Texty: FEKAR, Vladimír: Trendy v alternativních Valašských Athénách - Projekce pokoření. AS 2007, č. 2, s. 63-66.

„Kostraři“ útočí
Na Šrámkův Písek doporučené Duonasekyru z Freudova Příboru už se stává v tomto koutě republiky osvědčenou a originální dvojicí performerů, také přilákalo na zámek výrazně více diváků než některé neznámé produkce.
Na vysvětlenou k použitému pojmu „kostraři, ukostřenost“: Duonasekyru se netají tím, že jejich performance mají pouze bodový scénář, opěrnou kostru základních situací a zvratů, k nimž se musí dobrat, aby následovala další situace. Mnohé dialogy se tedy rodí přímo před diváky, oba partneři vycházejí ze vzájemného rozehrávání situace. Jejich dialog a inscenace i tímto způsobem drží v napětí, existenci zrodu dialogů diváci permanentně pociťují jako živé divadlo tady a teď.
Už v produkcích z předchozích let Duonasekyru naznačilo, že určitá témata opakují ve svých jemně ukostřených performancích s až jistou obsesivní svědomitostí. I letos se například objevila témata manipulace někoho někým, ztráta identity nebo rozklad osobnosti, rozpad jazyka a další. Zatímco v předchozím roce byla jejich performance nesourodá a nebylo možno vysledovat jasnou obsahovou ani příběhovou linii, letos se prezentovali tvarem mnohem průzračnějším, domyšlenějším.
O čem tedy jejich performance nazvaná Projekce pokoření byla? Lékař se pokouší zbavit pacienta, nazvaného jejich obvyklým jménem Karel, nějaké blíže nespecifikované psychické nemoci. Jeho manipulace a přesvědčovací metody, během nichž se v řeči zadrhává a není schopen souvislé výpovědi, zpochybňují, kdo z nich je vlastně pacientem. V okamžicích, kdy zůstává Karel sám, zjevuje se mu jeho druhé já, předváděné však samotným lékařem (či možná hercem představujícím lékaře) oděným v kombinéze. S ním pak hraje Karel roztodivné hry (bláznivě poskakuje v kombinéze, prostor si vymezuje rozmotáváním klubek apod.).
Dostáváme se formou hrubé komediálnosti až někam k patologickým stavům schizofrenií poznamenané psychiky. Absurditu posiluje fakt, že na počátku nám mladý muž Karel připadá jako zcela normální zdravý muž. A zdá se, že jeho abnormálnost je zapříčiněna právě účinkem šíleného lékaře.
Inscenace je nejúčinnější tehdy, když performeři rozehrávají, zpravidla na sugestivní muziku, stavy lidské mysli formou výtvarné metafory – viz například využití klubek a nebo využití zrcadla. V samotném závěru inscenace přichází sugestivní okamžik: Karel, který na počátku přišel s fotografií, konvicí a hrnkem, z něhož pak idylicky pije, se pokouší na konci o tentýž harmonický obraz, avšak nalévá si čaj již do rozbitého hrnku.
V lékařově rozpadlém slovníku se objevuje refrénovitě něco ve smyslu: „Karel a hrnek, Karel a hrnek, pořád to samé.“ Připodobnění člověka k osudu předmětu, využití rekvizit k pojmenování témat manipulace, rozkladu osobnosti apod. je v příjemném kontrapunktu k hrubší komediálnosti improvizovaných situací, které – i přes hereckou pohotovost obou protagonistů – působí někdy zdlouhavě.