova jdou říci šarmantně, vlídně, korektně a hlavně tak, aby člověk cítil a pochopil, že mu mají pomoci.“ A přesně tak jednal v porotě pan Svatopluk Skopal. Nelíbí se mně proto mnohdy poroty na oficiálních přehlídkách. Dokázat znechutit mladého nadšeného člověka je pak jen dílem okamžiku.
Jakým způsobem sestavujete program? Na co při tom kladete důraz?
Především na kvalitu souboru, na kvalitu nabízené inscenace. Odkud soubor je, to pro nás prakticky nehraje roli . Podívejte se, když se k nám přihlásili ochotníci z Rádobydivadla Klapý z Litoměřic v roce 2003, tak jsme je vzali, protože jsme se dověděli o jejich kvalitách, a vskutku, v roce 2003 zvítězili se hrou Fajdraricie.
Jezdil k nám po řadu let soubor z Dubnice nad Váhom, často k nám zavítají oba soubory z Ústí nad Orlicí. Dramaturgie festivalu se dá dělat pouze z přihlášených inscenací. Letos například bylo přihlášeno 17 komedií. Opravdu při výběru her na festival hledíme především na to, aby tu byly pokud možno hry nové anebo u nás nehrané alespoň posledních deset let, dále si zjišťujeme reference o kvalitě režie a kvalitě textu. Snažíme se v posledních deseti letech vzít každý rok jeden zcela nový soubor. A nakonec se snažíme vždycky vidět alespoň nové soubory nebo sporné inscenace.
A co se týče poroty, pracuje v tradičním složení, či její složení proměňujete?
Za těch 34 ročníků napajedelských festivalů, kdy jsem byl u organizace všech detailů, byla porota několikrát obměněna. V čele poroty byl v období od 15. ročníku do zhruba až 35. pan Svatopluk Skopal. S určitými přestávkami. Jeden rok byla porota z Uherského. Hradiště v čele s režisérem Hugo Domesem, jinak celé ostatní dlouhé roky vždy ze zlínského divadla. Někdy býval v porotě i zástupce ochotníků, ale většinu ročníků se sestavovala pouze z profesionálů. Vždycky byl v porotě ten, kdo měl v období konání festivalu čas. Porotu jsme si tedy vždycky vybírali my, ale nikdy jsme nezasahovali do jejího rozhodování.
Jaký je vlastně význam hodnocení poroty, když tu nejde o postup? Myslíte si, že soubory mají zájem se touto cestou vzdělávat?
Několikrát jsme se pokoušeli prokonzultovat se soubory, co by na to řekly, kdyby náš festival byl jen takovou nesoutěžní přehlídkou. A vždycky jsme narazili na značný odpor. Soubory si chtějí v Napajedlích změřit své síly. Možná tu hraje určitou roli přirozená soutěživost. A právě ceny získané v Napajedlích, v této těžké konkurenci, si soubory velice váží. Porota má za úkol na besedě, která začíná asi půl hodiny po skončení představení a které se mohou zúčastnit i diváci, při hodnocení představení souboru poradit.
Chápu-li správně, hlavním organizátorem festivalu je nyní Klub kultury Napajedla. Představte, prosím, čtenářům tuto organizaci.
Klub kultury Napajedla je příspěvkovou organizací, která plní v zásadě dvě základní poslání. Vytváří podmínky občanům města k různým aktivitám v různých souborech a kroužcích. A umožňuje přijít do Klubu kultury na programy a nebo společenské akce. Nabízíme vystoupení souborů, a to Divadla Zdeňka Štepánka, loutkářského souboru Klubíčko, dále folklorních souborů Radovan, Pozdní sběr a dětského souboru Radovánek, také osmi hudeb, které jsou sice samostatné a platí nájem za zkušebnu, ale stále se samy počítají ke Klubu kultury. Máme tady i velice aktivní mykologický kroužek. Také nabízíme vystoupení profesionálních umělců. I když v posledních letech o tato vystoupení zájem poněkud poklesl.
Co to znamená, když je v programu vašeho festivalu „Patronát“ – uvedeno pod každým vystupujícím souborem. Je to něco jako sponzor?
Patronát nad každým představením má vždycky nějaká organizace. V počátcích festivalu, kdy jsme bojovali s návštěvností, měl ten hlavní význam, že si patron pro své pracovníky a nebo pro své členy koupil na své patronátní představení nejméně 50 vstupenek. Dnes již o toto vůbec nejde. Patron se veřejně prezentuje před zahájením představení na forbíně před pečlivě naslouchajícím a plným sálem, předá souboru kytici a obvykle dárkový koš a popřeje souboru ono známé Zlomte vaz!
Má váš festival kromě divadelních představení ještě nějaký doplňkový program?
Letos u příležitosti 50. jubilejního ročníku byly uspořádány dvě výstavy fotografií, kostýmů a rekvizit. Jedna na zámku a druhá v muzeu.
Obyčejně během festivalu žádný doplňkový program nebývá. Po odchodu posledních diváků (po skončení besedy s porotou si někteří dají ještě nějaké občerstvení a chvíli ještě posedí), to je obvykle po půlnoci, se klub uzamkne a ráno se musí veškeré prostory řádně uklidit. Festival je snad jediná akce v roce, kdy jsou využité denně všechny klubovny, šatny a koutečky v budově. A další den odpoledne už přijede jiný soubor. Všechno musí být do té doby jako ze škatulky, zase bude klub zcela zaplněn.
Co si pro festival přejete do budoucna? Máte nějaké nesplněné sny?
Aby ubylo tolik psaní žádostí o dotace a sponzorování, aby nebylo tolik vypisování tiskopisů a tak náročné vyúčtovávání – ale to se mně nesplní. Aby ostatní, i když jsou to nadřízení, měli ohledy a nezatěžovali nás před festivalem, při jeho průběhu a nejméně jeden týden po jeho skončení jinými úkoly.
Můžete z té úctyhodné historie přehlídky vzpomenout na jeden ročník, který byl pro vás, nebo pro váš soubor něčím výjimečný?
Vzpomínám si na slova, která vložil Eduard Bass do úst starého Vendelína Maliny, který Vaškovi Karasovi, když se připravoval na své první vystoupení, říká: „Víš, ono je nejtěžší vždycky to první kolo. A potom…to poslední“. Proto byly pro mě výjimečné dva ročníky. Ten můj první, to byl 17. DFN, ten byl hodně veselý. A potom ten letošní, padesátý a zároveň můj poslední. Ten byl zase moc smutný.